pátek, 23. listopad 2012

Viklického historická alba v novém lesku

Napsal(a) 

Viklického historická alba v novém lesku, foto Supraphon Viklického historická alba v novém leskufoto: Supraphon

V Holomóci městě, Okno a Dveře, zásadní supraphonská alba Emila Viklického ze 70. let, vyšla v reedici na CD. Původní nahrávky si prošly novým masteringem a pianistův sólový debut V Holomóci městě doplnil dříve nevydaný bonus.

Emil Viklický začal hrát jazz v polovině šedesátých let jako student olomouckého gymnázia. Výrazněji na sebe upozornil roku 1974, kdy se přidal k SHQ Karla Velebného a nedlouho nato se stal členem jazzrockové skupiny Energit. Významným milníkem v jeho tvorbě bylo právě album V Holomóci městě , odrážející melodiku moravských lidových písní. Vedle renomovaných jazzmanů (kytarista Luboš Andršt, kontrabasista František Uhlíř, bubeník Milan Vitoch) na něm hrál i houslista Jan Beránek, člen brněnské Státní filharmonie.

Na podzim 1977 odjel Emil Viklický na roční studijní pobyt na Berklee College of Music v Bostonu. Navázal zde mnoho užitečných kontaktů, které se zúročily, když pak se třemi americkými přáteli v Praze zaznamenal asi sedmdesát minut hudby: svěží elektrický jazz, zřetelně ovlivněný funkem, pozoruhodný vitalitou nápadů a instrumentalistickou bravurou. Participující kytarista Bill Frisell ještě zdaleka nebyl tou jazzovou hvězdou, jak ho známe nyní, už tehdy však hrál skvěle.

V Holomóci městě  vyšlo na CD vůbec poprvé, původní nahrávku přitom doplnil bonus v podobě Suity pro klavír č. 2 . Kompaktní disk Okno & Dveře  shrnuje všechny nahrávky, které Viklický pořídil v červnu 1979 s americkými spoluhráči Billem Frisellem, Kermitem Driscollem a Vintonem Johnsonem. Původně tvořily samostatné LP Okno (1980) a první polovinu desky Dveře (1985).

Škola v Bostonu vám asi byla hodně ku prospěchu nejen muzikantsky...

V Berklee College jsem si uvědomil, že když chce člověk něčeho dosáhnout, musí na tom tvrdě pracovat. Konkrétně v muzice to znamená cvičit, psát, vystupovat. Doma bylo tehdy zvykem o nic se nestarat, přežívat, každá iniciativa byla hned potlačena. Americká zkušenost je velmi cenná: člověk se musí přičinit sám. A to platí stále.

Na Berklee jste se dostal v 70. letech minulého století, což u nás nebyla zrovna radostná doba; v zásadě jste tedy měl štěstí. 

Dá se to tak říct. Pro tehdejší režim jsem byl neznámý hudebník z Olomouce. Měl jsem tenkrát za sebou vítězství ve dvou mezinárodních soutěžích – v Lyonu a v Monacu, obě z roku 1976 – a získal jsem stipendium na Berklee na čtyři roky. Navíc tuhle cestu přede mnou prošlapal už Martin Kratochvíl, který se mohutně odvolával na mezinárodní dohody z Helsinek roku 1975.

Pak jste ale měl stejně zákaz cestovat a právě v té době vznikla alba Okno a Dveře...

O prázdninách 1978 jsem se vrátil domů a pak už jsem do Ameriky nejel. Nepustili mě. Jelikož jsem chtěl se spolužáky alespoň natočit album, přijeli oni za mnou. Desku i návštěvu mých kolegů prosadil tenkrát Antonín Matzner.

Jaké to natáčení bylo?

Veselé. Točili jsme v supraphonském studiu v Dejvicích, kde byla také ubytovna a škola pro „zahraniční studenty“. Stalo se nám třeba, že jsme nahrávali, najednou přišel Tonda a volal: kluci, musíte rychle pryč! Jak to, ptali jsme se, vždyť tu máme od Supraphonu frekvenci! Na nic se neptejte a běžte. Začali jsme tedy balit. V tom přišel jeden pán, sedl si na židličku a pustili mu film. Nezajímalo mě to, ale Bill Frisell najednou vyhrkl – Emile, víš, co to je? Nemám tušení, odpověděl jsem. To je Exorcist! Vymýtač ďábla. To byl tehdy v západních zemích velký filmový hit. Frisell se divil, jak je možné, že tento film promítají, když je u nás jinak zakázaný. Řekl jsem, že to „potřebuje“ vidět nějaký fízl. A Tonda nás zase hnal pryč... Nějaký estébák prostě potřeboval vidět, co se děje, o čem se venku mluví.

Jaký dojem udělala na vaše spoluhráče Praha?

Když šli po ulici a viděli různé komunistické symboly, valili na ně oči. My už jsme je nevnímali. Kluci nevěděli co to je, a byli jako u vytržení. Praha se jim jinak líbila, ale neměli moc času si ji prohlížet. Pamatuji si ale, že je třeba hodně zaujal Karlův most.

Muzika, kterou jste tehdy nahráli, ovšem – na rozdíl od komunismu u nás – přetrvala...

A to mě těší, asi opravdu lidem něco říká. Po čase jsem si ji poslechl a zklamán nejsem. Naopak. Na první reedici v roce 1996 byl poněkud ostrý zvuk. Dnes se to dá masteringem změnit, CD zní skoro jako původní vinyl, technické možnosti jsou dnes obrovské.

Vyjma dvou jsou všechny kompozice z vašeho pera. Kolegové neměli ambici podílet se na desce více autorsky?

Asi ne, jinak by to udělali. Poslal jsem jim, tehdy ještě poštou, více skladeb a oni si vybrali ty, které jsme pak nahráli.

Bill Frisel je dnes velká hvězda, jaký byl spolužák a kamarád?

Perfektní, byla s ním legrace. Hvězdou se stal až po tom turné v Belgii, na které jsem nemohl jet. Snad se ještě někdy setkáme.

Proč ty názvy Okno a Dveře?

Poučily mě problémy Karla Velebného. Dával svým skladbám geniální názvy, třeba Hráškově zelený prefabrikát. V rozhlase i v Supraphonu mu ovšem tyto názvy škrtali, prý jsou ideologicky závadné. Vyřešil to tak, že názvy cimrmanovsky zjednodušil. Vznikly tak kompozice Naše kočka nebo Váš pes, které pochopitelně ideologicky závadné nebyly. Pokračoval jsem v této tradici a dal jsem svým LP deskám rovnou názvy Okno a Dveře. I když inspirací byl také název obrazu olomouckého malíře Vladimíra Ženožičky Zase zapomněli zavřít okno. Viz skladba č. 2 na CD. Původně jsem dokonce chtěl takto pojmenovat celou LP, ale název byl příliš dlouhý.

Jak vznikl název alba V Holomóci městě?

Podle jedné moravské lidové písně. Její melodii mnohem později nazpívala Zuzka Lapčíková do filmu Martina Müllera Bloudím, v něm jsem napsal novou verzi se symfonickým orchestrem. Holomóc jsme točili v roce 1977, film se začal natáčet v roce 2003. A dokončen byl až předloni.

A kde se na LP vzal Jan Beránek z brněnské filharmonie?

Honzu jsem dobře znal. Byl a stále je jedním z našich nejlepších jazzových historiků. Má obrovské sbírky jazzových nahrávek. Jednou jsem se ho třeba zeptal, co přivezl ženě z Ameriky a on odpověděl: přivezl jsem sedmdesát elpíček. No a věděl jsem, že sedí u prvních houslí ve Státní filharmonii Brno, takže když jsem potřeboval housle, Beránek se nabízel.

Tahle hudba je příkladem propojení či fúze jazzu, lidové hudby i klasiky...

O tomhle jsem tenkrát nepřemýšlel. Chtěl jsem natočit muziku, jakou cítím, jaká mě zajímala, o které jsem byl přesvědčen, že je dobrá. A myslím si, že je dodnes svěží.

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.