Enju založili právě před třiceti lety Matthias Winckelmann a Horst Weber . Weber byl umělecký oděvní návrhář a promotér jazzových koncertů v Cáchách; Winckelmann studoval v té době na mnichovské univerzitě (sociologii a ekonomiku) a měl pod kůží léta strávená v jazzových klubech jako znalec žánru. Místní banky se Weberovi při žádosti o půjčku na jazzový label vysmály: začínalo se tedy se soukromou půjčkou patnácti tisíc dolarů. Hned první album přebrala velká japonská firma, což pomohlo finančně; Weberovy japonské kontakty se promítly i do raného katalogu (Terumasa Hino, Masahiko Sato ). Vedle nich tu vycházel třeba pozounista Albert Mangelsdorff , tedy avantgardní větev evropského jazzu. Když se Winckelmann obrátil k newyorské scéně, přibyli Tommy Flanagan, Chet Baker, New York Jazz Quartet, Freddie Hubbard, Abbey Lincoln nebo Kenny Barron . Do toho Enja natáčela hudebníky, kteří přijížděli do mnichovského klubu nebo na evropské festivaly: takhle přibyl do katalogu Archie Shepp, Cecil Taylor či John Scofield , který na Enje sólově debutoval. Producentům se podařilo vydat i pár archivních nahrávek (Dolphy, Mingus, Elvin Jones ), jichž se prý dopátrávali náhodně i detektivně.
Nutno zdůraznit, že Enja nepatří mezi dostředivá vydavatelství konceptuálního producentského záběru: nesnaží se „eicherovsky“ představovat hudebníky ze svého zorného úhlu, ale volí jaksi objektivnější úhel pohledu. Vznikají tak alba mnohdy ne úplně zaostřená či dramaturgicky výrazná, ta jsou ale plně v rukou muzikantů a odrážejí je tak s jejich silnými i slabými místy. Totéž platí i o stylu: katalog Enji je tak pestrý na polohy, jako byly, řekněme, festivaly či koncertní život té doby.
V roce 1986 se zakladatelé vydavatelství rozešli, údajně pro neshodu v názoru, kam dál vést katalog. Jakkoli Weber vydává ve střídmém tempu dál, Enju, jak ji známe dnes, reprezentuje firma „Enja Records Matthias Winckelmann“. Jeho vydavatelství sleduje několik linií, a přestože málokterý umělec vydává exkluzivně u Enji, katalog nabízí napříč jednotlivými tituly polohy, které lze slyšet právě jen tu. Jednou linií je jazz Evropanů. Na jednu stranu se tu v euro-amerických spojenectví popírá mýtus o vyhraněné polaritě (viz tria Flanagan-Mraz-Jones nebo Barron-Holand-Humair ), zároveň tu rozvíjejí svůj styl osobnosti, které jazzovou hybnost promítají na materiál s evropským vědomím historie: lausanneská klavíristka Sylvie Courvoisier , francouzský kytarista Marc Ducret , jeho maďarský kolega Ferenc Snétberger , francouzský saxofonista mnoha tváří Louis Sclavis nebo okouzlující klasik italského jazzu s příměsí lokálních tradic, klarinetista a saxofonista Gianluigi Trovesi . Etnický jazz zastupují mj. nejúspěšnější akvizice značky, jihoafrický klavírista Abdullah Ibrahim (dříve nositel jména Dollar Brand ) a libanonský hráč na loutnu oud Rabih-Abu Khalil . Khalilovy přístupné fúze s jazzmany mají i ráz osvěty: letos mu Enja vydala první DVD Cactus Of Knowledge , loutnistu známe i jako průvodce televizním cyklem World Jazz (ČT jej bohužel uvedla pod zavádějícím názvem Svět jazzu, správně by měl titul znít Etnický jazz). Winckelmann systematicky vydává i osobnosti z newyorské progresivní scény: není to tak vyhrocená postmoderní avantgarda, jaké se lze dočkat u Knitting Factory, ale alba Bobbyho Previtea, Martyho Ehrlicha či Raye Andersona doplňují jejich portrét právě bližším přimknutím k tradici. K letošnímu třicátému výročí byla zahájena edice Enja Nova: na vyšší, klasičtější umělecký tvar tu aspirují kompozice downtownského houslisty Marka Feldmana nebo Africká symfonie Abdullaha Ibrahima .
Internetové stránky firmy svádějí k přívlastku „německy důkladné“. Příznivcům (i partnerům v obchodu a propagaci) nabízejí komentář k snad každému albu stejně jako jeho obal, biografie a kvalitní snímky umělců, odkazy na jejich stránky – všechno ve střízlivém a informačně cenném duchu, takže čtení nadlouho, hodnotné snad jako monografická knížka o značce Enja. Dobrá výzva k tomu, aby se člověk zamotal do souvislostí a hudby vydavatelství z Mnichova.
