pátek, 25. listopad 2011

Armel – o nás bez nás

Napsal(a) 

Pěveckých soutěží jsou ve světě desítky, možná stovky. Armel, jehož čtvrtý ročník se letos opět konal v maďarském Segedínu (a jehož název ani v maďarštině není slovem s nějakým významem), je jiný. Sólisté se neprezentují koncertním přednesem árií, ale po dvoukolovém výběrovém procesu pak během představení přímo ve stanovených rolích vybraných pěti inscenací, které nastudují se zúčastněnými divadly v rámci jejich domácího repertoáru. Smyslem klání tedy není krása hlasu a pěvecká technika samy o sobě, ale umění ztvárnit operní role v jejich komplexnosti pěvecké a herecké v rámci celku inscenace. Důležitou součástí festivalu je také přímý přenos všech festivalových představení maďarskou státní televizní Duna, od které pak přebírá záznamy webový portál Arte, na kterém si mohou festivalové inscenace prohlédnout i čeští zájemci až do února 2012 i po té, kdy mohli před závěrečným galakoncertem také hlasovat o divácké ceně za inscenaci.

Maďarský Segedín je příjemné město (počtem 170 tis. obyvatel podobné naší Plzni), slavný recept na vepřový guláš s kysaným zelím tu sice nevznikl, zato se město honosí krásným divadlem. Konání Armelu právě zde napovídá o jeho zacílení – nesoustřeďuje se na velké prestižní operní domy, ale poskytuje zajímavou příležitost menším regionálním divadlům. Kromě našeho plzeňského Divadla J. K. Tyla, které se zapojilo Verdiho Rigolettem, to letos bylo newyorské Centrum soudobého umění s americkou současnou operou Tajný agent zdejšího rezidenčního skladatele Michaela Dellairy. Krakovská opera uvedla Ullmannova Císaře z Atlantidy. Švýcarský soubor, který působí zároveň v Bielu a Solothurnu, nastudoval Myslivečkovu Antigonu a domácí segedínská opera nabídla Francesku da Rimini italského skladatele první poloviny 20. století Riccarda Zandonaie. Tyto dvě poslední jsem viděla přímo v Segedínu.

Francesca da Rimini je postpucciniovské hudební drama, z něhož se řinou vášně – milostné touhy, nenávisti, žárlivosti, závisti v příběhu milostného čtyřúhelníku uprostřed rodových sporů mezi ghibelliny a guelfy ve 13. století podle 5. zpěvu Dantova Pekla z jeho Božské komedie. Zandonai nezapře svůj italský temperament a emoce vyjadřuje široce klenutými, místy až sentimentálními melodiemi a plnými, až křiklavými orchestrálními barvami. Také libreto Tita Riccordiho podle dramatu Gabriela d’Annunzia hýří bohatými jazykovými obrazy a symboly. Segedínskému symfonickému orchestru, který uvádí jak koncerty, tak operní produkce (a na festivalu doprovází všechna představení), taková partitura ve své opulentnosti vyhovovala. A sólistům pomáhala výborná akustika divadla. Maďaři si v opeře potrpí na realistická, až naturalistická pojetí, což zároveň nijak nebránilo inscenátorům, aby ve výtvarném řešení zkombinovali kašírovanou nápodobu renesančního prostoru s novodobými barely a začouzenými továrními okny. A zprostředkovatele politicky motivovaného sňatku pojali mezi renesančně stylizovanými postavami jako novodobého úředníka, který se znuděně dívá na hodinky, když se mu zdá, že onen klíčový okamžik vzniku fatální lásky mezi Franceskou a jejím milencem, pro který Zandonai zkomponoval srdcervoucí hudbu beze slov, trvá už příliš dlouho.

Není dnes snadné hudebně i inscenačně zvládnout schematizované kánony opery seria s vládci ctnostnými i tyranskými, nečekanými zvraty a odhaleními i opakováním květnatých emotivních textů da capo árií až po povinně šťastné rozuzlení. A to i přes to, že se Mysliveček v Antigoně, kterou složil na vrcholu své popularity pro Turín v roce 1744, blýskl jako brilantní melodik. Už libretista Roccaforte i Mysliveček volně parafrázovali antický mýtus. Třebaže ne tak radikálně jako u nás Jiří Nekvasil ve Stavovském divadle v roce 2006, který tuto operu narouboval na praktiky režimu Alexandra Lukašenka a Julie Timošenkové, také švýcarská inscenace posunula bez valného smyslu příběh do strohého prostoru betonových zdí zakončených zářivkami s jejich chladným bílým světlem. Jako podstatné se však ukázalo, jak obtížné je pro dnešní mladé sólisty dostát nárokům belcanta.

Není tolik důležité, který sólista získal jakou cenu. Armel byl sice původně koncipován pouze jako soutěž pěvecká, postupně se vyprofiloval i jako soutěž inscenací. Můžeme být hrdí, že se – podobně jako předloni – zahraniční divadla ujímají v širším smyslu českých oper a byl to právě Císař z Atlantidy, který, oprávněně, získal cenu za nejlepší inscenaci, a Antigona diváckou cenu, zatímco plzeňského Rigoletta v mezinárodní konkurenci „nezachránil“ ani maďarský provokativní režisér Róbert Alfödi . Měli bychom se zamyslet, proč promarňujeme příležitost propagovat se na mezinárodní úrovni českým operním repertoárem – jako to soustavně na Armelu dělají Američané, loni Norové a další.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.