pátek, 14. prosinec 2018

Bach podle Petera Dijkstry aneb tři kantáty Vánočního oratoria

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Jedenáctého prosince jsem se vydal do pražského Rudolfina, abych prožil provedení Vánočního oratoria Johanna Sebastina Bacha. Původně jsem tam neměl být, protože jsem pod dekou medikamentů, ale upřímně řečeno nikdo z našich barokních odborníků tomu nemohl věnovat čas, takže, ač nejsem špičkový odborník na historicky poučenou interpretaci barokní hudby a celý život mám bytostný odpor k všeználkovství, které čtu a slyším kolem sebe, stal jsem se záskokem. Bohužel až v Dvořákově síni jsem si všiml, že jsem si doma zapomněl antibiotika, a protože jsem se při délce první části večera bál, že nestihnu dodržet čas medikace, musel jsem nerad odjet, takže jsem slyšel jen polovinu díla, tedy tři kantáty. Protože to však byla v některých aspektech, které mohu posoudit, překvapivě poučná zkušenost, rozhodl jsem napsat pouze osobní glosu o tomto torzu.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Jelikož jsem měl zdravotně těžký listopad, šel jsem na koncert s vědomím, že jedno z mých nejoblíbenějších oratorií zažehne ve mně konečně plamínek adventního očekávání svátku narození Ježíše Nazaretského. Pro dvoumetrového dirigenta Petera Dijkstru bylo provedení Bachova díla vítanou anticipací před sérií koncertů v Holandsku, předpokládám v identickém obsazení. (18. – 23. 12.: Lochem, Utrecht, Arnhem, Naarden, Leiden, Amsterdam.) Do Prahy si přivezl svůj sbor, Nederlands Kamerkoor, a svoje sólisty – sopranistku Hannah Morrison, kontratenoristu Maartena Engeltjese, tenoristu Benedikta Kristjánssona a barytonistu Thomase Oliemanse (v Holandsku by měl místo něho zpívat Tobias Berndt). Měl jsem pocit, že domácí Collegium 1704 bylo internacionálnější, nežli jindy (počínaje koncertním mistrem Ivanem Ilievem a konče clarinistou Guyem Ferberem – oba byli skvělí, ostatně totéž lze napsat o hobojistech, hornistech, cellistech atd.); orchestr hrál výborně a byl pro mě největším potěšením večera. Téměř bez problému byl sbor, pro nějž to je asi léty zažitá hudba, i když zdaleka ne vše bylo ideální (třeba vstupní sbor Jauchzet, frohlocket! auf, preiset die Tage měl daleko do vyjádření jásavosti textu). Chápu, že hostování bylo kvůli turné nutné, pro řadu lidí to mohla být zajímavá změna, nicméně čistě pěvecky jsem neslyšel novou kvalitu. Dokonce provokativně tvrdím, že Collegium Vocale 1704 by zpívalo minimálně stejně dobře, určitě však lahodněji! Korektně však musím dodat, že nejkrásnější na tomto provedení byly vedle orchestrálních vstupů sborové chorály, například Ich will dich mit Fleiss bewahren z 3. kantáty, Wie soll ich dich empfangen z 1. kantáty, Brich an, o schönes Morgenlicht  z téže kantáty.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Na třech kantátách Vánočního oratoria mi vadily dvě věci. Zaprvé evangelicky přísná, málo emocionální koncepce dirigenta (oč plnokrevnější jsou barokní kreace Václava Lukse či Marka Štryncla), zadruhé sólisté. Ne že by byli špatní, to rozhodně ne (navíc postupem času se rozezpívali), jsou velmi dobří, ale do světové bachovské elity jim scházel kus cesty. Sopránový hlas byl plochý a mdlý, evangelista Kristjánsson zněl pozoruhodně nevýrazně (nejpodivnější evangelista, jakého jsem kdy slyšel), občas dokonce technicky nejistě (Frohe Hirten, eilt, ach eilet), Engeltjes byl spíše falzetistou nežli hlasově plnohodnotným kontratenorem a občas zápasil s tónem (například árie Schlafe, mein Liebster, geniesse der Ruh). Pan Oliemans měl daleko do velebného basu (jakoby zpíval v indispozici) a měl limity jak v rozsahu a technice (nedůvěřuji hlasům, kde cítím rozsahové mantinely), tak v kvalitě hlasu. Bachova hudba je geniální, ale „autenticky“ důsledné respektování repetic bylo v tomto provedení pro mé uši poněkud náročné.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Coda: Svůj pocit provinění, že jsem musel opustit Rudolfinum dříve, jsem po návratu domů odčinil tím, že jsem s Vánočním oratoriem strávil dlouhý noční čas poslechem nejdříve nahrávky Nikolause Harnoncourta (Schäfer, Fink, Finley ad.) a poté Johna Eliota Gardinera (Argenta, Von Otter, Blochwitz ad.). Možná nebyli tak autentičtí jako Peter Dijkstra, ale působilo to podstatně uspokojivěji a muzikanštěji. Před nizozemským pohledem dávám přednost rakouské nebo britské interpretaci. (Brexit bude možná velkým problémem i pro hudbu.☺)

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.