GORAN BREGOVIČ – hvězda bez které to zkrátka nejde
Na nedostatek hvězd lákajících početné publikum ztroskotal mimo jiné pražský WOMAD. Pár desítek tisíc návštěvníků tehdy v programu marně hledalo jakékoliv záchytné body, a přestože znalci při vyslovení jmen Iarla O'Lionáird či Márta Sebestyén spokojeně pobrukovali, běžný posluchač netušil, která bije – a raději zůstal doma. Gorana Bregoviče si ale v Ostravě nechá ujít zřejmě málokdo.
Kdybyste například nedávno navštívili společné vystoupení Franka Londona s Bobanem Markovičem v pražské Akropoli, zjistili byste, že takovou písničku Mesecina z legendárního filmu Underground u nás mládežníci znají málem stejně dobře jako nesmrtelné songy z Mrazíka. A co teprve Kalashnikova nebo Erdelezi . O jejich tvůrci Goranu Bregovičovi se sice říká, že si jejich melodie ne vždy košer způsobem 'vypůjčil' od srbsko-makedonských potulných Cikánů, nicméně ať je to, jak je to, nebýt jeho, kdo by dnes znal famózní balkánské dechovky. Koneckonců má pro to i svérázné vysvětlení: „Cikáni považují hudbu za něco univerzálního, co patří každému z nás. Nemají žádné předsudky, takže se cítí nesvázáni při přejímání jiných hudebních motivů. Pro ně je to naprosto normální a udělají to, aniž by o tom dlouze přemýšleli.“
„Balkánské dechovky ochraňují plivance, “ tvrdí navíc Goran Bregovič. Má tím na mysli stejně jako jejich nástroje životem omlácené romské hráče, odzbrojující nejen nezkroceností a nezměrnou touhou vyřádit se ve vražedných tempech, ale i vesnickou přirozeností, s jakou na publikum vytřepávají sliny ze svých trumpet. Stejně tak si hlavu nelámou, když jim občas nějaká ta nota spadne lidově řečeno na zem, v čemž ale Bregovič spatřuje koření téhle hudby, atakující svou živelností mladou generaci silou raného punku, k němuž balkánské dechovky bez zaváhání přirovnává. S důležitým dodatkem: punk zemřel v okamžiku, kdy byl naladěn. To sice zrovna dvakrát nekoresponduje s přítomností smyčcového orchestru v řadách Bregovičova Wedding and Funeral Bandu , ovšem vše podle něho vyvažují staré, dávnými vojenskými kapelami prošlé dechové nástroje, prý nenaladitelné, kdybyste se snažili sebevíc. A také pověstné bulharské zpěvačky, mužský sbor a naprogramovaná rytmika. Sečteno a podtrženo, bezmála čtyřicet lidí a pár mašinek navrch. S Goranem Bregovičem v bílém fraku v čele.
Je mu třiapadesát, pochází ze Sarajeva a je považován za jednoho z největších znalců romské hudby Východní Evropy, přestože není Rom. Vystudoval na konzervatoři violoncello a na přelomu 70. a 80. let vedl mezinárodně proslulou rockovou kapelu Bijelo Dugme . Režiséra Emira Kusturicu potkal coby baskytaristu v jedné punkové skupině. Filmy Čas Cikánů, Dům na věšení, Arizona Dream a Underground s Bregovičovou hudbou jim pak zajistily nesmrtelnost a spoustu cen. Bregovič se mezitím podílel i na francouzském filmu Královna Margot , natáčel s Iggy Popem , dnes už nežijící Ofrou Haza , tureckou popovou star Sezen Aksu, Řekem Georgem Dalarasem. Polsko mu kleklo k nohám po té, když s tamní zpěvačkou Kayah vydal zdařilé album Kayah and Bregovič , a kdekdo po světě Polsko následoval, když Bregovič postavil svůj The Wedding and Funeral Band. „Pro Cikány není posvátnost a důstojnost pohřebního obřadu zas až tak vzdálená od nálady pohřební hostiny,“ vysvětluje původ nezvyklého názvu kapely Bregovič, možná jeden z mála skladatelů filmové hudby, obehrávající ji i na koncertech. A samozřejmě nejen tu filmovou.
Ó můj Bože, klezmeři z Londýna
Donedávna o nich ještě nikdo nevěděl. Zájem posluchačů směřoval spíš do New Yorku za tamními The Klezmatics. Daleko skromnější londýnská židovská komunita se dnes už má ovšem také čím pochlubit: šestičlenná kapela Oi-Va-Voi se dokonce ocitla v nominacích Awards for World Music za loňský rok. Natolik její mix klezmeru, cikánské hudby a tanečních rytmů na albu Digital Folklore oslovil odborníky, zdvihající bez zaváhání nad hlavu ty nejvyšší známky s výkřikem oi-va-voi, ó můj Bože. Zájem zakládajících členů – trumpetisty Jonathana Waltona , klarinetisty Stevea Leviho a houslistky Sophie Solomon – upřít pozornost na taneční scénu nese spoustu příbuzných znaků s londýnským tanečním asijským undergroundem. „Líbí se nám Asian Dub Foundation. Propagují asijskou hudbu mezi mladými lidmi. Poskytují jim možnost uchopit a držet kulturní odkaz předešlých generací. Když jsem byl mladý, také jsem se v synagoze nudil a starý klezmer mě vůbec nevzrušoval. Dnes cítím, že naši hudbu mladí lidé berou za svou, usnadňuje jim hledat židovskou identitu uprostřed Londýna,“ říká Steve Levi .
Oi-Va-Voi se zformovali v Oxfordu v roce 1998, kdy za sebou měli Jonathan se Sophií roční studium ruské lidové hudby v Moskvě. Jonathan vedle toho strávil pár měsíců v Maďarsku mezi folkloristy, zatímco ze Sophie, jinak klasicky vzdělané houslistky, se po návratu stala jungle DJka. V oxfordských folkových klubech ale Oi-Va-Voi hrávali klezmer, cikánské i anglické lidovky – prý už tehdy s 'příchutí garáže'. „Pro nás není židovská hudba muzejní záležitostí, zaprášenou a opatrně vystavovanou. Považujeme ji za pradávnou formu taneční klubové muziky,“ tvrdí Sophie. Oi-Va-Voi se přitom nepouštějí do techno nářezů, jejich vlastní i tradiční skladby sice rezonují mocnými údery bicích, mají svou hlasitost a energii, nicméně první zdvih klarinetu či po cikánsku uplakané housle rozdmychávající písečné bouři občas zastřihnou kohoutek. Například když s nimi napůl zpívá, napůl vypráví Majer Bogdanski, krejčí z polské Lodže, přeživší peklo holocaustu. „Naší hudbou chceme zdůraznit vztahy, ne rozdíly mezi židovskou a ostatními komunitami,“ vysvětluje pak Levi oi-va-voiské pátrání po souvislostech mezi židovskou a severoafrickou hudbou ve skladbě Salaam Shalom (už ten název!), nahrané s marockou skupinou MoMo . Naopak ke kořenům klezmeru, tedy do východní Evropy, míří spolupráce Oi-Va-Voi s budapešťským DJem Mangem ; na albu Digital Folklore proto najdeme i dance-floorovou úpravu staré maďarské tradiční písničky A Csitári Hegyek Alatt .
Hudba Oi-Va-Voi sahá do daleké historie, nedusí ji ale dutou tanečností, má nápaditost a šmrnc upřímně přiznaného opojení židovskou historií. Tančí na ní rockeři v Glastonbury, obdivují ji rafani z newyorského The Knitting Factory i široké publikum festivalů world music, kam dosud dorazili. Je proto skvělé, že Oi-Va-Voi přijíždějí i k nám. A nejen do Ostravy: 3. 7. vystoupí v brněnské Flédě, 4. 7. v Třebíči a 5. 7. rozpumpují festival Rock For People v Českém Brodě.
Tatlanina ze Slovenska, grioté z Mali a hudba z kufru
Jana Ondrejková, původem ze středoslovenských Bánovcí nad Bebravou, říkající si Suí Vesan , se blíží k přírodnímu, těžko odolatelnému zjevení. Myslí si to o ní v Londýně, kde s velkým úspěchem koncertovala, i editoři prestižního magazínu fRoots, kteří její skladbu Poznanie zařadili na sampler toho nejlepšího, co lze nyní v oblasti world music slyšet. Jako by pocházela ze země nikoho, z míst kde se protíná arabské zaklínačství, inuitská srostlost s drsnou přírodou a indická nadčasovost, ze země, která má však stejně nejblíž ke slovenské prostotě a zemitosti. Má úžasně dráždivý, co do barev takřka nepolapitelný hlas; jakobyste naklonovali Zuzanu Homolovou, Ivu Bittovou a Dášu Andrtovou dohromady. Jednu písničku nezazpívá stejně, k čemuž jí dopomáhá vnitřní přesvědčení, že je nalezla v trávě, ale i vlastní, z náhodně vymyšlených slovíček se skládající řeč tatlanina, ladící s její nezvyklou, spíš rytmickou než na akordech postavenou kytarovou hrou. Na koncertech ji doprovází perkusista a 'píšťalkár'.
Hrdlu Geoffrey Oryemy z ugandského kraje Acholi nepochybně také požehnal Bůh. Tamní melodie stojí na lyrické melodičnosti a zvuku sedmistrunné harfy nanga, tu ale Oryema používá už spíš výjimečně, dávajíc přednost akustické kytaře a rockové rytmice – důsledek skutečnosti, že od 70. let žije ve Francii. Po vraždě svého otce vojáky diktátora Idi Amina totiž jen tak tak v kufru auta stačil z Ugandy utéct. Oryemovy výtečné nahrávky srostlé s dědictvím dávné domoviny produkují lidé jako Brian Eno , náruč dokořán mu otevřel i Peter Gabriel , po Čechách ho už léta na svých Antidiskotékách hraje Jiří Černý a jasně vyzněl i evropský žebříček world music za rok 2001: 1. místo Geoffrey Oryema – album Spirit .
Jedenadvacetistrunná harfa kora není zrovna z těch nástrojů, které by u nás zněly na potkání. Je navíc nástrojem škodolibých, zlomyslných duchů, schopným všem nepovolaným zpustošit duši. Výjimku mají od 12. století pouze západoafričtí grioti, potulní hudebníci, kronikáři a poslové zpráv. Ba Cissoko z Guineje pochází sice také z rodu griotů, ale duchové se u něho musejí mít stejně na pozoru: s dalšími dvěma kolegy a bubeníkem se totiž s korou nerozpakují pustit do rockování či reggae, což jsou duchové schopni ještě zkousnout, horší je to, když Ba Cissoko napojí své kory na elektriku a pedály wah-wah.
Ostatní a také Kosheen
Není jich málo. Takže telegraficky: cikánská dechovka z Rumunska Fanfare Savale , turečtí elektro bubeníci Harem , perkusisté Te Vaka z Nového Zélandu, jedno z předpokládaných překvapení, izraelská skupina Sheva spojující židovskou, křesťanskou a muslimskou tradici, francouzští Kanjar Oc či zástupci polské scény Drum Machina nabízející drum' n'bass, samplery a bubny taiko. Polsko ale vysílá i kapely Hey (se zpěvačkou Kasi Nosowskou), reggae partu Tumbao a Akkurat .
Reprezentativní je i nabídka domácí scény, sázející bez výjimky na kvalitu, a jinakost: Ahmed má hlad, Létající koberec, Benedikta, Čankišou, Gothart, Horská karavana s W. Song , Hradišťan, Sluneční orchestr, Načeva nebo Zuzana Navarová . Za tah jistoty lze ze strany organizátorů považovat i přizvání Extasy of Saint Teresa, Support Lesbiens, Švihadla, Sto zvířat, Ivana Hlase. J.A.R., Jiřího Schmitzera či slavných místních rodáků z kapely Kryštof . Velký prostor věnovaný taneční hudbě pak ozdobí příjezd respektovaných anglických Kosheen – věrozvěstů drum'n'bass a jungle se zpěvačkou Sian Evans .
Informace o festivalu a vstupenkách a detailní program najdete na internetové adrese www.colours.cz.
