pondělí, 18. leden 2010

Vince Mendoza & the Metropole Orchestra - El Viento: The García Lorca Project

Napsal(a) 

Vince Mendoza & the Metropole Orchestra - El Viento: The García Lorca Project Vince Mendoza & the Metropole Orchestra - El Viento: The García Lorca Project

The Metropole Orchestra, Vince Mendoza. Sólisté: Rafael de Utrera – zpěv, Eva de Dios – zpěv, Daniel Méndez – kytara, Udo Demandt – cajón, Arturo Ramón – palmas, Daniel Navarro – tanec. Nahráno 2008. Vydáno 2009. TT: 67:24. 1 CD ACT 9490-2 (distribuce 2HP Production).

„Na okna balkónů klepe rozechvělá noc, když tisíc ohařů má v patách .“ Anebo „na příznačných kovadlinách kladiva svou píseň pějí .“ Mezi ohnivými slovními šarádami a ódami na potulné cikány andaluského básníka Federica Garcíi Lorcy se to vlastně hudebními obraty jen hemží. Lorca ovšem o muzice při měsíčku pouze nepsal; nepominutelnou část svého pestrého a občanskou válkou předčasně utnutého života totiž zasvětil hudbě. Zahleděl se do flamenkové kytary, zorganizoval hudební festival v rodné Granadě a zkraje 30. let dokonce se zpěvačkou Encarnación López natočil několik tradičních španělských písniček, které si sám zaranžoval pro klavír.

Lorcův hudební odkaz koncem 70. let jako první uchopil zpěvák Camarón de la Isla a hudby z jeho „rockového flamenka“ od producentského experimentátora Richarda Pachóna se zase začátkem minulé dekády pro změnu ujal holandský jazzový basista Niko Langenhuijsen. Celou tuhle pomyslnou linku od Lorcy až po Langenhuijsena nyní zakončuje album El Viento od předního amerického dirigenta a aranžéra Vince Mendozy , loňského držitele jazzové Grammy.

Mendoza, původně klasický kytarista a trumpetista, patří mezi dvorní aranžéry hvězd typu Björk, Elvise Costella či Bobbyho McFerrina; pro Joni Mitchell před lety upravil retrospektivní orchestrální desku Travelogue a vedle toho pravidelně spolupracuje i s renomovanými jazzovými bigbandy.

Posledních pár let pak z pozice uměleckého šéfa usměrňuje fungování šedesátičlenného holandského Metropole Orchestra , symfonického jazzového a popového tělesa, které vlastně k práci na lorcovském albu nevědomky směřovalo už dlouho: pod Mendozovou taktovkou postupně nahrávalo s portugalskou zpěvačkou fado Marizou, argentinským bandoneonistou Saluzzim, flamenkovým kytaristou Amigem a dalšími. Během těchto vystoupení muzikanti chytli jihomořský vánek a na albu zasvěceném Lorcovi, které stojí právě na de Islových a Langenhuijsenových aranžích, jej rozdmýchali v hotový van, el viento, vichr mohutný, jako když „nebe vztekle práská dveřmi za prudkého šumu listí v lese.“

Je to hudba místy příznačně španělsky temperamentní, jindy až akademicky jazzová a nezapře ani pro Mendozu stěžejní vliv moderní evropské klasiky. Sólové vstupy zpěvačky Evy de Dios , „v jejímž hrdle pták pěje při citeře náměsíčné v tepu tamburíny zkřehlé“ , a vokalisty Rafaela de Utrery , „v jehož hlásku zachvěly se tři střely zelených mandlí“ , plynně přechází ve velkolepé bigbandové ohňostroje. A pak se orchestr zase zklidní, chvíli jen spojuje části písniček nebo nechává vyniknout sólujícím nástrojům, než zase přejme hlavní slovo. Celý ten cikánský cirkus se pod Mendozovou vznešenou taktovkou zkrátka bez zastavení a vytrvale line dál a dál, zatímco „tajný hlas podvečera bečí oblohou temnou.“

Dirigentovu náklonnost k jazzu prozradí místa, která podvědomě citují z dávné spolupráce Davise s Gilem Evansem, orchestr místy vydechující na čtyři nebo silný zvuk zkreslené elektrické kytary, která by ladila i s Methenyho albem Secret Story. Teskný houslový part na konci skladby Sevillanas del Siglo jako by Mendoza zase posbíral ze střípků odlomených z Ravelovy rapsodie Cikán . A odkudsi zdálky se orchestrem tu a tam jako hadi prosmýknou příměsi arabské, tedy pro jih Španělska vůně zcela zásadní.

Když dozní velkolepá minisvita De Los Cuatros Muleros , kterou mimochodem kdysi hrával i Liberation Music Orchestra basisty Charlieho Hadena, je o tolik patrnější, nakolik širší, barvitější a instrumentálně pestřejší je El Viento v porovnání s Mendozovou předchozí „španělskou“ jazzovou deskou Jazzpaña . A ač zůstává někde na nepsaném rozcestí mezi jazzem a flamenkem, daleko nejlépe ho lze charakterizovat jako vlaštovku z žánru prozatím neustaveného, totiž literárního soundtracku. Lorca měl by z toho jistě radost: vždyť zní, jako když „na své harmoniky hrají cikáni a serafíni.“ Nebo když „kytary už samy hrají archandělovi své rytmy, krotiteli holubiček, který vrby nenávidí.“

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.