pondělí, 23. březen 2009

WOMEX 2008 - Nejen zpívající četnice z Guineje

Napsal(a) 

Bedouin Jerry Can Band, foto Yvetta Stránská Bedouin Jerry Can Bandfoto: Yvetta Stránská

Říkají si bratrstvo šílenců, blázni nebo womexáci. Řeč je o návštěvnících největšího světového veletrhu world music WOMEX, jehož čtrnáctý ročník předčil veškerá očekávání: do španělské Sevilly (29. 10. – 2. 11.) se sjelo 2 800 delegátů z devadesáti zemí. Znamená to, že zájem o regionální „hudbu odjinud“ stoupá? Navzdory rekordní účasti, která by tomu nasvědčovala, lze WOMEX nadále považovat spíš za přátelskou atmosférou posvěcené místo setkání vydavatelů, promotérů, novinářů a umělců, nahlížejících na hudbu z daleko odlišnějších úhlů než anglo-americký popový mainstream.

WOMEX 2008 rovněž navázal na předešlé úspěchy českých zástupců: náš odborník, Petr Dorůžka se na předchozím ročníku stal jedním ze Sedmi samurajů (těch, co vybírají hudbu na koncerty), poprvé v historii tu vystoupili našinci – duo Tara Fuki – a brněnské vydavatelství Indies Scope se nyní zařadilo mezi třicítku elitních světových labelů.

Hudba s bednami od nábojnic

Zatímco u rockových a jazzových koncertů máte rámcovou představu co vás čeká, na hudbu z neobvyklých koutů planety už potřebujete bujnou fantazii, a i ta ještě nemusí dojít naplnění, protože co si máme představit pod informací, že např. Bedouin Jerrycan Band ze Sinajské pouště zlehka, bez známé blouznivé arabské expresivity, vybubnovávají do melodií hadovitých sborů rytmy na kanystry a prázdné bedny od nábojnic, doprovázejí se přitom na loutnu simsimiyya, flétnu magroona a svislé housle rebab. Na jevišti Teatro Lope de Vega u toho seděli před cofee stanem a přehrávali hudbu spojenou s beduínskými slavnostmi: svatbami, ochutnávkou kávy, obřízkou nebo písně vyprovázející poutníky do Mekky.

Íránské Chemirani Trio – otec Djamchid se syny Keyvanem a Bijanem, excelentní hráči na rámový buben zarb, na nějž se hraje prsty, africký džbán udu a tureckou loutnu saz – vystoupilo kdysi na pražském WOMADU. Keyvan později proslul zájmem o multikulturní fúze: spolupracoval s Erikem Marchandem, Titi Robinem, flamenkovým kytaristou Juanem Carmonou nebo Rosem Dalym, se kterým vystupoval také Bijan. Skupinu Beats In The Heart of Orient s nimi tvoří ještě persky zpívající sestra Maryam, řecký hráč na lyru Stelios Petrakis, indický tablista Prabhu Edouard a francouzský flétnista Henri Tournier, zběhlý jak v klasice, tak indické hudbě a pákistánském qawwali. Jejich imaginativní hudbě „bez zábran“ pak nebylo těžké podlehnout, zato vyjádřit ji slovy už představovalo oříšek; nicméně uhrančivě zklidňující, rytmicky decentně se vlnící.

Mugham – kulturní klenot

Komorní showcase dále nabídly emotivně vypjaté fado portugalského zpěváka Camané , strhující, vrcholné flamenko hvězdného Miguela Povedy , s duendem nezadržitelně stoupajícím do výšin nepoznaných vášní a hlavně ázerbajdžánskou, UNESCEM za kulturní klenot označenou hudební formu mugham, uvedenou zpěvákem Zabitem Nabizadem a jeho dvěma spoluhráči.

Mugham jsou spontánní, vnitřně pocitové, rytmicky volné, improvizaci široce otevřené celistvé suity vycházející z tuctu základních modálních stupnic

Ramiro Musotto & Orchestra Sudaka, foto Yvetta Stránská Ramiro Musotto & Orchestra Sudakafoto: Yvetta Stránská
(rast, segáh, shur, tahrir, mahur aj.), úzce souvisejících s náladou, rozpoložením zpěváka, hudebníků a posluchačů a samozřejmě příležitostí, pro kterou jsou uváděny. Tato starověká městská forma, odlišná od bardské tradice Azeri, je rozšířená po značné části Kavkazu, v Íránu a mezi Turky ve Střední Asii, a navzdory velké popularitě zůstává hudbou vzdělaných lidí, což kdysi iritovalo sovětské úřady a vedlo k zákazům respektive upřednostňování instrumentální podoby, k níž neodmyslitelně patří loutna tar z morušového dřeva a svislé čtyřstrunné housle kamanche. Zpěvák se pak neobejde bez rámového bubnu daf. Mohou hrát dohromady (spoluhráči přitom opakují zpěvákovu melodii), nebo samostatně.

Mugham je příbuzný perského radifu, íránského magamu a tureckého makamu a pro zjednodušení, především skrze expresivitu, ho lze přirovnat k súfijskému qawwali (už pro použití perské poezie). Ázerbajdžánský jazyk, podobně jako kultura, má blízko k turečtině a perštině. Ostatně většina textů pochází od klasických středověkých básníků Fuzuliho nebo Nizamiho a zpěváci mughamu s nimi nakládají podle svého uvážení.

Pravděpodobně ve světě nejznámější zpěvák Alim Quasimov o mughamu říká: „Musíte ho umět poslouchat. Ponořit se do něho. Jeden začne hrát nebo zpívat a další se ve vnitřním emocionálním vzrušení postupně přidají. Zapojí do toho celé své tělo, aby bylo dosaženo hlubokého stavu vzrušení.“

Zatímco Quasimov proslul hledačstvím nových směrů interpretace mughamského repertoáru („Někteří lidé říkají, že ničím hudbu, ale ta není přece kusem nábytku, který můžete jednoduše někam přenést. Svět se přece také mění .“), Zabite Nabizade, profesor na univerzitě v Baku, zůstává věrný tradičnímu pojetí. V Seville přednesl čtyři suity a kdo vydržel až do konce, mohl se přistihnout, že se mu v sále Al-Andalus začínají podezřele toulat myšlenky.

Staří a rozumní Muzsikás

Od roku 1999 se na WOMEXU udělují ceny za celoživotní zásluhy na poli world music. Dosud ji získali například Nusrat Fateh Ali Khan, Jivan Gasparyan, Bi Kidude, belgický label Crammed Disc a naposled vloni Andy Palacio a Ivan Duran za záchranu unikátní hudby z Belize. Pro letošek se organizátoři rozhodli zcela poprvé pro dvě ocenění. Kopie šest tisíc let staré sošky turecké bohyně plodnosti připadla maďarské skupině Muzsikás a oddělení lidové hudby na Sibeliově akademii v Helsinkách, kterou prošla celá řada finských hvězd: Värttinä, Maria Kalaniemi nebo Kimmo Pohjonen.

Nejznámější maďarská skupina věnující se lidové hudbě letos oslaví třicet pět let své existence. Za tu dobu se jí podařilo tradiční hudbu své země zviditelnit po celém světě, a přitom upřít pozornost na maďarské menšiny v rumunské Transylvánii, kam Muzsikás takřka v utajení zajížděli po stopách Bély Bartóka a Zoltána Kodályho už v dobách hluboké komunistické totality. Skupinu založili v Budapešti čtyři akademicky vzdělaní hudebníci vedení kontrabasistou Danielem Hamarem. Hlasem Muzsikáse byla d louhá léta vynikající zpěvačka Márta Sebestyén, a přestože jejich hudba zazněla například v oscarovém filmu Anglický pacient nebo snímku režiséra Costy Gavrase Hrací skříňka a Márta, sama spolupracovala i s Deep Forest, nikdy se nevydali cestou moderních fúzí. Soustředili se na strhující, výhradně akustické podání transylvánských verbuňků, zbojnických balad a na sběratelské dílo Bély Bartóka. „Hrajeme výhradně tradiční, nepatrně upravenou hudbu. Snažíme se, aby výsledek byl co nejpůvodnější a opravdu blízký originálu. Hrajeme už spoustu let, takže jsme na to dost staří a rozumní,“ říká Hamar.

Četnice z Guineje

Takřka šedesát womexovských koncertů nestíhal nikdo, přestože se mnozí snažili přebíhat z Plaza de Espaňa, kde každý večer ve stanech vystupovalo šest kapel, do nedalekého Teatro Lope de Vega. Některé programové položky si ovšem nechal ujít málokdo: nedávno veřejností objevenou malijskou griotskou zpěvačku Bako Dagnon , jejího krajana Bassekou Kouyateho , bizarního slovinského rockového písničkáře Magnifica , starého známého Enzo AvitablehoI Bottari , galicijského dudáka Xosé Manuela Budiňa , tureckou zpěvačku Fatimu Spar , argentinského hráče na berimbau Ramiro Musotta , jihoafrického rapujícího tlouštíka Tumiho , křehkou zpěvačku Eneidu Martu z Guinea-Bissau a všemi očekávané Les Amazones de Guinée , výsostné reprezentantky západoafrického hudebního pravěku.

Už z principu unikátní ženský armádní orchestr funguje bez přestávky sedmačtyřicet let, což je i na africké poměry úctyhodná doba, zvlášť vezmeme-li v úvahu neméně legendární mužské orchestry.

Vysvětlení je prosté: Les Amazones de Guinée jsou policistky, takže i kdyby poručice, nadporučice a kapitánky chtěly nakrásně s muzikou seknout, armádní velení, jemuž podléhají, by se s nimi nepáralo. Stejně tak v samém počátku (1961), kdy se tehdejší prezident země Sekou Touré rozhodl uplatnit v praxi marxistický pohled na zrovnoprávnění žen. Hned po vyhlášení nezávislosti Guineje v rámci ambiciózní kulturní revoluce nechal zřídit bezpočet státních orchestrů s cílem propagovat guinejskou kulturu zbavenou jakéhokoliv vlivu francouzských kolonizátorů. Heslo navíc znělo: co může dokázat muž, zvládne žena také. Ministerstvo obrany na ten popud začalo verbovat ženy do zbraně a vrcholem prezidentského snažení se stala rota žen na motorkách, určená k doprovodu významných státních návštěv. „Chodila jsem ještě do školy, když k nám domů vtrhli vojáci hledající ženy na motorky. Křičela jsem, že nikam nepůjdu, ale rodičům se dobře placená služba v armádě zalíbila. Navíc byli úplně u vytržení z toho, že bych měla v parádní uniformě doprovázet milovaného prezidenta. Prošla jsem branným výcvikem, ale nakonec mě převeleli do Konakry k Les Amazones,“ vzpomíná Salématou Diallo. A kapitánka Fatou Cissé ji doplňuje: „Šlo o něco naprosto neobvyklého, vždyť mezi lidmi se říkalo, že holky, co jezdí na motorce nebudou moci mít děti.“

Les Amazones de Guinee, foto Yvetta Stránská Les Amazones de Guineefoto: Yvetta Stránská

Emancipace na guinejský způsob

A aby toho nebylo málo, za čas se k „motocyklovým amazonkám“ přidal četnický orchestr ze samých žen – Female Orchestra Of The Guinean Gendarmerie, přejmenovaný později na Les Amazones De Guinée. Vzešel z hlavy ministra obrany, jinak intelektuálně založeného básníka Keita Fodeby, zakladatele slavné divadelní a taneční společnosti Les Ballets Africains uchvacující v 50. letech Paříž. Od vzniku Guineje stál věrně po boku Sekou Tourého, nicméně diktátorskými manýry brzy postihnutý prezident ho pro jeho rozdílné politické názory nechal v roce 1965 zavraždit. Keita Fodeba považoval zrovnoprávnění žen za skvělou myšlenku, přesto šel provokativně proti tradičnímu pojetí ženské role ještě dál, protože jestli motorkářky vzbudily rozruch, kapela ze samých ženských hráček už rovnou šokovala. Je potřeba si také uvědomit, že v západoafrickém kastovním systému náleží hudba pouze griotům a těch mezi Amazonkami zrovna moc nebylo, což na pověsti výhradně ženskému orchestru v očích veřejnosti moc nepřidalo.

Řekněme, že šlo o pořádnou revoluci. Nicméně Fodebova strategie – zařadit je do vojenského stavu – už předem všem rýpalům zatrhla tipec. V civilu budiž, tam platila tradiční pravidla a negriotská rodina neposlušného potomka (ženy byly rovnou prohlášeny za prostitutky) toužícího po hudební kariéře bez rozpaků vydědila, kdežto proti nařízením generálů se nedalo ani špitnout.

Zpočátku především slavnostní orchestr používal banjo, mandolíny, obyčejné perkuse, a dokonce cello. Raný repertoár stál na Fodebou zaranžovaných tradičních písních, kubánské salse, jazzu a nově se rodícím popu. Pak ale akustické nástroje nahradily saxofony, trubky a bicí s elektrickými kytarami, což se odrazilo jak na zvuku orchestru, tak ve výběru skladeb.

V Seville se Les Amazones objevily pár měsíců na to, co jim vyšlo druhé, skvělé a nadšeně přijaté album Wamato. Oproti mužským kolegům, frázujícím na milimetr přesně, nabídly Amazonky daleko liberálnější přístup: rozvolněný, místy bez debat neladící, v instrumentálních sólech žensky rafinovaný. Korpulentní zpěvačka Salématou udílela napravo nalevo „rozkazy“, mladé dechařské novicky se poslušně krčily v koutě, očekávající pokyn předstoupit na forbínu se svým uměním a vrchol nastal, když evidentně vyplašené hráčce ladil manažer během hry kytaru. I přes pověst, která Les Amazones předcházela, šlo o vystoupení, k němuž zjevně občasná rozskřípanost patří a vlastně mu dodává obvyklé africké kouzlo upřímné bezprostřednosti.

Speed Caravan, foto Yvetta Stránská Speed Caravanfoto: Yvetta Stránská

Rozporuplné debaty se také vedly kolem projektu Speed Caravan alžírského hráče na arabskou loutnu oud Mehdi Haddaba. Bývalý člen skupiny Ekova, tvořící současně se Smadjem neméně průkopnické DuOud, vypustil z klece snad všechny myslitelné elektrorockové běsy a z akustické loutny učinil nástroj na mordování neviňátek. S baskytaristou Pascalem Teilletem, perkusistou Mohamedem Bouamarem, raperem Rocky Singhem a s Hermionou Frank za computery předvedli na WOMEXU vpravdě nejhlasitější a nejagresivnější koncert: rockovou world music budoucnosti. „Už ve studiu jsme se cítili, jako by nás někdo postavil na eskalátor a nastavil nadzvukovou rychlost,“ tvrdí Haddaba o albu Kalashnik Love, na němž hostuje Rachid Taha, členové Asian Dub Foundation nebo Erik Marchand a které Speed Caravan Seville skoro celé přehráli.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.