pondělí, 23. prosinec 2019

ANKETA: Jakou roli má umělecká kritika? Zrušili byste kvůli negativní recenzi koncert?

Napsal(a) 

Tomáš Jamník, foto Herbert Slavík Tomáš Jamníkfoto: Herbert Slavík

Klavírista Lukáš Vondráček minulý týden v otevřeném dopise oznámil, že ruší svoje nadcházející pražské koncerty. Jako jeden z důvodů uvedl dlouhodobě alarmující úroveň české (pražské) hudební žurnalistiky“. Klavíristův krok vzbudil velkou diskusi na straně jeho hudebních kolegů, odborné veřejnosti i posluchačů. Protože je pro HARMONII reflexe umělecké kritiky dlouhodobou prioritou, položili jsme několika hudebníkům následující dotazy:

1) Klavírista Lukáš Vondráček zrušil svoje nadcházející pražské koncerty a jedním z důvodů je podle něj „neuvěřitelně tristní stav české publicistiky“. Co si o jeho kroku myslíte?

2 )Měl/a jste někdy chuť udělat něco podobného?

3) Jaká je role umělecké kritiky? Co má mít kvalitní umělecká kritika a co v ní naopak být nesmí?

Tomáš Jamník

violoncellista, zakladatel platformy Vážný zájem, umělecký ředitel Akademie komorní hudby

1)

Ten krok sám o sobě možná působí přehnaně, vybudil ale zajímavou debatu. Je pravda, že české hudební prostředí má spoustu svých problémů, publicistiku mezi nimi zas tak nevidím. Spíše třeba absenci kvalitního koncertního sálu, což také Lukáš Vondráček zmiňuje, nebo celkové podfinancování kultury.

2)

S jistou frustrací se asi musí umělec potýkat do jisté míry celý svůj život, neboť být nespokojený je základem pro osobní zlepšení. Zatím to u mne nikdy nepřerostlo do tak razantního kroku, ale třeba to i jednou přijde.

3)

Neočekávám, že kritika bude zrcadlem pro mou uměleckou tvorbu. Sám vím, kde mám rezervy a kde se mohu zlepšit. Dobrého kritika spíše vnímám jako vnímavého pozorovatele, který mne upozorní na věci, které sám nemohu z vlastního pohledu či poslechu postřehnout. Nepodceňuji také aspekt historický, dobové kritiky jsou hodnotným zdrojem.

Jana Šrejma Kačírková

sopranistka, sólistka Janáčkovy opery

1)

Těžko se mi tato situace posuzuje, protože vše vím jen z médií. Ze svého pohledu můžu říct, že jsem neměla vždycky jenom hezké kritiky, ale vždy jsem se snažila o nich přemýšlet. Samozřejmě si ráda přečtu krásné kritiky a ty ne až tak hezké zabolí, ale nikdy jsem tomu nepřikládala tak zásadní důležitost.

2)

Musím říct, že mě to nikdy nenapadlo. V hledišti sedí třeba pět kritiků, kteří vydají recenzi. Zbytek obecenstva jsou platící diváci, kteří si přišli pro zážitek a já myslím, že vůči nim je to nespravedlivé. Navíc, já sobecky přiznávám, že miluju jeviště a nenechala bych se o něj dobrovolně připravit.

3)

Já si představuji, že v kritice bych si měla přečíst konstruktivní popis toho, co se událo na jevišti či na pódiu. Měla bych tam najít souvislosti, které čtenáři přiblíží uváděné dílo. Samozřejmě, v neposlední řadě, zhodnocení výkonů interpretů, pojetí díla atd. Popřípadě doporučení, či nedoporučení shlédnutí. Někdy se mé názory na stejné představení, které shlédne kritika, liší. Ale to je samozřejmé, takový je život a každý má svůj subjektivní názor. Občas mám nicméně pocit, že někteří recenzenti kritizují všechno, co je české, a obdivují pouze zahraniční umělce a produkce. A to určitě není v pořádku.

Jana Šrejma Kačírková Jana Šrejma Kačírková

Václav Luks

cembalista, dirigent, umělecký vedoucí Collegia 1704

1 )

Pro mě osobně je takový krok obtížně pochopitelný a domnívám se, že zcela zbytečný. Diskuse o úrovni a podobě hudební kritiky je jistě užitečná, ale věřím, že rozvířit takovou debatu je možné i bez rušení koncertů. Pro samotný výkon umělce považuji za daleko závažnější okolnost, že dle jeho vyjádření, mu nebylo umožněno se rozehrát v šatně kvůli paralelně probíhajícímu koncertu v Sukově síni. To považuji za zásadní selhání nejen pořadatele, ale i agentury, která pana Vondráčka zastupuje. Od toho umělci agentury koneckonců mají a platí jim nemalé provize, aby podobné „drobnosti“ smluvně podchytily. Asi bych měl větší pochopení, pokud by jakýkoliv klavírista po takové zkušenosti řekl: Nikdy více! Nicméně koncerty jsou rušeny jako protest proti „neuvěřitelně tristnímu stavu české publicistiky“ a jakkoliv je pro mě tento krok nepochopitelný, neupírám panu Vondráčkovi právo ho učinit. Jsem přesvědčen, že stejně jako v interpretaci neexistuje univerzální pravda „jak se to má hrát“, tak i v podobných případech je obtížné objektivně hodnotit správnost nebo nesprávnost reakce. Pan Vondráček je skvělý umělec a jeho umění je zrcadlem jeho osobnosti. Budiž mu tedy dopřáno, ať reaguje dle svého nejlepšího svědomí.

2 )

V roce 2007 jsme s Collegiem 1704 účinkovali na dvou koncertech v rámci festivalu Dresdner Musikfestspiele. Koncerty byly sice skvěle přijaty publikem, avšak ze zákulisí jsem věděl, že naše angažmá na festivalu velmi nelibě nesla lokální konkurence a s ní spřízněný recenzent. To se dle očekávání projevilo na velmi nepřející recenzi v drážďanském tisku. Pokud však recenzent očekával, že nás přejde chuť vířit stojaté vody tamní scény, dočkal se pravého opaku. Dlužno dodat, že více kvůli skvělému přijetí drážďanským publikem než jako „truc“ nepřejícímu recenzentovi a intrikujícím kolegům, jsem v roce 2008 inicioval projekt Hudební most Praha-Drážďany v jehož rámci jsme s Collegiem 1704 za 11 let trvání zahráli v Drážďanech více než 100 koncertů. Jak vidno, mám v podobných situacích tendenci reagovat spíše opačně než Lukáš Vondráček.

Co se týká pražských koncertů, tak jsem ve zcela odlišné situaci než pan Vondráček. Vzhledem k tomu, že u naprosté většiny našich koncertů v Praze jsme také jejich výhradním organizátorem a ekonomickým garantem, nepřichází příliš v úvahu, že bychom sami sobě rušili koncerty z podobných důvodů. Pokud mám občas chuť pověsit náš koncertní cyklus v Rudolfinu na hřebík, souvisí to spíše s tím, že ani po více než 10 letech existence cyklu, z kterého se stal mezinárodní kulturní fenomén, se nám nepodařilo získat adekvátního finančního partnera ze soukromého sektoru.

3)

Jak známo, koncert nebo operní představení je kolektivní událost, při které předává interpret svůj výklad hudebního díla publiku, jehož je recenzent součástí. Troufnu si tvrdit, že naprostá většina posluchačů přichází pozitivně naladěna v očekávání povznášejícího zážitku, stejně jako si nedovedu představit jediného umělce, který by vstupoval na pódium s myšlenkou „dneska to trošku odfláknu“. Je možné odfláknout přípravu nebo dramaturgii, ale v onen okamžik, kdy umělec stojí před plným sálem, dává každý ze sebe to nejlepší možné v daný okamžik. Neměli bychom tedy zapomínat na to, že takový koncert je neuvěřitelnou koncentrací a svátkem pozitivní energie, jakou bychom obtížně hledali v jiné oblasti lidského konání. Pokud se tedy mezi posluchači najde někdo přicházející v očekávání „jaká to bude hrůza“ a nebo recenzent, který si již předem brousí pero „jak jim/mu to nandá“, je lépe když oba zůstanou doma. Pozitivní přístup by měl podle mého soudu být základním východiskem pro všechny zúčastněné.

Je třeba se rozloučit s ambicí na objektivnost kritiky. Kritika ze své podstaty ve většině svého obsahu objektivní být nemůže, protože je dílem jednotlivce, který nutně hodnotí podle svých subjektivních kritérií. Přesto by ale kritika měla obsahovat objektivní pasáž, hodnotící vyznění události jako takové. Může se totiž stát, že recenzent nesdílí reakci publika, která může být třeba i v příkrém rozporu s jeho hodnocením. Přesto by měl o vyznění koncertu autor recenze referovat objektivně. Domnívám se totiž, že úkolem kritika není pouze informovat o vlastním vnímání předkládané interpretace, ale především o události jako takové. Velmi často jsme však svědky pravého opaku, kdy se recenzent stává samozvaným mluvčím publika tvrdě, že „interpretovi se nepodařilo přesvědčit publikum o svém pojetí“, případně že ve „druhé polovině recitálu dokázal publikum spolehlivě uspat“. Přitom pravdou může být, že ctihodného recenzenta předchozí noc bolely zuby a špatně vyspal.

Můžeme se samozřejmě přít o míře přípustné subjektivity a já se domnívám, že ani zde neexistuje všeobecně platný recept. Hodně totiž závisí na tom, kdo je pod recenzí podepsán. Pokud se dá u recenze z pera Roberta Schumanna nebo Gustava Mahlera tvrdit, že vhled do jejich estetiky a způsobu uvažování o hudbě, který je nám díky tomuto textu umožněn, je podstatně zajímavější než samotné hodnocení recenzované událost, nedá se to samé říci o práci studenta „XY“ druhého ročníku oboru humanitních studií a nadšeného amatérského muzikanta. Takový adept by měl skromně seznat, že svět nelační po odhalení jeho estetických ideálů, ale zato by si třeba řada čtenářů ráda přečetla pokud možno co nejobjektivnější informaci o koncertě, na kterém nebyli, a třeba pár zasvěcených komentářů k repertoáru koncertu.

Častým nešvarem je srovnávání nesrovnatelného (studiová nahrávka s živým koncertem, interpretace legendy ve zralém věku s talentem na počátku kariéry atp.) a povyšování subjektivního názoru na všeobecně platnou pravdu. Obrat „podle mého názoru“ nemůže být v recenzi dostatečně často použit.

Recenzent jistě nemusí být klavírní virtuos, aby mohl psát fundované kritiky na klavíristy. Vlastní zkušenost s živým provozováním hudby však jistě není na škodu. Ještě důležitější je ale otevřenost a schopnost rozeznat a akceptovat odlišný tvůrčí záměr, pokud je prezentován s dostatečnou erudicí a přesvědčivostí. Samozřejmostí by mělo být co nejhlubší vzdělání v daném repertoáru a posluchačská zkušenost napříč interpretačními školami. Že je lepší být poučený než nepoučený však platí pro jakýkoliv obor lidské činnosti.

 

Jan Martiník Jan Martiník

Jan Martiník

basista, sólista berlínské Staatsoper Under den Linden

Především je třeba říct, že považuji za naprosto legitimní, že se Lukáš (jestliže měl tu potřebu) k tomuto tématu vyjádřil, a myslím si, že forma, jakou zvolil, je naprosto v pořádku. Odpověď na dané otázky nicméně není úplně jednoduchá. Jak už to tak v životě bývá, nic není černobílé, a tak má odpověď není, a ani nemůže být, prosté ano či ne, nebo souhlasím/nesouhlasím. Podle mého názoru je nezbytné vidět problém z více úhlů pohledu. Na jednu stranu zcela chápu a rozumím tomu rozčilení a frustraci, když o vás někdo napíše (teď mluvím obecně) úplný blábol, který nemá s věcnou kritikou nic společného. Na druhou stranu si myslím, že to trochu dodá vodu na mlýn všem těm průměrným a podprůměrným, kteří se u nás cítí kritikou zneuznáni a Lukášův dopis jim jen (paradoxně) potvrdí „to, co už oni tvrdí dávno", a totiž, že česká kritika je úplně k ničemu!

Není! V žádném případě! A ačkoliv je pravdou, že se objevuji i velice nekvalitní kritiky, tak si myslím, že obecně je úroveň české kritiky na relativně vysoké úrovni. Moc dobře si uvědomuji, že psát kritiku, a zejména psát ji dobře, kvalitně, je nesmírně obtížné. Je to mizerně placená práce, a aby byla dobře odvedena, vyžaduje rozsáhlé znalosti a zkušenosti v oboru, které se získávají jen časem, a hlavně vyžaduje jakousi osobní zanícenost, lásku k umění, hudbě atd. (Ano, uvědomuji si, že takových lidi u nás nebude mnoho!)

Bohužel náš národní rys je ten, že neumíme kritiku příliš přijímat, a to ani když je naprosto oprávněná. Holt skutečně málokdo dokáže být natolik sebekritický, aby dokázal uznat, že má kritika pravdu. U nás mi to v uměleckých kruzích často připomíná scény, které všichni známe ze soutěží typu Česko hledá superstar.  Objeví se soutěžící, který je objektivně vzato naprosto příšerný, zpívá (jestli se to tak dá vůbec nazvat) absolutně falešně, žvatlá nějaký vymyšlený text a ještě u toho polokřečovitě tančí. Lidé se mu samozřejmě hlasitě smějí, ale když mu porota řekne „vážený pane, bude asi lepší, když zkusíte nějakou jinou profesi, protože na tuhle se prostě nehodíte", tak je z něj rázem ten nejnepochopenější a nejublíženější člověk na světě, kterého porota trestuhodně nedocenila. Sebekritika a zralý náhled na sebe zůstaly zavřené doma v komoře.

Jak by tedy měla kvalitní kritika vypadat? Kvalitní kritika by měla být, dle mého mínění, co nejvíc věcná, měla by obsahovat co nejvíce faktů, a měla by vycházet především z hluboké znalosti díla. Nikoli pouze z dojmů. Měla by se vystříhat ohavných frází typu „zpěvačka to na konci recitativu moc nedala", „houslistovi lezly místy oči z důlků" či „dirigent spokojeně roztančil svůj orchestr v rytmu valčíku". Měla by se zdržet složitých větných konstrukcí, kterým nikdo jiný, krom autora, nerozumí.

A hlavně by se měla snažit být vlídná, neměla by se snažit ublížit, a měla by pamatovat na to, že „der Ton macht die Musik!", a tedy že věc se dá říct většinou mnoha způsoby, a hodně záleží na tom, JAK je daná věc řečena či napsána. A konečně by kritika měla mít vždy na vědomí to, že nekritizuje nějaký kus skály, nebo novou montážní linku někde ve fabrice, ale že kritizuje umělce, člověka citlivého a snadno zranitelného, a že tudíž má i v tomto směru značnou odpovědnost!

Rád bych zde uvedl výňatek ze závěru Čapkova fejetonu Jak se dělá divadlo. Myslím si, že mluví sám za sebe.

„…Po premiéře zůstává autor v naprosté nejistotě, propadl-li na celé čáře nebo měl-li obrovský úspěch(…).

A nazítří si skoupí všechny noviny, aby se dověděl aspoň z hlasů kritiky, jak to vlastně dopadlo. Nuže, dozví se z novin toto:

Že jeho kus měl jakýsi děj, ale každý kritik vypravuje nějaký jiný.

Že jeho hra 1. měla úspěch, 2. byla přijata vlažně, 3. část publika syčela, 4. úspěch byl srdečný a zasloužený.

Že režie 1. neměla co dělat, 2. činila, co mohla, 3. nebyla dosti pozorná a 4. byla pečlivá.

Že hráno bylo 1. svěže, 2. vlekle, 3. s nadšením, 4. herci neuměli role a 5. přispěli k úspěchu hry.

Že Klára byla 1. skvělá, 2. zřejmě indisponována, 3. nepochopila správně roli, 4. naplnila ji vroucím životem, 5. měla plavé vlasy, 6. měla černé vlasy. (Dokonce se i dočte, že slečna Jarolímová v roli Kláry byla znamenitá, ačkoliv podle jeho vědomí hrála Kláru paní Nová.)"

Jak vidíte, od dob Karla Čapka se toho příliš nezměnilo.

Petr Nekoranec

tenorista, sólista Stuttgartské opery

1 )

Neznám moc detailů, ale myslím, že to je trochu neúměrná reakce. My umělci bychom měli hrát, zpívat a dělat svět krásnější aniž bychom brali příliš v potaz kritiky.

2 )

Já jsem nikdy neměl chuť něco takového udělat, i když je pravda, že jsem se nikdy nesetkal s nějakou výrazně negativní kritikou. Někdy samozřejmě nebyly moc lichotivé, na druhou stranu každý umělec má očekávání sám od sebe, od fanoušků, od publika, od odborníků, a nakonec to stejně vždycky končí tak - alespoň v mém případě -, že vím, co a jak jsem chtěl udělat a pokud slyším nahrávku, sám slyším, zda se mi to povedlo, nebo ne. A pak je samozřejmě pro mě nejhorší, když kritik vypíchne to, o čem jsem sám pochyboval. 

3 )

Kritiky jsou důležité, ale taky lehko zneužitelné. Víme, že v historii se stávaly případy, kdy kritiky vznikaly se záměrem poškodit umělcovu reputaci a taky víme, že jsou umělci, kteří nemají zábrany a umí kritika podplatit. Kritika by rozhodně neměla být povýšená, protože pokud si kritik nezažil, jaké to je, stát na jevišti a být sólistou, nemá právo odsuzovat. Problém podle mě je, že dnes píše spousta lidí, kteří k tomu nemají praxi a hudební vzdělání.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.