úterý, 22. listopad 2011

Vít Křišťan - Mehldau mě vrátil ke klasice

Napsal(a) 

Vít Křišťan - Mehldau mě vrátil ke klasice, foto Karel Šuster Vít Křišťan - Mehldau mě vrátil ke klasicefoto: Karel Šuster

Pianista Vít Křišťan (1986) patří k nové generaci českých jazzových hráčů, pro kterou je studium v zahraničí a nejrůznější mezinárodní spolupráce samozřejmostí. S vervou se pustil do ambiciózního tria s Jaromírem Honzákem a Romanem Víchou, s česko-polským kvintetem Inner Spaces chystá album s Davidem Dorůžkou, spolupracuje s dánskými hudebníky, a dokonce se důrazněji pustil do zpěvu.

Jazz objevil relativně později, protože se dlouho věnoval hlavně klasice. „Začalo to kdysi dávno mojí láskou k Chopinovi, ale už je to pryč. Hodně mě brali Rusové, zvlášť Prokofjev, Skrjabin a Šostakovič, a samozřejmě francouzský impresionismus, ten mi vydržel asi nejdéle,“ řekl v jednom z dřívějších rozhovorů. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka byl dva roky ve třídě jazzového piana u Jiřího Růžičky a Ondřeje Kabrny a klasiku dále studoval na vysoké úrovni u Iriny Kondratěnko. Jak říká, ke klasické hudbě se vrací stále, mimo jiné díky vlivu elitního jazzového pianisty Brada Mehldaua, jehož workshop na něj v poslední době asi nejvíce zapůsobil.

V Česku až donedávna nebylo možné jazz studovat na univerzitní úrovni: také proto odešel na známou jazzovou akademii v polských Katovicích a později do Dánska (Odense). Má tak skvělou možnost srovnávat různé přístupy k jazzovému školství.

Vítku, po Konzervatoři Jaroslava Ježka jsi začal studovat na jazzové akademii v Katovicích, stejně jako několik dalších českých jazzmanů. Co ti tamní škola dala? Hlavně jsem tam potkal skvělého učitele Piotra Wojtasika, který mi předal asi nejvíce informací. Naučil jsem se tam „jazzový jazyk“, be-bop, vše co se týká frázování, harmonie, stupnic, rytmu. Pomohl mi v kapelové souhře, ukázal mi roli piana ve skupině.

Jazzové piano jsi studoval v Katovicích u známého pianisty Wojciecha Niedziely. Můžeš nějak popsat jeho způsob výuky? Jeho koncepce je poměrně jednoduchá – dlouho analyzoval styl mnoha jazzových pianistů jazzové historie a své poznatky pak velmi jasně a prakticky ukazoval studentům. Hráli jsme spolu třeba na dvě piana a při jednotlivých pasážích mi okamžitě říkal, co by na daném místě hrál Bill Evans, Herbie Hancock nebo co bych tam mohl změnit já.

Pod vedením Američana Eda Partyky jste v Polsku často aranžovali pro bigbandy. Jak ti to pak pomohlo v práci v menších seskupeních? Hlavně jde o to, že bigbandová partitura má hodně řádek a vypadá mnohem složitěji, takže když následně aranžujete pro kvinteto, je to spíš úleva (smích ). Rozhodně se při aranžování bigbandu naučíte myslet více dopředu, přemýšlet o formě skladby, úloze sólových pasáží, více začnete uvažovat o kompozici, nejen o „rastru“, na který se jamuje. Dříve jsem byl dost uzamknutý ve zvuku piana, s bigbandem jsem se naučil mnohem více slyšet dechy.

V bigbandech jsi hrával již předtím? Sám jsem v bigbandech začínal už v Praze, kde jsem se hlavně naučil rychle orientovat v notách a dobře číst v akordových značkách, s nimiž jsem měl na začátku velké problémy. Zprvu jsem se dostal na záskok do Big Chess Bandu Václava Kozla. Pan Kozel je poměrně striktní pán, takže jsem se musel rychle adaptovat a naučit se být flexibilní. Když takové těleso hraje dobře, je skvělé být uprostřed jeho masivního zvuku a cítit rytmus napsaných pasáží. Pomohlo mi to i po rytmické stránce.

Katovický bigband byl výrazně odlišný od toho pražského? Určitě, Ed Partyka přišel s úplně jinou koncepcí, donesl nový repertoár – vlastní skladby, kompozice Marie Schneider, modernější aranžmá. Najednou jsem hrál úplně jinou muziku a zjistil jsem, že moje role není jen dobře hrát to, co je napsáno v notách, ale že v bigbandu může být prostor i pro nějaký vlastní názor, pro delší sólové pasáže nebo volnější plochy, kde není přesně vypsáno, co má člověk hrát, ale může jít i o dost kreativní proces. Zároveň bylo příjemné setkat se s kompozicemi mých spoluhráčů, zejména polského klavíristy Nikoly Kołodziejczyka, což je neskutečný talent – vždy přinesl něco, co překvapilo i Eda.

Jaký je Ed Partyka bandleader? Jak vede bigband? S lepším bandleaderem jsem se dosud nesetkal! Má velké charisma a respekt u muzikantů a dokáže bigband vyburcovat k nejlepším výkonům. Když přišli v Katovicích posluchači na koncert bigbandu, byli zvyklí na určitý standard, standardní aranže. Ale teprve s Edem bigband spustil na úplně jiné úrovni, než bylo v Katovicích zvykem. Byl z toho pak obrovský poprask (úsměv ). Možná i díky této proměně pak bigband vystupoval pod jménem Concept Art Orchestra.

Se spolužáky z Katovic jste založili česko-polské kvinteto Inner Spaces. S ním jste poměrně často hrávali v polských jazzových klubech. V čem je polská klubová scéna jiná? Klubové publikum je převážně složeno z domácích posluchačů, ne z turistů, jak je to obvyklé v Praze. Mimoto Polsko je větší, klubů je více, a tak je snadnější postavit rozsáhlejší turné, honoráře jsou vyšší a kluby poskytují muzikantům lepší zázemí.

Vít Křišťan - Mehldau mě vrátil ke klasice, foto archiv Vít Křišťan - Mehldau mě vrátil ke klasicefoto: archiv
A co se týče obecného přístupu k jazzu? Když jsem tam jel, znal jsem nahrávky Tomasze Stańka, Marcina Wasilewského nebo Michała Tokaje a očekával jsem, že na něco takového tam narazím. V Katovicích jsem ale záhy zjistil, že je tam obrovský hlad po jazzové tradici, po be-bopu a hard-bopu. Klima není tak avantgardní, posluchači zůstávají u tradice a chtějí hlavně slyšet dobré instrumentalisty, vynikající sóla. I proto tam funguje model běžný v 50. a 60. letech – tedy že výrazné jazzové hvězdy vedou kapely svého jména. Není tam důležitý ani tak nový projekt či skupina, ale jméno kapelníka, které se dále propaguje. U nás je to dosti rozdílné.

Že polský jazz není jen ECM a Tomasz Stańko pro tebe bylo zklamání? Trochu ano. Ze začátku jsem byl rád, že se tam můžu věnovat jazzovým základům, ale časem mi začal chybět svěží, zdravý přístup k muzice, prostě větší otevřenost bez ohledu na žánry.

S Inner Spaces jste také v Polsku vyhráli několik soutěží. Mám pocit, že jazzové soutěže se u nás berou pořád za něco výjimečného, ale v Polsku jsou běžnou součástí života mladých kapel. Co si o tom myslíš? Soutěže v Polsku vlastně odrážejí tamější hlad po jazzových individualitách, ale soutěží a nových jmen přichází každoročně tolik, že nemám pocit, že by to pak nějak zvlášť pomáhalo při zisku koncertů. Myslím, že vítězství Inner Spaces v soutěžích kapele nic moc nepřinesla. Soutěžit v muzice je podle mě nesmysl, jen se tím prohlubuje rivalita mezi hráči.

Debut Inner Spaces vyšel jako příloha polského časopisu Jazz Forum. Nyní ale chystáte nové album ve spojení s kytaristou Davidem Dorůžkou. Můžeš o tomto projektu říct něco bližšího? Ano, na jaře chystáme s Davidem turné a v souvislosti s tím by měla vzniknout i deska s novými skladbami. Zatím moc nevím, jak ta muzika bude znít, možná budu sám překvapený (úsměv ).

Jak jste se dali s Davidem dohromady? Osobně mě to spojení trochu překvapilo. V kapele jsme už delší dobu probírali, jak náš zvuk obohatit, a tak jsme Davida přizvali jako hosta. Náš přístup k muzice považujeme za podobný tomu Davidovu, tak nám to přišlo jako zajímavé zvukové spojení. Budeme rádi, pokud pro Inner Spaces i něco složí. Pokud vše půjde dobře a seženeme sponzory, mohla by deska vyjít do konce příštího roku.

V čem jste se posunuli od prvního alba? Mám pocit, že se změnil celkový zvuk kapely i individuální schopnosti každého z hráčů, protože se každý dál rozvíjíme a přinášíme nové pohledy. Kompozice jsou teď postaveny na trochu jiných zásadách, jsou opřené o pasáže, které jsou více otevřené, free. Spolupráce s Davidem je tak trochu s otazníkem, ale nechceme si dopředu vytvářet koncepty, které by nás omezovaly, spíše každý napíšeme nějaké skladby a necháme se překvapit výsledkem. Kytara se určitě projeví na výsledných kompozicích, protože budeme muset pracovat s širším spektrem zvuků a barev, které David používá; myslím, že naše muzika bude o dost bohatší.

Vít Křišťan - Mehldau mě vrátil ke klasice, foto archiv Víta Křišťana Vít Křišťan - Mehldau mě vrátil ke klasicefoto: archiv Víta Křišťana
V Polsku jsi nezůstal a loni přešel na studia do Dánska, do Odense. Polský a dánský přístup k výuce jazzu je asi hodně odlišný, co? V Polsku se klade velký důraz na jazzovou tradici a historii, v Dánsku se upřednostňuje hlavně muzikalita a kreativita před samotným instrumentálním rozvojem. Studenti se tam snaží překročit meze, kdy o sobě mluví jako o „pianistovi“ nebo „saxofonistovi“, a snaží se stát univerzálnějšími umělci schopnými také skládat a podobně.

Jací jsou tamní učitelé? Základní rozdíl je v tom, že nemám stálého učitele po celou dobu studia a je zcela běžné je měnit, pokud máte pocit, že chcete zkusit něco nového. Je možné si vybírat vyučující i mimo školu, která je podle svých možností také zaplatí. Sám chci učitele střídat častěji, a poznat tak co nejvíc přístupů. Cíl polských i dánských škol je samozřejmě podobný, tedy vychovat dobré hráče, ale v Odense se klade větší důraz na originalitu, není tam natolik důležité naprosto skvěle interpretovat starší styly.

Četl jsem, že v Odense jste měli workshop s Bradem Mehldauem. Je tam něco takového běžné? Dánsko je celkem bohatá země s dostatkem financí v kultuře, takže workshopy jsou tam běžné, jezdí tam často zahraniční lektoři. Konkrétně s Bradem šlo o speciální příležitost – jednou za rok se schází všichni studenti jazzového oddělení na zámku uprostřed nádherné přírody dánského Jutlandu. Stráví tam spolu týden se skvělými zahraničními muzikanty – loni to byli například Jeff Ballard, Joe Martin, Gretchen Parlato, Brad Mehldau nebo Tony Malaby. Nikde jinde jsem nezažil, že by si studenti a lektoři byli natolik rovni; ráno spolu snídají, pak třeba jamují nebo hrají ping-pong – vztah mezi nimi je naprosto rovnocenný! Brad šel díky přímluvě Jeffa Ballarda s cenou výuky pod svou obvyklou taxu, ale nakonec byl velmi spokojený a rád by přijel v příštím roce znovu.

Co ti workshop s Mehldauem dal? Neměli jsme s ním individuální hodiny, ale masterclass ve více lidech. Osobně jsem se díky němu zase znovu začal zaobírat klasikou; on sám totiž už necvičí jazz, ale jenom klasiku, ze které si pak bere inspiraci. Myslím, že mě ten workshop hodně obohatil, a bylo skvělé, že jeho účastníci byli dobří nejen po hudební stránce, ale i lidsky.

Tvým učitelem skladby byl donedávna známý dánský basista Bo Stief, který se podílel například na Davisově desce Aura. S Bo Stiefem jste dali dohromady duo, se kterým jste hráli na podzim i v Česku. O co jde? Jedná se o komorní projekt, kde se snažíme volně vyjadřovat bez ohledu na žánry; naše tvorba je dost žánrově otevřená. Bo hrál dlouho ve fusion kapelách, proto se občas stane, že zabrousíme i do této oblasti. Hraje na kontrabas i baskytaru, používá efekty a looper, takže někdy sklouzneme i do avantgardnějších poloh. Já kombinuji klavír a elektrické piano. Looper skýtá velké možnosti: Bo si třeba nahraje určitý spodek, vrství různé nápady nad sebe, a může tak imitovat zvuk velké kapely i s bicími, což je dobré hlavně tehdy, když se pouštíme právě do fusionových pokusů.

Tobě je 25 let, Bo Stiefovi je 65. Dovedeš si představit, že bys s někým jeho věku spolupracoval v Česku? Spolupracuji například s Jaromírem Honzákem, takže bych v tom neviděl problém. S ještě starší generací jsem se dosud příliš osobně nesetkal, takže nemůžu říct, jaké by to bylo. Bo se snaží pořád hledat něco nového – takže ačkoli si třeba po procházce Prahou potřebuje odpočinout, hudebně si skvěle rozumíme (úsměv ).

Myslíš, že v Česku existuje pnutí nebo nevraživost mezi mladou a starší generací jazzmanů? Bohužel tomu tak je, a to z obou stran; mladší generace nerespektuje tu starší a naopak. Řekl bych, že je to způsobeno obrovským rozdílem, ve kterém žila předcházející generace – tehdy byly hodnoty úplně jinak nastavené, než je tomu dnes. Neskutečně obdivuji lidi, kteří se dokázali za těžkých podmínek socialismu hudebně rozvíjet. Zároveň je škoda, že se mnohdy nenechávají dále inspirovat a nesnaží se hledat nové cesty a podílet se na rozvoji hudby jako celku. Mnohdy se stává, že starší generace setrvává na své úrovni a vyjadřovacích schopnostech a stačí jí to. Mladí muzikanti se snaží rozvíjet a dozvědět se toho co nejvíc, což ale občas může být i na škodu: chtějí tolik přijít s něčím novým, že pak občas pokulhává jejich instrumentální úroveň.

Vít Křišťan - Mehldau mě vrátil ke klasice, foto Krzysztof Woźniak Vít Křišťan - Mehldau mě vrátil ke klasicefoto: Krzysztof Woźniak
V roce 2009 jsi na pražském Mezinárodním festivalu jazzového piana vystupoval sólo. Láká tě do budoucna něco takového? Určitě ano – při sólovém hraní jsem odkázán do úplně jiné pozice, musím se spolehnout jen na své vlastní schopnosti a vizi. To je na jednu stranu skvělé, ale taky hodně namáhavé. Tehdy jsem hrál své vlastní skladby – delší proud hudby propojený jednou melodií.

Tvým hlavním současným projektem je nicméně akustické trio s Jaromírem Honzákem a Romanem Víchou. Pianových trií je ve světě poměrně dost, jak se chcete odlišit? Došel jsem k závěru, že se nechci za každou cenu odlišovat; stále více si užívám radost ze samotného hraní – především s dobrými hráči a dobře napsanou muzikou. V triu jsem nikdy moc nevystupoval, takže jsem hlavně očekával, že se v tomto formátu dále rozvinu. Jaromír i Roman jsou skvělí hráči a hodně mi v tom pomáhají.

Honzák s Víchou jsou páteří elektronické formace Face of the Bass. Chceš nějak tuhle jejich zkušenost využít v akustickém triu? S Jaromírem bychom trio rádi obohatili o nějakou další dimenzi vycházející právě z elektroniky. Do budoucna tedy připravujeme zajímavý koncept s jejím využitím – ovšem ne se samply nebo elektrickým pianem, ale spíše zachováme akustickou podobu tria a jen občas bude jeho zvuk elektronicky zkreslený nebo doplněný o efekt. Romana jsem si vybral hlavně pro jeho skvělý zvuk a groove, u Jaromíra zase dlouho obdivuji jeho desky, často jsem je poslouchal.

Jaromír Honzák prý chystá projekt s dánskými a švédskými muzikanty. Máš s ním něco společného? Ano, před nějakou dobou mě Jaromír oslovil. Ještě neznám detaily, ale pravděpodobně na něm bude účinkovat skvělá dánská zpěvačka Sissel Vera Pettersen. Deska se bude asi natáčet v Kodani, takže je možné, že přizveme nějakého dánského bubeníka.

V létě jsi účinkoval v poměrně ambiciózním projektu Českého rozhlasu: český Concept Art Orchestra ve spojení s německým elektronickým duem nuBox. Týden jste zkoušeli na koncert s Edem Partykou a výsledek vyjde pod názvem Bigbandtronics i na CD. Jak na ty zkoušky v Karlíně vzpomínáš? Bylo to příjemné, po čase jsem se setkal s muzikanty, které jsem dlouho neviděl, a zahrál si zajímavý repertoár s dobrým bandleaderem. Pro všechny to bylo svým způsobem nové a technicky náročné, protože jsme museli hrát s odposlechem ve sluchátkách: samply byly předem připravené a bigband zaranžovaný elektronice přímo na míru. Ze začátku to byla dost tvrdá práce, protože některé skladby byly hodně technicky náročné, jedna kompozice dokonce na hranici hratelnosti pro většinu zúčastněných (úsměv ).

Co dalšího v brzké době chystáš? Je toho celkem dost. V létě jsem byl na návštěvě u mého kamaráda Janosche Pangritze, německého bubeníka žijícího ve Francii. S ním a jeho otcem, perkusionistou Gertem Kilianem, jsme dali dohromady trio kombinující africké a indické vlivy. Na jaře se představíme možná i v Česku, protože chystáme menší evropské turné.

Mimoto se chci do budoucna zabývat i žánry mimo čistý jazz. Proto teď píšu písničky, které bych chtěl i sám zpívat. V minulém roce jsme ostatně natočili v Odense demo – smyčcové kvarteto, rytmika, devět dechů a můj zpěv. Je to spíše školní nahrávka, ale rád bych ji v budoucnu udělal profesionálněji pro nějaké vydavatelství. O zpěv se pokouším už delší dobu, ale v tomhle projektu bych se v něm rád zdokonalil – zpívat, především naživo, není žádná legrace. Zvláště pro pianistu to není jednoduché, zpěv podle mě představuje úplně jiný způsob vyjadřování.

V poslední době se také hlouběji zabývám masteringem a prací se zvukem – v Odense máme k dispozici školní nahrávací studio a rád bych se v této práci zdokonalil tak, abych byl schopen nahrát si svépomocí alespoň dema.

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.