pátek, 16. červenec 2004

Zemřel jazzový titán Elvin Jones

Napsal(a) 

Zemřel jazzový titán Elvin Jones Zemřel jazzový titán Elvin Jones
Hudba je způsob života, je pro mě vším. Hraju na bicí a věřím, že právě k tomu jsem byl stvořen.

Elvin Ray Jones.

Nejmladší z deseti sourozenců Jonesových, Elvin, byl zřejmě skutečně vyvoleným k tomu, aby posunul vývoj hry na bicí soupravu dopředu, a společně s Tony Williamsem se stal hlavním stylovým inspirátorem následujících bubenických generací, včetně té dnešní. Jeho styl se stal nevyhnutelnou součástí zvuku jedné z nejdůležitějších kapel moderního jazzu, John Coltrane Quartetu, a následně všech nahrávek, k nimž přispěl, ať už jako sideman či leader. Vyvolen byl nepochybně i k mezi jazzmany nevídaně dlouhému a výjimečně plodnému životu. Zvláště pokud se zamyslíme nad jeho drogovou minulostí v padesátých a šedesátých letech ústící i v pobyty ve vězení, je skutečně až neuvěřitelné, v jaké kondici a kreativní síle Elvin Jones hrál až do svých 76 let, tedy až do letošního jara. Doufejme, že další nezmar mezi jazzovými bubeníky, Roy Haynes, bude ještě dlouho pokračovat ve vývoji a modernizaci svého již tak nestandardně progresivního stylu. "První vzpomínky na dobu, kdy mi byly tak dva roky, jsou sny o tom, jak se naučím hrát na bicí," rozhovořil se Elvin Jones v roce 2002 pro internetový magazín www.allaboutjazz.com. "Nevěděl jsem v té době, co budu dělat, až mi bude třicet, ale to prvotní rozhodnutí zvládnout nástroj jsem cítil už tehdy." V rodině byla hudba na denním pořádku, otec byl zpěvákem baptistického sboru a bratři Hank a Thad se chystali na cestu mezi nejvlivnější jazzové hudebníky poválečné historie.

"Stal bych se muzikantem i kdyby se moji bratři hudbě nevěnovali," komentoval Elvin Jones vnitřní puzení, jež ho společně s tvrdou prací katapultovalo na piedestal postbopových bubeníků. Ve třinácti letech cvičil osm až deset hodin denně. "Možná i víc," dodával sám Jones. "Když spočítáte, jakou dobu na hudbu myslíte, vyjde vám kolem osmnácti hodin denně. Nechtěl jsem hrát fotbal, nechtěl jsem hrát basketbal, jediné, co mě zajímalo, byla hudba." Čas strávený za bicí soupravou se rozhodně vyplatil. Zajistil Jonesovi absolutní kontrolu nad soupravou, nezávislost ovládání končetin a rytmický nadhled. Podařilo se mu totálně s bicími srůst, staly se extenzí jeho muzikantské mysli, složité polyrytmy se přeměnily v základní vyjadřovací prostředek. "Hlavním smyslem latinské hudby je tanec," vysvětloval Elvin svůj rytmický slovník. "Je proto nutné, aby taneční doprovod odpovídajícím způsobem plynul. Právě ono plynutí jsem si z latinskoamerické hudby vzal a skombinoval jej s africkými polyrytmy, hranými ovšem podstatně svobodněji, než jak je známe z Afriky."

Zemřel jazzový titán Elvin Jones Zemřel jazzový titán Elvin Jones

PŘÍBĚH INTENZIVNÍ A SROZUMITELNÝ

Jazzová scéna v Detroitu, kde Elvin prožíval své učednické roky, byla v padesátých letech velmi rozvinutá a chlubila se jmény Barry Harris, Paul Chambers, Kenny Burrell, Milt Jackson, Tommy Flanagan a dalšími. Jonesovu rozvoji určitě hraní se zmíněnými mistry neuškodilo. Ihned po návratu z vojenské služby v roce 1949 se do detroitského jazzového dění zapojil. Klub Blue Bird hostil všechny důležité jazzmany tehdejší doby včetně Milese Davise, Sonnyho Stitta a legendárního Charlieho Parkera. Není nad to se vyhrát s těmi nejlepšími a zároveň se mnohému přiučit. A jak to chodí, když už se přiučit, tak se vším všudy. Drogové úlety byly v padesátých letech prakticky nezbytným muzikantským folklórem a ušetřen jich zůstal jen málokdo.

Detroit jistě měl rozvinutou hudební scénu, ovšem New York vždy byl a dodnes je New York, zvláště co se jazzu týče. Elvin pošilhával po tamních klubech dlouhou dobu, impuls ke stěhování však, jak tomu obvykle bývá, přišel náhodně, a navíc ze strany poněkud méně očekávané. "Bratr Thad hrál v kapele Bennyho Goodmana a kapelníkovi se o mně zmínil," vzpomínal Elvin Jones. "Nicméně, že by mě pozval na konkurz, to jsem skutečně nečekal. Přehrávka pravda nedopadla až tak dobře, ale hlavně, že jsem se tak dostal do centra dění."

New York byl tehdy zřídlem bebopu a všichni, jejichž srdce patřilo tomuto stylu, se toužili zviditelnit právě tam. Bubeníků s podobnými úmysly však bylo mnoho. Elvin si uvědomoval, že jedinou cestou k prosazení je být svůj. "Vyprávěj svůj příběh," slýchával od svých bratrů a kamarádů. "Lidé tím mysleli: dělej to po svém tak, abychom tomu rozumněli," vysvětlil radu sám bubeník. "Od té doby jsem se řídil tímto pravidlem a také Thadovou radou: Kdykoliv budeš hrát, představ si, že je to naposled. Odtud pramení má filosofie: cokoliv děláš, dělej nejlíp, jak umíš."

Zemřel jazzový titán Elvin Jones Zemřel jazzový titán Elvin Jones

COLTRANE, NEJLEPŠÍ ZMRZLINÁŘ

Nejlépe jak uměl, hrál v následujících letech s Budem Powellem, Milesem Davisem, Artem Farmerem, J. J. Johnsonem, Pepperem Adamsem, Charliem Mingusem a dalšími. Klub Five Spot se v té době stal útočištěm Johna Coltrana a kapely Thelonia Monka, a právě tam se Jones s Coltranem poprvé setkali. Tehdy ještě netušili, že společně změní směřování moderního jazzu způsobem, jenž odpovídá počinům Duka Ellingtona či Milese Davise, ale brzy zjistili, že jsou hudebně naladěni na příbuzné vlně. Na jednom ze svých záskoků v kapele Milese Davise, především v době, kdy měl Philly Joe Jones problémy s drogami, se mu Coltrane svěřil se svými zaječími úmysly a plány na založení vlastního kvarteta. Plány se dočkaly realizace s nástupem nové dekády, desetiletí svobody. V roce 1960 absolvoval Coltrane poslední evropské turné s Miles Davis Quintetem a vydal se vlastní cestou do neprobádaných končin improvizované hudby.

"Jestli existuje něco jako dokonalá harmonie v mezilidském vztahu, ten můj s Johnem Coltranem se k ní přiblížil, jak je to jen možné. Bylo to jedno z nejšťastnějších období mého života, nejlepší prostředí, v němž jsem se mohl dál hudebně rozvíjet. Cítil jsem se asi jako malé dítě, které jde do cirkusu a po cestě narazí na stánek se zmrzlinou." Jejich vzájemné přátelství a intuitivní hudební souznění přineslo nejlepší jazz první poloviny šedesátých let a věčných kvalit. Coltranova kapela představovala nejen téměř ideální kombinaci hudebních elementů, energické bubnování Jonese, spolehlivou službu a jistotu basisty Jimmyho Garrisona, dávající polyrytmickému předivu bubeníka smysl a Tynerův harmonický polštář, dostatečně mnohoznačný, aby umožnil leaderovi nejrůznější harmonické výlety. Tyner i Garrison se často upozadili a jen z uctivé vzdálenosti pozorovali Jonesovy a Coltranovy dialogy trvající desítky minut. "Nikdy mi nevadilo, že John hraje dlouhá sóla," komentoval hudební rozhovory bubeník. "Dělali to tak v té době skoro všichni a John na to rozhodně měl. Navíc, já jsem většinou hrál s ním."

Ač se teoretici předhánějí ve snahách definovat Jonesův bubenický styl, Elvinův vlastní popis byl více než lakonický: "Prostě jsem musel držet time." Jisté je, že Jones kromě precizní práce s ride činelem, která se od jazzového bubeníka očekává, dokázal základní metrickou kostru zahustit neuvěřitelným množstvím polyrytmů, které nutí člověka přemýšlet, zdali je v kapele jen jeden bubeník. "Stejně jako malíř předem vidí barvy a tvary na plátně, tak i já dokážu vidět různé barvy, když hraju," vysvětloval Jones vlastní hudební vnímání. "Činely představují jednu barvu, bubínek druhou a tom-tomy další. Míchám je, a tak získám dojem neustálého pohybu." V jonesovské tradici dnes úspěšně pokračují třeba Jeff Tain Watts či Jack DeJohnette a další.

Vrcholem tvorby Quartetu Johna Coltrana je bezesporu suita A Love Supreme , nadčasové hudební poselství s hlubokým spirituálním podtextem, nacházející si nové fanoušky v každé nastupující generaci a přesahující stylové hranice žánru o míle daleko. Vrcholu předcházelo mnoho mezivrcholů, My Favorite Things, Live at Village Vanguard, Crescent a další. Všechna Coltranova alba z období první poloviny šedesátých let nesou nesmazatelnou stopu nezaměnitelného mistra bicích nástrojů. A nejen to, Jones spolu s pianistou McCoy Tynerem nedovolil, aby tehdy Coltrane zněl jako mimozemšťan ve zcela jiné fázi vývoje hudby. Na pomyslném sestupu z vrcholu, jak další směřování Coltranovy kapely Jones kolem roku 1965 zřejmě vnímal, už se svým kapelníkem ale být nechtěl, jejich hudební cesty se rozešly. Jonesovo hudební vnímání bylo přece jen více usazené v tradici, stejně jako Tynerovo. A Coltrane, jenž možná ztratil hudební kotvu, se vydal na cestu bez kompasu někam, kam se bubeníkovi ani pianistovi nechtělo.

Zemřel jazzový titán Elvin Jones Zemřel jazzový titán Elvin Jones
ŠŇŮRA PEREL NAPŘÍČ DEKÁDAMI

Angažmá v Coltranově skupině etablovalo Jonese jako excelentního sidemana a šedesátá léta na jazzových nahrávkách patřila vedle Tony Williamse především jemu. Odchod od Coltrana přiměl Jonese k vlastní aktivitě na poli kapelnickém. Dlouhý výčet nahrávek, na nichž je uveden jako leader, spolutvoří ty, které vznikly za přispění jeho bratrů, progresivní tria bez piana se saxofonistou a flétnistou Joe Farellem a další. Elvin Jones Jazz Machine je zastřešující název pro bubeníkovy kapelnické aktivity nedávné minulosti. Kapelou prošel třeba i Ravi, syn Johna Coltrana. "Bylo to jako dejÄ vu, Ravi je neuvěřitelně podobný svému otci," popisoval s úsměvem Jones jejich setkání. "Když jsem ho začátkem devadesátých let bral do kapely, byl přehnaně skromný, až plachý. Pořád si myslel, že se o něj lidé zajímají jen proto, že je syn slavného otce. Takový muzikant." Sonny Fortune, Javon Jackson, Carlos McKinney, Willy Pickens, to jsou jen některá další jména, která spoluvytvářela podobu Jazz Machine.

Jako perfekcionista měl Elvin Jones vysoké nároky nejen na sebe, ale i na své kolegy: "Nasazuji sobě i spoluhráčům vysokou laťku. Vždy jsem věřil, že to, co člověk dělá, má dělat dobře. Umožnilo mi to nedělat kompromisy ve smyslu hudební a životní filozofie." Stárnutí ho nevzrušovalo, naopak se jím nechal obohacovat: "Stárnutí znamená lepší kontrolu nad vlastními emocemi. Hudba vám někdy může navodit pocit, že do dvou minut vybuchnete. S věkem se naučíte využít i tu druhou možnost - nechat takové pocity růst a sílit." Nejlepším příkladem dokumentujícím tuto Elvinovu myšlenku jsou všechny jeho nahrávky z jeho tzv. důchodového věku.

Ač jsou Jonesovy vlastní kapely ceněny pro svoji nekonvenčnost a hudebnickou kvalitu, nejvýraznější stopu na hudební mapě zanechal v projektech jiných leaderů. Jak by zněla alba Larryho Younga, Granta Greena, Arta Peppera, Sonnyho Rollinse, McCoy Tynera a desítek dalších, kdyby do nahrávacího studia nepřišel Elvin Jones, ale nějaký jiný bubeník? Jednou z nejdůležitějších devíz jeho hry je schopnost navodit atmosféru. Naplnit hudbu zemitostí, emocemi, energií. Stala by se alba Speak No Evil Wayne Shortera, Unity Larryho Younga, Stan Getz and Bill Evans , Street of Dreams Granta Greena, In'n'Out Joe Hendersona a další legendárními? Vynikající nahrávka After The Rain Johna McLaughlina má neskutečně coltraneovskou atmosféru, přestože nástrojové obsazení s Coltranovým kvartetem spojuje jen bubeník. Time To Smile Stevea Grossmana, Time Is Of The Essence Michaela Breckera a další budete poslouchat stále dokola. Naděje, že by vás omrzely, se blíží nule. I proto je nesmírná škoda že do této dlouhé šňůry hudebních perel už žádná nepřibude.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.