České jazzové prostředí si občas užije velký koncert zahraničních hvězd: dodnes se však nepropojilo se světem na klubové úrovni. Od Reduty po Aghartu se odehrává domácí mikrokosmos, jsme tedy ochuzeni o sledování paralelních aktivit v cizině: ať už podhoubí nových dějů (z nichž často vyrostou zásadní bedly) nebo mistrovské komorní projekty. Jistě i proto se u nás málo ví o Evropanech typu Franze Koglmanna, kteří po desetiletí vytvářejí proměnlivou, stále se obnovující hudbu. Činí tak nezávisle, bez spojení s „majors“, nicméně se zřejmým ohlasem po celém světě. Koglmann v osmdesátých letech vyzrál do syntetického tvůrce: spojil náklonnost k west coast jazzu, progresivitu free a nadstylové improvizace, modernistické postupy včetně vídeňských škol a tematické zaostření jednotlivých hudebních programů a alb. Po léta vydával na basilejském labelu Hat Art: inspirovaně se dotýkal radikální poezie Ezry Pounda (O Moon My Pin-Up ) nebo e. e. cummingse (Schlaf Schlemmer, Schlaf Magritte ). Z nového úhlu nasvěcoval hudbu druhých (We Thought About Duke s Leem Konitzem, Annette spolu s Paulem Bleyem a Garym Peacockem, dvěma manželi skladatelky Annette Peacockové), teoretické hudební polemiky rozvíjel, nikoli bez nadhledu a vtipu, na albech About Yesterday's Ezzthetics (K estetice včerejška) nebo A White Line . „Bílá linie“ bývá vnímána jako lehce kontroverzní, tématem je tu totiž hledisko rasy: Koglmann tu vzdává hold bílé jazzové linii od Bixe Beiderbecka přes Cheta Bakera až k Lenniemu Tristanovi. Někteří muzikanti s ním hrají od počátku dodnes: „Zdá se mi, že spolu s klarinetistou Tonym Coem tvoříme jakýsi oblý zvuk, a kytarista Burkhard Stangl k němu přidává hrany.“
Když se nyní Rakušanu Koglmannovi podařilo otevřít v německém Frankfurtu vydavatelství Between The Lines, uplatnil mnoho ze zkušenosti Hat Artu: koncept labelu jako „galerie“, kde se umělci vracejí v proměnlivém kontextu; svébytný design; jasně intelektuální zaměření, které spojuje svět nové hudby bez ohledu na hranice jazzu a klasické kompozice. Sám tu vydal hudební scény z Cocteauových Příšerných dětí Make Believe , strauusovskou poctu An Affair With Strauss a hudbu k divadelnímu projektu Venus In Transit . Sestavy jsou příležitostí k setkáním s vyhraněnými osobnostmi, často z newyorského downtownu: saxofonista Chris Speed, kytarista Brad Shepik či houslista Mat Maneri tu mají právě tolik prostoru, aby se do konceptu otiskli charakteristicky a svobodně. Vedle hledání nových poloh v souhře tu jsou i odlehčené momenty: to když na feminní Venuši v přechodu zní v I Wanna Be Loved By You neidylické a divoké pohledy na věc, anebo když klarinetista Coe usmiřuje náročné, zcela nevalčíkové straussovské album zpívaným cajdákem Goodnight Vienna. Snad je to humor na úrovni Karla Velebného: absurdní, nikoli satirický, vedený (ne)logikou hudebních spojitostí, hraný těmi, kteří jinak uhrají víc.
Ve dvacítce vydaných alb figurují podnětné, stylově vyhrocené tituly. Indický trumpetista Rajesh Mehta vystupoval i u nás (s Plutem Pavla Fajta a manželi Havlovými), tady přináší numerologickou inspiraci na Reconfigurations . Výtečným objevem může být pro leckoho Gebhard Ullmann : klarinetista s experimentálním přístupem ke hře, pohybující se v kontextu experimentální hry i etniky, přizval na album Essencia portugalského kontrabasistu Carlose Bicu . S kontrabasistou Peterem Herbertem (B-A-C-H A Chromatic Universe ) si zase zahrál newyorský svébytný bubeník Kenny Wollesen (v současnosti hraje s Billem Frisellem či kapelou Sex Mob) a lyrický klavírista Marc Copland .
Nejintenzivněji se však jeví alba osobností, které spolu začínaly v New York String Trio. Hráč na akustickou kytaru James Emery je silným autorem ansámblových komorních skladeb, v nichž sám občas ani nehraje zásadní roli (Luminous Cycles s hvězdným obsazením, mj. Marty Ehrlich – sax, cl, fl, a Kevin Norton – vibrafon, marimba). Aktuální album Fourth World však už plně nabízí i jeho hru – a také souhru s Joem Lovanem, který je tu jeho hlavním partnerem. Jestliže alba na Blue Note představují Lovana hlubinně v jazzové tradici, tady jako by si osahával hranice: vedle saxofonu hraje i na gongy a perkuse, album má živou atmosféru vzájemného domýšlení skladeb, hledání tvaru i třeba jen okamžité nálady. Zdá se, že díky zralosti Emeryho i Lovana tu vzniklo zatím nejsilnější album od Between The Lines, bez rozpaků nominovatelné na cenu typu Grammy. Snad společnosti Deutsche Structured Finance, majiteli vydavatelství, jen tak nevyschnou struktury. Péče, kterou značce věnují (design, katalogy/samplery v podobě knížek s vynikajícími eseji a rozhovory), je vpravdě exkluzivní, z hlediska jiných značek jistě až nespravedlivá. Ale berme to tak, že občas se prostě některým umělcům poštěstí mít servis, jaký si zaslouží.
Internet českého distributora: www.arta.cz. Sama společnost Between The Lines internetové stránky nemá.
