pondělí, 15. říjen 2012

wrgha POWU - zrozen ve snu

Napsal(a) 

wrgha POWU - zrozen ve snu wrgha POWU - zrozen ve snu

Tvorba jazzové generace našich třicátníků (v některých případech i dvacátníků) se už občas vymyká dnes oblíbenému termínu „crossover“. Jestliže se před půlstoletím mluvilo o „třetím proudu“ a na druhé straně o jazzrocku a fúzích, dnes už ledacos z toho, co slyšíme, připomíná spíše lidový termín „všežravost“, chápaný ovšem ve velmi sympatickém smyslu. Hranice mezi žánry mizí nebo jsou záměrně rozbourávány a škatulkáři před tím zůstávají zcela bezradní.

Pianista, aranžér, ale především skladatel Tomáš Sýkora (1979) překvapil roku 2008 nástupním albem se svou skupinou Nedaba . To tehdy znamenalo jen neobvyklou fúzi dnešních i minulých jazzových stylů. Teď se znovu ohlásil se souborem novým a zcela jinak zaměřeným. Tady už se zcela plánovitě spojují postupy dětských říkanek, popu, jazzu a vážné hudby. Z čistě jazzového hlediska to může vypadat téměř svatokrádežně, ale jazzové cítění v improvizovaných sólech hlavních sólistů je nepopiratelné a celkový dojem především neobvyklý. Provokuje už název formace – wrgha POWU orchestra – i alba: oPOPoP . Takže jsem se jeho vedoucího především zeptal na vznik takových termínů:

„Název wrgha POWU orchestra se mi zdál ve snu a to tak, jak je napsaný. Vůbec mám rád hraní se slovy a vymýšlení nových slov. Skladba Agl mags je toho důkazem a jedná se o elektroakustickou skladbu pro komorní orchestr a tape. Vychází z imaginace oslovených lidí, kterým jsem položil otázku, co pro ně znamená vmyšlené slovo „Agl Mags“ a co si pod tím představují. Jejich nahrané odpovědi byly pro mne inspirací k dramaturgii celé kompozice.“

Takové vysvětlení i koncepce mi připomínají umělý jazyk Ajvazovy Lucemburské zahrady, která letos získala cenu Magnesia Litera. V literatuře není dnes spojování reality s fantazií tak zcela neobvyklé. V hudbě je to vlastně novinka: pokud bychom za jejího předchůdce nechtěli považovat velké mistry evropské historie, kteří vždycky mysleli trochu mimo rámec své doby. Ale z toho vyplývá další otázka: jaké je vlastně zázemí, z něhož dnešní tvůrci takových koncepcí vyrůstají? K hudbě jsem se dostal prostřednictvím svého otce, který léta hrál s kapelou v zahraničí. Po roce 1993–1994 se vrátil domů, takže jsem pochopil, že je hudebník a hraje na klavír. Asi v sedmnácti letech jsem začal i já hrát na piano, do té doby jsem hrál hokej a hudbě se nikdy nevěnoval. Hodně jsem cvičil, protože mě to strašně bavilo, a tak jsem se přihlásil na hodiny k jedné paní učitelce (Dagmar Ryšavá), která bydlela ve vedlejší vesnici. Naučila mě úplné základy. Asi po roce jsem začal navštěvovat jednoho barového pianistu v Praze (Aladar Lasansky), který hrál výborně klasiku a měl zájem i o jazz.

wrgha POWU - zrozen ve snu wrgha POWU - zrozen ve snu
Ukázal mi základy harmonie, jak hrát podle značek jazzové standardy, a taky mi hrál Beethovena a Debussyho. Byl to výborný muzikant a mě jeho hra velmi bavila. V té době jsem udělal zásadní rozhodnutí. Hudba mně učarovala a já chtěl zkusit přijímačky na konzervatoř.

Přihlásil jsem se na klavír na KJJ, ale hrál jsem zhruba dva roky a i když jsem splňoval repertoár a podmínky, u zkoušek jsem dostal hroznou trému a neudělal je. Nabídli mi, že bych je mohl za týden zkusit na skladbu, že by se to po administrativní stránce nějak zařídilo. Protože jsem toužil na konzervatoř chodit, byla to pro mě spásná nabídka a splnění snu.

A tím jste se dostal ke Karlu Růžičkovi. To bylo pro mě životní setkání! Karel je zásadní člověk v mém životě, něco jako můj profesní otec. On mi předal velkou lásku k jazzu, ale také k soudobé vážné hudbě. Na našich hodinách mi pouštěl CD jak vážné hudby (od baroka po 21. století), tak samozřejmě jazz. Hodně jsme hráli, diskutovali, aranžovali, stahovali nahrávky, mluvili o hudbě a o životě. Poznal jsem dost hudebníků a učitelů, profesorů na HAMU, na různých workshopech, ale od Karla jsem si odnesl nejvíc i po jiné stránce než hudební. Je to fajn, že jsem ho potkal a jsem za to vděčný.

Vy ovšem pokračujete ve studiu i dál. V současnosti dokončuji bakalářské studium na HAMU u doc. Juraje Filase obor skladba. Moc mě to baví, protože mi to rozšiřuje obzory nejen v hudbě vokálně instrumentální, ale i v elektronické. Máme na HAMU tříletý kurz elektroakustické hudby, který vede Michal Rataj. V rámci studia kompozice v oblasti soudobé vážné hudby je HAMU myslím to pravé místo v ČR se skvělým zázemím. Mimo to mě ovšem také baví studium historických kompozic a zejména kontrapunktu, který tam vede Juraj Filas.

wrgha POWU - zrozen ve snu wrgha POWU - zrozen ve snu
Takže to je klíč k vašemu multižánrovému rozkročení. Můj záběr je velmi široký. Miluju jazz a miluju vážnou hudbu. Poslední dobou mě však fascinují různé fúze, ať už vážné hudby a jazzu (Gunther Schuller), nebo jazzu a vážné hudby (Uri Caine). Orchestr wrgha POWU jsem zakládal s tímto úmyslem. Měl jsem vizi multižánrového tělesa, které bude hierarchicky odpovídat instrumentaci symfonického orchestru v mini podobě. Na toto téma píšu také diplomovou práci na HAMU. Je to pro mě zvláště s ohledem na dějiny hudby 20. století a na současnost vhodné aktuální téma. Kapela Nedaba je čistě jazzový projekt. Wrgha POWU orchestra je pro mě vedle kompozice jazzu a vážné hudby jakási směs toho všeho – tam je dovoleno vše.

Včetně témat, která se blíží až dětským říkankám, a textů s mírně dadaistickým nádechem – směsice, jakou jsme u nás ještě neslyšeli. Ale kde jste pro takový projekt našel svých 11 partnerů? Jsou to všechno vaši generační vrstevníci a jak se v takové směsici cítí? Wrgha se skládá vlastně z mých studentů z KJJ a jejich přátel. Výjimku tvoří Ilja Blackwedge, můj kolega z HAMU, a trumpetistka Štěpánka Balcarová, se kterou spolupracuji už delší dobu. Ti všichni jsou mladší než já, je to generace dvacátníků a naše muzika je velice baví. Každý člen tohoto tělesa je důležitý a vnáší do výsledného celku svou nepostradatelnou osobitost. Rád bych zmínil zejména charismatickou zpěvačku a houslistku Ninu Marinovou: zpívá všechny písně s českými i slovenskými texty a na jejím hlasu a projevu je současný repertoár wrgha POWU orchestra postavený.

A co na to posluchači: jaké máte zkušenosti z vystoupení na veřejnosti? Pro pořadatele už dvanáctičlenný soubor musí znamenat značnou zátěž. Reakce publika na naše koncerty je velmi pozitivní. K naší koncepci patří posluchače pobavit a příjemně naladit. Vedle neotřelé hudby, kterou provozujeme, jsou naše koncerty zároveň velká show. Můj dobrý kamarád Tomáš Reindl, který hostoval na nové desce oPOPoP, označil naše vystoupení jako „kabaret“. O tuto polohu se stará náš flétnista Dušan Navařík, který je rozený bavič, dramaturg a konferenciér.

U pořadatelů ovšem narážíme často na odmítavé odpovědi s odůvodněním, že je nás dvanáct a že si to nemohou dovolit. Hrajeme v průměru jeden koncert v měsíci a to většinou v Praze na zavedených scénách typu Jazz Dock, La Fabrika, Malostranská beseda. Hráli jsme na velkých festivalech (Jazz Goes to Town, Polička Jazz Fest, Boskovice, Beseda u bigbítu aj.), ale dohodnout se s pořadatelem mimo Prahu je vždycky problém. Prezentujeme se jako alternativa vůči komornějším ansámblům, odehráli jsme koncerty na festivalech jazzových, alternativních, vážnohudebních i rockových. Jsme prostě alternativa a doufám, že si pořadatelé časem uvědomí, že takový „kabaret“ se do jejich dramaturgie vyplatí zahrnout.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.