úterý, 12. září 2017

Vertigo patnáct let bez kapelníka

Napsal(a) 

Dano Šoltis, foto Martin Trenkler Dano Šoltisfoto: Martin Trenkler

Bubeník, perkusista, vibrafonista a pedagog Dano Šoltis je flexibilní a citlivý hráč, pohybující se stejně jak na jazzové klubové scéně, tak na velkých pódiích rockových koncertů. Vedle hudebního působení ve formacích Vertigo, MaBaSo a minus123minut se věnuje výuce bicích na Konzervatoři a Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka a vede workshopy v Polsku, ČR i na Slovensku. Je spoluzakladatelem renomovaného jazzového uskupení Vertigo, které tento rok slaví 15 let své existence. V rozhovoru Dano Šoltis rekapituluje předcházející roky s Vertigem, vzpomíná na začátky skupiny a alba, která s kapelou nahrál.

Je tomu patnáct let od založení Vertiga, vhodná chvíle na rekapitulaci dosavadního působení skupiny. Jak vzpomínáš na debutové eponymní album, které jste nahráli před dvanácti lety? Debutové album Vertigo Quintet pro nás mělo velký význam. Tehdy jsme všichni ve Vertigu byli mladými kluky, osobnostmi s jasnými hudebními názory i tvorbou, stejně jako účinkováním v jiných kapelách. Bez zásadního čerpání z jiných zdrojů se nám hudbu podařilo dostat tam, kam jsme chtěli. Navíc, hudební kritika oceňovala fakt, že jsme se vydali svou vlastní cestou. Žánrově ani nikterak jinak jsme se neomezovali. Také jsme se vůči ničemu nevyhraňovali, protože jakákoli vyhraněnost by bránila našemu vlastnímu hudebnímu vyjádření. Hudbu jsme vnímali jako věc se svou duší. Debutové album bylo důležité i z toho důvodu, že jsme konečně mohli zhmotnit hudbu, kterou jsme všichni žili, a zrealizovat naše hudební nápady. Tenkrát jsme se vídávali velmi často. Původně jsme hráli v kvartetu, bez Oskara. Ten se k nám přidal po půl roce společného působení. Poté vznikla tato deska. Autory skladeb byli hlavně Vojtěch Procházka, Marcel Bárta i Oskar Török. Nikdo nečekal, že album bude mít takový raketový úspěch. Dostali jsme za něj dokonce Anděla, s čímž jsme vůbec nepočítali. Věci se pohnuly novým směrem. A takto fungujeme dosud.

Kdo je kapelníkem Vertiga? Vertigo má dodnes svůj specifický, svobodný způsob fungování. Skupina nemá kapelníka. Je jím v podstatě ten, kdo v danou chvíli přinese novou skladbu, se kterou se následně pracuje. Každá nová skladba se časem dostane do jistého modelu, ve kterém se přibližně rok a půl hraje na koncertech. Až poté ji nahrajeme. O nápady není nouze.

Vychází vaše tvorba i z vašich společných hudebních vzorů? Celá parta kolem Marcela Bárty a kapely Muff – Roman Vícha, Jakub Vejnar, Jirka Šimek – se často scházela u Marcela na Starém Městě. Přidal se i Vojta Procházka a Rasťo Uhrík. Bylo to velmi silné období, kdy jsme poslouchali alba vydavatelství ECM a tisíce jiných nahrávek – Waynea Shortera, Milese Davise – od jeho raných nahrávek, přes Bitches Brew až po nejmladší. Tato hudba nás velmi zásadně spojovala. A samozřejmě i Bill Frisell. Zjistili jsme, že máme podobný hudební vkus, a tak ta setkání byla velmi plodná. Častokrát nám trvalo i den dva, než jsme si naposlouchali všechny nahrávky, které jsme přinesli. Byla to pro nás zábava, která zároveň ovlivňovala naše společné hraní.

Čím ti, jako bubeníkovi, učaroval Bill Frisell? Frisell je jedním z mých nejoblíbenějších kytaristů. Fascinuje mne svým zvukem, prostorem a čistotou. Sice je v jeho hudbě i jistá „špína“, ale způsobem, který je mi velmi blízký. Prostor, který jsme v kapele vzájemně hledali, se ve velké míře odvíjel právě od stylu Billa Frisella. Z okruhu mých blízkých známých má Frisella rád i Jirka Šimek nebo René Pařez, kteří nám v tomto směru otevřeli oči.

Vertigo, foto Jan Tichý Vertigofoto: Jan Tichý

Když už jsme u slavných jazzmanů, zaslechl jsem, že jsi hrál s Arturem Sandovalem. Jak se to přihodilo? V životě to tak někdy chodí – člověk se náhodně naskytne na správném místě ve správný čas. Arturo hrál zrovna v Praze a v rámci turné měl hrát také v Makedonii (srpen 2016, pozn. autora). Jeho kapela se ale z důvodu bombových atentátů v Paříži obávala letět do Evropy. Saxofonista Cyrille Oswald, který žije v Praze, jeho dlouholetý přítel a spoluhráč, byl pověřený Sandovalovým manažerem sestavením kapely na cestu do Makedonie. Měli jsme odehrát koncert na festivalu v Ohridu. Přišel ale tajfun, který všechno rozmetal, takže jsme místo jednoho dne zůstali čtyři a místo jednoho koncertu odehráli dva. Měli jsme tak možnost strávit s Mistrem i osobnější chvíle a bylo to super.

První nahrávky Vertiga vznikly u Amplion Records. Proč právě Amplion? Amplion Records měla kdysi Lucka Kukulová, v jejímž domě jsme zkoušeli. V té době tato začínající společnost vydala teprve jedno album, které nahrál Bedřich Šmarda a Sax Time Trio. Lucka byla obrovský nadšenec a díky tomu se nám společně podařilo vydat naše první album. Zásadním jménem v tomto kontextu je i basista, hudební producent a režisér Alexej Charvát, který to dal produkčně celé dohromady. Už tenkrát jsme dělali všechno tak, jak jsme sami chtěli. Byli jsme velmi rádi, že jsme měli možnost hrát, a toto naše nadšení trvá dodnes.

Druhou deskou byl záznam koncertu – Live u Staré paní. Jak vzpomínáš na tuto dobu? To, čím je dnes Jazz Dock, byl kdysi Jazzklub Železná. Vlastnil ho Petr Hrubeš a hrálo se tam nonstop. Z období před vydáním debutové desky odtud máme dodnes nahrávky z našich prvních koncertů. Hráli jsme tenkrát hodně. Přes jazzový klub U Staré paní, který vedl Jakub Dostál, se tyto aktivity přesunuly do Jazz Docku, aktuálně domovské scény Vertiga. A právě živák ze Staré paní v roce 2006 se stal naším druhým albem, na kterém hostovali Lenka Dusilová a Smyčcové Quarteto Vladana Malinjaka (dnes Kvintesence Quartet, pozn. autora).

Na druhém studiovém albu – Vertigo Quintet & Dorota Barová, účinkovala i Dorota Barová, která se později stala členkou Vertiga. Jak k tomu došlo? Dorka Barová tehdy pracovala jako produkční v brněnském klubu PodObrazy. Hrávala s Andreou Konstankiewicz v Tara Fuki. Nějaký čas jsme se vzájemně hudebně pozorovali, až jsme se v určité chvíli shodli, že bychom mohli spolupracovat. A tak se Vertigo stalo hosty na albu Auris dua Tara Fuki. Při nahrávání jsme zjistili, že s Dorkou je Vertigo pestřejší. Připravili jsme nový program a jeli s ním do Polska. Tam jsme už tou dobou spo­lečně s Rastislavem Uhríkem, Vítkem Křišťanem a Štěpánkou Balcarovou studovali katovic­kou Jazzovou akademii. Na albu Vertigo Quintet & Dorota Barová s námi spolupracoval Tadeusz Mieczkowski, jeden z nejlepších a nejvíce ceněných zvukařů v Evropě.

Proč právě Katovice? Už před tím jsem měl výborné osobní vztahy s Michalem Tokajem, Lukaszem Żytou a Michalem Baranskim. Všechno bylo vzájemně propojené i přes Jaromíra Honzáka. Tehdy bylo jazzové oddělení Akademii Muzycznej na velmi vysoké úrovni. Jde o školu s více než padesátiletou jazzovou tradicí. Vedle jazzového oddělení má i oddělení klasiky, které je ještě starší. Nešlo ani tak o obvyklé chození do školy a studium. Velkou výhodou byla možnost účasti na workshopech a také příležitost zahrát si s lidmi, které jsme do té doby znali jen z nahrávek. Měl jsem například možnost spolupracovat s Ravim Coltranem, který mě vzal na týden do své kapely. Dostali jsme se k takovým věcem, které v Čechách tehdy ještě možné nebyly. Ačkoli je pravda, že Patrik a Beata Hlavenkovi na Janáčkově akademii v Brně už něco podob­ného rozjížděli. Teď je situace u nás úplně odlišná.

V čem je podle tebe hlavní důvod, kvůli kterému je Polsko v oblasti výuky jazzu dál? Těžko se mi k tomu vyjadřuje, protože mi bylo sedm, když minulý režim u nás padl, ale mám pocit, že dopad komunistického režimu byl u nás o dost větší než v Polsku. Neměli jsme takovou otevřenou možnost komunikace se světem. Poláci nebyli tolik svázáni kompromisy jako my, vždy byli ve větším kontaktu s Amerikou, a tak v podstatě o něco napřed.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 9/2017 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.