29. září 1920, Praha – 2. září 1995, Vídeň
Bylo to v roce 1964 ve svatovítské katedrále před začátkem jednoho z koncertů Pražského jara. Na programu bylo Honeggerovo oratorium Jana z Arku na hranici, tedy festivalová událost číslo jedna. Na pódium před oltářem zasedli rozhlasoví symfonikové a tehdy ještě existující vynikající Pěvecký sbor Čs. rozhlasu. A právě nastupovali hlavní protagonisté - celá plejáda tehdejších slavných českých herců a pěvců v čele se Slávkou Budínovou. Celou suitu pak uzavíral sympatický prošedivělý muž středních let, který svými nádhernými gesty vystavěl v následujících devadesáti minutách působivou hudební klenbu, nabitou celou škálou dramatických okamžiků, v závěru pak završenou strhující katarzí - oslavou života a pravdy. Kdo byl tento muž, na kterého se tak krásně hledělo? Jeho jméno již tehdy bylo sice dostatečně známé, nicméně mladík přijíždějící odkudsi z východních Čech, který ho viděl dirigovat poprvé, zůstal jako omráčený. Jméno Václav Neumann už před lety způsobilo hotovou senzaci, když jeho nahrávka Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky (na komerčních nosičích vůbec první) získala pro Supraphon první velké mezinárodní ocenění (Grand Prix du Disque de l´Académie Charles Cros v roce 1959). Vědělo se, že ač byla pořízena soubory Národního divadla, jednalo se vlastně o přenesení Neumannova nastudování v rámci dodnes vzpomínané Felsensteinovy inscenace berlínské Komické opery, kde byl Neumann šéfdirigentem a kde slavil velké úspěchy. Přestože v době vzpomínané Jany z Arku, byl už statutárním dirigentem České filharmonie (šéfem byl Karel Ančerl), jeho jméno na koncertních programech bylo stále spíše vzácné, neboť jeho zahraniční aktivity byly velké.


V roce 1964 stanul v čele proslulého Gewandhausorchestru, a protože toto těleso působí i v Lipské opeře, stal se jejím uměleckým ředitelem. Z té doby pocházejí první závažné Neumannovy nahrávky pro tamější i u nás velmi populární firmu Eterna(Smetanova Má vlast, Mahlerovy symfonie). Avšak výborné nahrávky s ním už tenkrát pořídil i Supraphon. Jako dirigent FOKu vůbec poprvé u nás natočil některé Dvořákovy rané symfonie. Jeho jméno se postupně zařadilo do plejády tehdejších špičkových českých dirigentů - vedle Ančerla, Smetáčka, Klímy, nastupujícího Košlera. Začal dostávat nejzávažnější úkoly - vedle zmíněné Jany z Arku uskutečnil například s FOKem dlouho očekávanou, oficiálními kruhy ostře sledovanou premiéru vynikající Vokální symfonie Vladimíra Sommera. Jeho dirigentský vstup do České filharmonie po bok Karla Ančerla v roce 1963 byl v této době již zcela logický a odbornými i posluchačskými kruhy velmi vítaný.

V roce 1968 nastala pro Českou filharmonii podobná situace jako před dvaceti lety - hledání nového šéfa. Karel Ančerl požádal o penzionování a zároveň dostal nabídku šéfovského místa v Torontském symfonickém orchestru. Neblahá a fatální změna tehdejší politické situace mu neumožňovala návraty do vlasti. Kanada se Ančerlovi stala v posledních pěti letech jeho života novým domovem. Osmašedesátý rok však otevřel novou, vrcholnou životní kapitolu i Václavu Neumannovi! Na protest proti vstupu vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy (mezi nimi i NDR) opustil prestižní místo v Lipsku. Po několika týdnech úvah byl jmenován - vlastně podruhé v životě, ale tentokráte už jako dirigentská hvězda evropského formátu - šéfdirigentem České filharmonie. A na tomto postu působil dvaadvacet let! Stal se ikonou našeho prvního orchestru, garantem jeho nejvyšších uměleckých kvalit. Po poněkud pragmatičtějším Karlu Ančerlovi, který dovedl filharmonii k technické dokonalosti a mistrovské interpretaci zvláště novodobější hudební literatury, vnesl Václav Neumann do důvěrně známých partitur větší citový náboj, barevnější zvukovou podmanivost, velkorysost rozsáhlých celků. Hovořilo se dokonce o jakémsi „talichovském“ návratu. Jeho dvořákovské nahrávky ze sedmdesátých let zůstávají dodnes v lecčems nepřekonány. Jeho komplet všech šesti symfonií Bohuslava Martinů získal doposud nejvyšší počet prestižních ocenění, jakého se kdy dočkala česká nahrávka. Pod taktovkou Neumannovou se rozezněly novým dokonalým a nekonvenčním způsobem i operní celky, jež byly do té doby záležitostí pouze operních souborů. Zcela zvláštním rysem jeho uměleckého profilu bylo kouzlo jeho osobnosti. V Neumannovi bylo cosi aristokratického, avšak na druhé straně velmi laskavého a přístupného, čímž získával sympatie široké veřejnosti a zdaleka ne jen koncertní. To potvrzují zvláště starší filharmonikové (vzájemná láska šéfa a členů orchestrů byla cosi nevídaného), ale i velké množství nás, kteří jsme měli to štěstí se s ním setkat. I po letech působí televizní cyklus Česká filharmonie hraje a hovoří stejně přitažlivě a zajímavě jako kdysi před lety podobný hudebně-výchovný seriál Bernsteinův. Neumann dokázal oslovit - slovy i tóny - nejen náročné posluchače, ale i laiky. Stačí vzpomenout na jeho mistrovské nahrávky z oblasti vyššího, ale dokonce i nižšího populáru!

(Převzato z Magazínu Vltava 3/2015.)