neděle, 28. červen 2009

Žhavé zvuky Afriky

Napsal(a) 

Tony Allen Tony Allen

Nové generace posluchačů znovu objevují nigerijský hudební zázrak 70. let. Jazz a funk i psychedelický rock importovaný ze Západu se v něm fascinujícím způsobem smíchal s původní africkou hudbou a vznikly třaskavé a vzrušující žánrové amalgány.

V lednu 1970 skončila nigerijská občanská válka, v níž přišly o život více než tři miliony lidí. Odtržená Republika Biafra byla připoutána zpět k Nigérii a bývalá britská kolonie (nezávislosti dosáhla v roce 1960) stanula na pokraji velké ekonomické i kulturní renesance. V 70. letech si země užívala relativního bohatství, kterému výrazně pomohl objev ložisek ropy na jihu země v deltě řeky Niger. Prosperita začala být vidět především v hlavním městě Lagos. Pro obyvatele okolních zemí se stal bájným místem, kde se dá přijít k velkým penězům a z celé Afriky do něj proudily zástupy lidí s nadějí, že zrovna na ně se usměje štěstí. Ruku v ruce s ekonomickým vzestupem přišel i nebývalý kulturní rozmach. Jeho výsledkem je bohatá hudební scéna, která je v globálním měřítku nejčastěji spojována s Felou Kutim a jeho afrobeatem. Nigerijský hudební zázrak 70. let se však zdaleka neomezuje jen na něj.

Západní Afrika byla v šedesátých letech výrazně ovlivněná kulturním exportem z USA a Británie. Alba Beatles, Jimiho Hendrixe nebo Milese Davise promlouvaly k mladé generaci stejnou silou jako kdekoliv jinde na světě. Nová rebelská hudba navíc dostala politický rozměr, ať už to bylo volání do boje proti kolonizátorům, zkorumpovaným politickým režimům nebo deklarace ideje spojené Afriky. O technickou stránku věci se postaraly levné japonské napodobeniny západních kytar a psychedelický rozměr dodaly drogy. Za následnou globální popularitu nových hudebních výhonků však Afrika vděčí originalitě, která přišla s objevováním historických kořenů jejich hudby. Pouhá napodobenina západního jazzu či rocku by nikdy neuspěla, kdyby v sobě neměla nic specificky afrického. Ještě předtím, než v 80. letech nálepka „world music“ začala Západu prodávat zdání autenticity „čisté a nezkažené“ africké hudby v jejím přirozeném prostředí, dělala se v Nigérii hudba, která se mohla směle rovnat s tím nejlepším, co se dělo v jazzu a rocku na Západě. Ke škodě tehdejších hudebníků to povětšinou objevujeme až dnes.

Strašidelné kouzlo jújú

Kmen Yoruba je nejpočetnější ze zhruba tří stovek etnických skupin, které obývají Nigérii. Jejich tradiční hudba je z velké části postavená na rytmech perkusí a měla obří vliv na hudební tradici v celé karibské oblasti a na Kubě. Jedna z moderních podob tradiční hudby kmene yoruba se jmenuje jújú

Žhavé zvuky Afriky Žhavé zvuky Afriky
a vznikla na začátku 20. století v Lagosu. Místní přístav se tehdy stal místem, kde se vítali propuštění otroci z Ameriky, a tak zde profitovaly bary a tančírny. Tam se hrála hudba, které se říkalo palmwine s bendžem, kytarami a perkusemi. Z popularity pijácké hudby se brzy vylouply první místní hvězdy jako byli „Baba“ Tunde King nebo Tunde Nightingale . V padesátých letech se do hudby přidaly elektrické kytary a amplifikace, staré zvyky jako třeba házení papírových bankovek po muzikantech ale zůstaly. Novému hybridu se začalo říkat jújú (což je slovo používané v západní Africe pro nadpřirozené síly) a styl byl spojován se jmény jako I. K. DairoChief Commander Ebenezer Obey .

Sedmá dekáda byla svědkem nástupu skupiny King Sunny Ade and his African Beats . Sunny Ade přidal do jújú syntezátor, steel kytaru s efekty a jeho orchestr obyčejně čítající kolem dvaceti hudebníků si rychle získal obrovskou popularitu v celé západní Africe. Ani tam se ale nezastavil, po smrti Boba Marleyho měl Sunny Ade nastoupit na jeho místo a tuto pozici dostalo za úkol stvrdit globálně vydané album Juju Music (1982) natočené s trochu uhlazenějším zvukem, přístupnějším pro potřeby západního trhu. „Chci svoji hudbu šířit po celém světě. Pokud jsi jazzový fanatik, v mé hudbě najdeš co hledáš. A pokud jsi fanoušek rock and rollu nebo R&B, najdeš to tam taky ,“ prohlašoval v 90. letech v rozhovoru pro magazín Perfect Sound Forever. Do pozice globální hvězdy se Sunny Ade nikdy nedostal, přesto je Juju Music dnes považováno za jedno z nejdůležitějších afrických alb všech dob. Ministr slasti (jak zní jedna z jeho přezdívek) Sunny Ade otevřel dveře pro další africké hvězdy jako byli Youssou N‘Dour nebo Salif Keita, kteří v 80. letech nesli hrdě prapor afrického popu.

Zatímco Sunny Ade cestoval po světě a šířil slávu africké hudby, v jeho zemi se o popularitu hlásily další projekty. Z nich za zmínku stojí Shina Adewale and the Superstars International . Dva zakládající členové Segun Adewale a veterán „Sir“ Shina Peters šli později každý vlastní cestou – Segun vytvořil vlastní styl yo-pop , zatímco Shina propagoval styl nazvaný afro-juju , jež byl více postavený na perkusích. Jújú zůstalo jedním z dominantních hudebních stylů v západní Africe i v posledních dvou dekádách, když se dokázalo plynule naroubovat i na hip hop nebo taneční hudbu.

Příbuzným jújú je highlife . „Highlife a juju jsou něco jako kamarádi nebo bratranci,“ popisuje rozdíl King Sunny Ade. Highlife vznikl na začátku minulého století v Ghaně a dominují mu jazzové trumpety, kytary, rychlý rytmus a veskrze optimistická nálada. Základní esencí highlife je ale rytmus clavé, na němž je postavená také třeba salsa nebo bossa nova, potomci afrických stylů v latinské Americe. Hvězdami highlife byli E.T. Mensah přezdívaný King of Highlife, TO Jazz nebo AB Crentsil . V polovině 70. letech do něj ghanští hudebníci jako třeba Atakora Manu přidali syntezátory a posunuli ho ještě blíže k disco. Důkazem jsou jeho alba Afro HighlifeDisco Hi-Life .

Originalita především – Sir Victor Uwaifo

V nestřídmé záplavě hudby, která se v 70. letech v Nigérii natáčela, bylo pochopitelně značně obtížné se nějak prosadit. Zbraní hudebníků byla originalita, která posouvala hranice kreativních možností scény. A když už nebylo kam jít, museli si někteří vystačit alespoň s hlasitou deklamací vlastního stylu. Jedním z takových byl Victor Uwaifo , zpěvák, básník, sochař, malíř a jeden čas také ministr kultury v jedné správní oblasti Nigérie. Rodák z Beninu zůstal v nigerijské oblasti Edo poté, co dokončil studia a do své hudby čerpající z highlife i amerického funku vpletl místní hudební tradici. Jeho prvním hitem byla skladba Joromi , která dala jméno první z jeho hudebních škatulek. Další žánrové pak pokračovaly – akwete , mutaba , sassakossa a patrně nejslavnější ekassa .

Ekassa je Uwaifův pokus jak spojit nigerijské styly (především highlife) a hudbu používanou při korunovaci králů v Beninu. Uwaifo ho popisoval jako

Žhavé zvuky Afriky Žhavé zvuky Afriky
kombinaci „beatu bubínků tom tom a agba, západních dechových nástrojů, dvou kytar a samozřejmě mě v jazyce Edo “. (citát z knihy Johna Collinse – Musicmakers of West Africa ). Mezi léty 1971 a 1975 vydal několik alb a singlů v sérii Ekassa , kde nejslavnější je asi první díl Ekassa: Modern Music Of African Folklore . Uwaifovy nahrávky jsou dnes považovány za pionýrské práce na poli psychedelické hudby na africkém kontinentě, když se na nich často používá ozvěna a různé zvukové modulace. Ačkoliv byl držitelem nejvyššího státního ocenění, Uwaifo se musel vypořádávat s častou kritikou, že vykrádá starou hudbu. „Fakt, že používám moderní nástroje, nijak nezměnilo základní povahu hudby. Stejně bychom mohli třeba tvrdit, že historik falšuje historii jen proto, že píše moderními prostředky jako jsou propiska a papír. Nástroje, které používá, nijak nezmění fakta ani data knihy. Dávnověké africké kultury musí být znovu zakoušeny a moje hudba je k tomu ideálním prostředkem,“ brání se v Collinsově knize.

Excentrikem za každou cenu – Fela Kuti a Afrobeat

Když se řekne Fela Anikulapo Kuti , musí se také říct afrobeat . Největší hvězda africké hudby 70. a 80. let se narodila v nigerijském městě Abeokuta, na studia byl ale rodinou poslán do Londýna. Místo původně zamýšlené medicíny se Fela zapsal na Trinity College of Music a fascinován rockem, jazzem a blues založil v roce 1961 ještě v Londýně svoji první kapelu Koola Lobitos. Na konci 60. let se v USA seznámil s afrocentrickými myšlenkami hnutí Černých panterů a jeho hudba dostala silný politický podtext. Svoji kapelu přejmenoval na Africa ’70 a založil komunitu Kalakutská republika, která vyhlásila nezávislost na Nigérii a také odhodil svoje „otrocké“ prostřední jméno Ransome a přijal africké Anikulapo (ten, který nese smrt ve své mošně).

Kutioho afrobeat je specifická nigerijská odpověď na funk Jamese Browna a psychedelické hnutí, která ale zároveň dbá africké tradice. V praxi jeho

Žhavé zvuky Afriky Žhavé zvuky Afriky
hudbě dominovaly africké rytmy vypůjčené z highlife, hypnotické funkové groove, výrazný zvuk barytonového saxofonu a samozřejmě jeho zpěv. Skladby často dosahovaly až půlhodinových stopáží, což trochu ztěžovalo Kutiho průlom do rádií a potažmo žebříčků na Západě. Fela se chtěl stát globální hvězdou, od poloviny 70. let zpíval v jednoduché angličtině, ale výraznějšího komerčního ohlasu se dočkalo snad jen album Zombie z roku 1977 s titulní, výrazně antimilitaristickou skladbou. Ve stejné době zesílil útlak nigerijského vojenského režimu, který vyvrcholil zkázonosnou razií armády, která zapříčinila zranění a později také smrt Felově matce a srovnání Kalkutské republiky a klubu Shrine se zemí.

Život Fely Kutiho vždy trochu hraničil s fantastickou fikcí – svatba s 28 ženami, prezidentská kandidatura, věznění, ale také obří koncerty v Evropě i Americe a nakonec v roce 1997 smrt způsobená AIDS. O pokračování jeho tradice se starají jeho synové Femi a Seun a také bubeník Tony Allen , jehož energické bubnování stálo na počátku afrobeatu. „Největší bubeník, který kdy byl naživu ,“ (jak ho popsal Brian Eno) opustil Felovu kohortu v roce 1979 a pokračoval ve vlastní kariéře. Allen hraje dodnes, ostatně loni v únoru jsme ho měli možnost spatřit na festivalu Respekt. Jeho bubnování je slyšet na deskách francouzských hvězd Charlotte Gainsbourg a Sébastiena Telliera a je také nedílnou součástí superskupiny Damona Albarna The Good, the Bad and the Queen.

Průvodce po kompilacích nigerijské hudby:

Nigeria Special: Modern Highlife, Afro-sounds & Nigerian Blues 1970 – 1976

(Soundway, 2008)

První díl série brightonského labelu Soundway zachycuje nigerijskou hudbu bombardovanou „západními“ hudebními styly a přesto si ponechávající něco specificky svého. Kolekce dosud globálně nevydaných skladeb přináší třeba deep funk Asiko Mi Ni od The Nigerian Police Force Band, havajské kytary Celestine Ukwu and His Philosophers National nebo bluesové motivy kuriózně pojmenovaného projektu Semi Colon.

Nigeria Disco Funk Special: The Sound Of The Underground Lagos Dancefloor 1974 – 1979 (Soundway, 2008)

Noční život Lagosu v druhé polovině 70. let mapuje druhý díl série. Devět skladeb vzešlých z divoké scény absorbující funk a disco i se všemi jeho excesy od bláznivých účesů až po obří podrážky bot. Obsahuje nahrávky od projektů Asiko Rock Group, T-Fire nebo Dr. Adolf Ahanotu.

Nigeria Rock Special: Psychedelic Afro-Rock And Fuzz Funk In 1970s Nigeria

(Soundway, 2008)

Na začátku 70. let navštívil Lagos anglický bubeník Ginger Baker (Cream) a z místních hudebníků postavil kapelu, která pak procestovala Ameriku a Evropu. Když se o pár let později vrátili domů, zaseli v západní Africe semínko psychedelického rocku. Erupci kosmických kytarových zvuků archivuje třetí díl kompilace, na němž jsou ke slyšení skladby například od projektů BLO nebo Mono Mono, jejichž členové prošli Bakerovou kapelou.

Nigeria 70: Lagos Jump – Original Heavyweight Afrobeat, Highlife And Afro-Funk

(Strut Records, 2008)

Byl to německý label Strut, jehož 2 CD + DVD kompilace Nigeria 70: The Definitive Story Of Funky Lagos na začátku našeho desetiletí zahájila šílenství kolem nigérijského zázraku 70. let. Strut, proslavený archivní prací na poli disco nebo no wave, v roce 2003 zkrachoval, aby svoji činnost obnovil o pět let později pod křídlem labelu !K7. Kompilace nabízí rychlý přelet celou scénou, začíná už ve dvacátých letech a končí u excentrického funku na konci 70. let. Nechybí Fela Kuti, Victor Uwaifo ani Sir Shina Peters & His International Stars.

Love’s A Real Thing: The Funky Fuzzy Sounds Of West Africa (Luaka Bop, 2005)

Třetí díl ze série World Psychedelia Classics iniciované Davidem Byrnem se zastavuje v Nigerii a „kurátor“ kompilace Ronnie Graham objevuje pro globální pop raritní skladby dosud vydané jen na vinylu. Mezi nimi skladby od The Ofro Black Company nebo Super Eagles.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.