čtvrtek, 12. prosinec 2019

Antonín Kohout: Violoncellista, učitel, rétor

Napsal(a) 

„Kohout se stal jednou z hlavních postav popisovaného kvartetního rozkvětu, a to hlavně svým prosazováním kolegiální etiky, striktně vylučující jiné než umělecké soutěžení – některé pražské soubory (nebylo jich mnoho) usilovaly využít skutečnosti, že mají blíž ke žlabu Pragokoncertu, který jediný měl tehdy možnost vyslat český soubor za hranice, a uchylovaly se dokonce u jednotlivých pořadatelů k pomluvám, týkajícím se úrovně mimopražských kolegů. Ke špinavým praktikám pracovníků Pragokoncertu samého patřilo například odvolat ohlášené a propagačně už připravené účinkování brněnského souboru na významném zahraničním festivalu s tím, že přijal výhodnější nabídku ve Skandinávii, a poslat místo něho protežovaný soubor pražský. Tonda Kohout měl o těchto činnostech přehled a během častého hostování Smetanova kvarteta v Brně o tom moravské kolegy informoval. A nejen to: když kvůli časové kolizi muselo jeho kvarteto jeden z obou svých zájezdů (vznikla omylem zprostředkovatelů) odříci, doporučil zahraničnímu pořadateli tehdy mladé Janáčkovo kvarteto (o nějakém Brnu tam do té doby nikdo neslyšel) a to tam slavilo nečekaný triumf, který se stal počátkem jeho rozsáhlé zahraniční činnosti.“ (Jiří Beneš: Antonín Kohout - Víc než kvartetní violoncellista, Harmonie 12/2019)

Před sto lety se narodil violoncellista Antonín Kohout (12. 12. 1919 – 15  2. 2013). Zamyslíte-li se nad českými hudebními dějinami, určitě si uvědomíte některé zlomové okamžiky pro jednak daný obor, jednak hudební vývoj. Jistě se všichni shodneme nad významem „svaté trojice“ Smetana – Dvořák – Janáček, nad velikostí Martinů či Kabeláče, nicméně do našeho hudebního panteonu patří mimo jiné Otakar Ševčík, České kvarteto, Ema Destinnová, Václav Talich, Rafael Kubelík, Karel Ančerl, Josef Suk starší i mladší, obecně Česká filharmonie… a jistě i Smetanovo kvarteto, jehož zakladatelem a hnací jednotkou byl Antonín Kohout. Nechci připomínat jeho život a kariéru Smetanovců, o tom je hodně jak v Harmonii, tak na internetu. Tato glosa je pouze jednoduchou subjektivní reflexí.

Moje setkání s Antonínem Kohoutem je dvojího druhu. To první je už hodně staré. Na počátku 70. let jsem byl v Pardubicích svědkem koncertu Smetanova kvarteta a byl to pro mě takový šok, že mě přiměl vážně uvažovat o mém dalším profesním životě. V dalším běhu času jsem v Praze nevynechal téměř žádný koncert tohoto charismatického souboru. (Totéž ale platilo i o Vlachově kvartetu a Kvartetu hlavního města Prahy.)  K osobnímu setkání s Antonínem Kohoutem došlo až v druhé polovině 90. let, kdy jsem byl krátce členem rady Českého spolku pro komorní hudbu. Doyenem byl Antonín Kohout. Rychle jsme se sblížili a živě debatovali o hudbě i o životě. O obém uměl pan Kohout mluvit vášnivě, někdy pravda hodně zaujatě, ale vždy fundovaně. Byly to dlouhé diskuse, které byly v řadě detailů zajímavé.  Moje úcta se stala ještě košatější. Hudebních rétorů úrovně například Antonína Kohouta, Ivana Medka, Václava Holzknechta či Václava Neumanna je dnes málo. Kolik lidí si na ně vzpomene za pár desítek let až žáci odejdou a jejich nahrávky budou pro naše pravnuky dávnověkem jako je tomu dnes například s Toscaninim…

Naštěstí odchovanci profesora Antonína Kohouta si na výročí svého učitele vzpomněli. Hudební fakulta AMU uspořádala 23. 11. koncert Wihanova kvarteta, souboru, který asi nejvíce kráčí v ideové stopě Smetanovců. Jde o společenství, jež patří u nás k hráčsky nejvyrovnanějším. Mezi hudebně famózním rámcem (primárius Leoš Čepický, violoncellista Michal Kaňka) jsou dvě jistoty – sekundista Jan Schulmeister a violista Jakub Čepický. Řízením osudu zazněl po vtipném laudatiu Ivana Štrause stejný program, který jsem kdysi slyšel od Smetanovců – Schubertova Kvartetní věta c moll, Smetanův Kvartet d moll č. 2 a Janáčkův Kvartet č. 2 „Listy důvěrné“. Schubert byla dobře promyšlená bouře. A kdybych neměl dosud v paměti neuvěřitelný výkon Jiřího Nováka ze 70. let, jehož běhy byly to nejčistší a nejtransparentnější, co jsem kdy v této skladbě slyšel, byl bych navýsost spokojen. Smetana Wihanovců se sice hodně podobal Smetanovi Smetanovců, ale byl přece jen tónově ušlechtilejší, nebyl tak metasférický. Janáček byl dramatičtější, v základu rychlejší, možná i drsnější. Přesto velmi kantabilní, sugestivní pojetí… Vše hráli ze stejných notových verzí jako Smetanovci! Komorní, přesto velkolepá pocta Antonínu Kohoutovi – učiteli a muzikantovi.   

Druhé poctě jsem nebyl přítomen, takže jen zpravodajská připomínka. Dne 6. 12. měla vzdát hold svému učiteli další kvartetní legenda – Panochovo kvarteto. Nestalo se tak. Místo něho hrálo v pražském Mozarteu Kvarteto Martinů (Schubert: Smyčcový kvartet Es dur op. 125, Smetana: Smyčcový kvartet „Z mého života“).

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.