pondělí, 12. únor 2018

Vít Křišťan: Jsme tak trochu vesmířané

Napsal(a) 

Jiří Slavík, Vít Křišťan a Oskar Török, foto Dušan Tománek Jiří Slavík, Vít Křišťan a Oskar Törökfoto: Dušan Tománek

I v tiché hudbě se může snoubit intimita s ohromnou energií. Což dokazuje i trio iniciované Vítem Křišťanem. Pianistou a skladatelem, aktivním v kapele Jaromíra Honzáka, skladatelské skupině The Prague Six a bigbandu Concept Art Orchesta, zodpovědně učícím na Konzervatoři Jaroslava Ježka a JAMU a známým i díky zdařilému profilovému debutu Imprints (2013). S trumpetistou Oskarem Törökem a kontrabasistou Jiřím Slavíkem vydal na sklonku loňského roku zdařilé eponymní album, které zní tak trochu „nadpozemsky“.

Proč jste se vlastně rozhodl založit trio bez bicích nástrojů? Původně jsem spíše plánoval postavit trio na konkrétních lidech. Chtěl jsem si zkusit zahrát s Jiřím Slavíkem. S Oskarem Törökem jsem spolupracoval už dříve, a právě Oskar měl trochu hrát i na bicí. Ale nakonec jsme od toho upustili, protože bez bicích se otevřely velmi zajímavé zvukové možnosti. Celá šíře zvukového spektra kontrabasu, kompletní barva piana a trubky. Celkový sound posune posluchače k daleko intenzivnějšímu vnímání. Člověka by mohlo napadnout, že komornost tria může během vystoupení představovat problém, když nám do muziky začnou diváci povídat. Ale z koncertů máme přesně opačnou zkušenost. Lidé se ztiší, protože zvuk je intimní. Pak stačí jen trochu přidat a výsledek zní velmi energicky. Přitom úplně jinak než s bicími, nikoliv na úkor dynamiky. Zvuk zůstane příjemný pro uši, a přitom může jít o pořádnou energetickou ,,nakládačku”.

Proč právě Oskar Török, který hostoval už na vašem albu Imprints, a Jiří Slavík? Oskar je jedním z mála muzikantů z mého okolí, který dokáže dodávat hudbě takovou barvu. Hraje srdcem a je úžasný improvi­zátor. Velmi snadno se spolu napojujeme. Mnohokrát jsme hráli i v duu. Dokonce i stejný repertoár jako pro trio a znělo to zajíma­vě. S Oskarem vždy vím, že muzika dopadne dobře. Vedle například Štěpánky Balcarové, která má stejné kvality, navíc spojené s jistou ženskou citlivostí, jde o mého ideálního spoluhráče na trubku.

Jirka Slavík pro mě ze začátku představoval velkou neznámou. Věděl jsem, že je naprosto skvělý, ale netušil jsem, jaké asi bude hrát s takovým muzikantem. Párkrát jsme se v minulosti potkali na jazzovém jamu a nevěřil jsem, jaké věci dokáže z kontrabasu vytáhnout. Což funguje i v triu. Například když jsem přinesl na natáčení desky skladbu Prolog, řekl jsem Jirkovi – víš, napsal jsem tam spíš něco pro cello. On udělal jenom „hm“ a prostě to perfektně zahrál. Ve hře smyčcem na kontrabas u nás myslím nemá konkurenci.

Výsledek spolupráce je hodně zajímavý, protože kluci mě jako pianistu posunuli úplně jinam. Musel jsem si najít novou roli, protože Jirka často hraje na basu i harmonie, tudíž nemohu hrát tak husté sazby jako obvykle. A Oskarova trubka zase přirozeně přebírá téma. Musel jsem najít jiný, řekl bych, polyfonní přístup. Doprovázet spíše melodicky než sazbami. Což představovalo docela výzvu. S touhle deskou, zvláště když jsme repertoár předtím dostatečně zažili i na koncertech, mě takový způsob hry začal ohromně bavit.

Oskar na triovém albu také zpívá. I když moment překvapení už vyčerpal na poslední desce Vertiga, pořád to působí nečekaně. Oskar opravdu zpívá nádherně, ve studiu dal píseň na první dobrou, plným hlasem, nemuseli jsme skoro nic editovat. Na našem albu jde o stejnou skladbu, jakou zpívá i s Vertigem, ale my jsme udělali úplně jinou verzi. Na desce měla zaznít i námi všemi zpívaná skladba, ale nakonec jsme ji nestihli ve studiu dotáhnout. Ovšem určitě ji časem budeme publikovat, třeba jako bonus.

Jak dlouho trvala příprava a sehrávání repertoáru? Celkem asi dva roky.

Původně šlo o projekt, který jste inicioval vy, ale nakonec, i podle jmen na obalu, jde opravdu o rovnocennou spolupráci, že? Ano, myslím, že jsme vytvořili opravdový tria­log. Sice asi nejčastěji posouvám repertoár autorsky a snažím se prosazovat trio také po manažerské stránce, ale z muzikantského hlediska představujeme tři rovnocenné jednotky.

Kdybyste měl jako hlavní autor vyzdvihnout největší rozdíly mezi albem Imprints a novou triovou deskou, tedy kromě již probraného obsazení, jaké by to byly? Na rozdíl od Imprints jsem se zaměřil na daleko jednodušší formy a na to, co se s formou stane v rámci improvizace. Jde o kratší „písně“, které úmyslně nebyly tak pečlivě prokomponované předem. Tedy s výjimkou věcí Jirky Slavíka, který měl už od začátku jasně zapsanou představu, jak mají znít. Chtěl jsem zkrátka opřít nový repertoár o improvizaci. O spontaneitu, která nás na jazzu baví asi nejvíc.

Nahozené tedy bylo jen téma skladby, ale zbytek vznikl ve studiu? Ne vše až ve studiu, samozřejmě jsme leccos fixovali v rámci zkoušek a koncertů. Pochopitelně jsme postupně nacházeli a vybírali vhodné způsoby, jak konkrétní věc zahrát. U Imprints jsem měl také už předem jasnou představu o větší barevnosti. Chtěl jsem desku koncipovat jako různorodý příběh. Nyní mi šlo naopak o to dobrat se maxima, jakého jsme schopni dosáhnout jen ve třech a v akustickém obsazení. Jako bychom nápady více „ždímali“.

Oskar Török, Jiří Slavík a Vít Křišťan, foto Dušan Tománek Oskar Török, Jiří Slavík a Vít Křišťanfoto: Dušan Tománek

Mimochodem, skrývá se nějaká symbolika ve snímku použitém na obalu CD, zachycujícím helmu jak od kosmického skafandru? Grafický design desky je dílem studia Najbrt, návrh na cover vymyslel fotograf Dušan Tománek, který dělal snímky už pro Imprints a často spolupracuje i s Mírou Honzákem. Má výborné nápady, a když se nás při focení ptal, o jakou muziku půjde, popsali jsme ji jako jistý výlet. Každý z nás je tak trochu „vesmířan“. (smích) Tohle slovo přímo nezaznělo, ale kontext si asi Dušan poslé­ze domyslel. Ví, že jsme tak trochu šílen­ci. To ho pravděpodobně inspirovalo k motivu kosmické helmy, který k muzice na albu velmi dobře sedí.

Místo k rozhovoru jste nabídl přímo v učebně Konzervatoře Jaroslava Ježka. Což působí příznačně. Řada muzikantů bere učení jako nutné zlo, protože se neuživí pouhým hraním. Zatímco podle toho, co vím o vás, vnímáte pedagogiku jako poslání. Nebo se pletu? Je to tak. Učení patří k tomu, co dělám a jak žiji. Baví mě a na­plňuje, když se práce daří a když mám dobré studenty. Když vím, že v něčem dokážu pomoci. Ale naprosto chápu, že pedagogika není pro každého. Opravdu se často stává, že hudebníci učí jenom z „donucení“. Což naštěstí není můj případ. Zprvu jsem také netušil, že mě výuka natolik chytne, ale baví mě čím dál víc. Dávám učení stejnou prioritu jako psaní hudby a koncertování.

Máte striktní nebo „uvolněný“ přístup k výuce? To je velmi individuální. Každý žák potřebuje něco jiného. Někdo potřebuje postrčit ven ze zóny nějakého schematismu. A jinému naopak pomůže, když si udělá pořádek v tom, co dělá...

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 2/2018 (koupit)

Více z této kategorie: « Ventil Duo znovuzrozené

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.