středa, 8. červen 2011

Vijay Iyer - jazzový matematik v Praze

Napsal(a) 

Vijay Iyer - jazzový matematik v Praze, foto Petra Hajská Vijay Iyer - jazzový matematik v Prazefoto: Petra Hajská

Američan Vijay Iyer v Praze koncertoval sólově již před čtyřmi lety, ale dodnes u nás v širokém povědomí není. Dokonce ani v rámci jazzové komunity ho mnoho posluchačů nezná. Tendence nahlížet na něj jako na „nový objev“ by však nebyla na místě. Příští rok už mu bude čtyřicet a alb, která natočil pod svým jménem nebo na nichž se zásadně podílel, je již čtrnáct. Je ovšem fakt, že až předposlední triová nahrávka Historicity zaznamenala opravdu velký úspěch a kritický ohlas.

Nejnovější deska Solo z letošního roku je natočena pouze na klavír, ale sólové turné ji nedoprovází. Pianista cestuje se svými stálými spoluhráči Stephanem Crumbem na kontrabas a Marcusem Gilmorem na bicí. Pražská zastávka koncertní šňůry se uskutečnila 18. října v pražském Lucerna Music Baru, jako součást pestrého programu festivalu Struny podzimu.

V čem je ale vlastně Iyerovo trio jiné a proč vzbudilo takový ohlas? Vytvořit si představu o jeho tvorbě nám pomůže letmý pohled na klavíristova studijní léta: získal bakalářský titul v oborech matematika a fyzika na prestižní univerzitě Yale už když mu bylo dvacet, ve druhém z jmenovaných pak ještě vystudoval na magistra. Aby toho nebylo málo, udělal si i doktorát z technologie a umění a do toho měl jako koníčka hru na piano. Tento stručný životopis naznačuje mnohé o jeho myšlení, které se logicky velmi silně projevuje v jeho hudbě.

Ta je hned na první poslech založena hlavně na rytmu, spíše než na harmonii a melodii. A nejde jen o hru ve složitějších metrech, ale spíše o práci s polyrytmy a jejich přehodnocování z jednoho na jiný, což je v podstatě matematická záležitost. Iyerova technika hry je zároveň poměrně drsná, řekněme velmi perkusivní, a někomu může připadat až mírně nekultivovaná. Může jít o záměr, ale rovněž o důsledek toho, že Iyer je samouk. Vůbec je zajímavé, jak někteří špičkoví umělci na pohled popírají zásadní pravidla o technice hry na nástroj (poloha těla, uvolnění) a stejně jsou schopni z něj dostat pestré barvy a hrát bez jakýchkoli obtíží. Ani Iyer často nepůsobí uvolněně, ale celý koncert zvládá bez známky fyzické únavy.

Vijay Iyer - jazzový matematik v Praze, foto Petra Hajská Vijay Iyer - jazzový matematik v Prazefoto: Petra Hajská

BEZ PROSTORU PRO NÁDECH

Zvuk kapely je hodně postaven na klavíru a kapela v zásadě pořád hraje jako integrovaný celek. Bubeník s basistou jsou sice rovnocennými partnery, ale příležitostí k sólování, tak jak ho běžně chápeme, mnoho nedostávají. Spíše se jen na pár minut stanou v rámci celku trochu důležitějšími a posléze se zase „zarovnají“ do hudebního proudu.

Repertoár tvoří jednak skladby leadera, ale rovněž řada reinterpretací. Výše diskutované charakteristiky se někde projevují více, jinde méně, ale každopádně celý koncert působil velmi uceleně. Z autorských kompozic zazněly například Historicity , Optimism , Action Speaks či Helix , ale upřímně – tím, co do koncertu pokaždé vneslo zajímavý element, byly hlavně cover verze. Možná je to pocit vyvolaný možností chytit se něčeho, co známe, určitě ale také schopností pianisty vytvářet úpravy vskutku originální.

Skladby a autoři, které si Iyer vzal na mušku, jsou velmi rozdílného původu. Comin‘ Up je bebopové téma Buda Powella (viz Iyerova deska Tragicomic ), Big Brother napsal Stevie Wonder, Human Nature známe hlavně od Michaela Jacksona. Duke Ellington by byl nejspíš překvapen při poslechu svého Warm Valley , stejně jako současná rapperka M.I.A., jejíž plytký Galang získal přispěním tvořivých muzikantů alespoň něco zajímavého. V druhé polovině koncertu zazněla také skladba Games od Steva Colemana. Důvod její přítomnosti v playlistu není náhodný. Odnož jazzu zvaná M-Base, jejímž hlavním představitelem v osmdesátých letech právě Coleman byl, totiž Iyerovi dost učarovala (napsal o ní dokonce univerzitní práci dostupnou na internetu) a s Colemanem sám spolupracoval. Po bližším prozkoumání tohoto stylu jsou kořeny pianistovy obliby v práci s rytmem zřejmé.

Pokud by se mělo tomuto triu něco vytknout, pak to může být určitá monotónnost. Hudba je velmi sofistikovaná a vytváří určitý tlak, ale hutnost zvuku a dynamika je v zásadě pořád stejná (tedy intenzivní) a tempa i aranžmá se také nijak extra neliší. Jako by posluchač neměl možnost se nadechnout. Když pak v půlce koncertu došlo na sólovou baladu, vyzněla velmi dobře. Škoda, že takových změn nálady nebylo víc. Je to ale otázka přístupu. Zrovna tak by tyto výtky mohly být tím, čím se trio odlišuje od ostatních. To ať už si každý rozhodne sám.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.