pátek, 7. prosinec 2001

VĚRA BÍLÁ: BUDU PLAKAT

Napsal(a) 

Věra Bílá Věra Bílá
Zatímco v cizině objíždí Věra Bílá obrovité festivaly jako belgický Sfinks, francouzský Les Printemps des Bourges či nejrůznější odnože Womadu, žižkovská Akropole zůstala při jednom z jejích vzácných pražských vystoupeních poloprázdná. Ti, kdo přišli, se ale v žádném případě nenechali rozladit. Přesně věděli, co je čeká. Písničky Věry Bílé nestojí na kalkulaci, drezuře a technologii, ale na emocích, které snadno přemostí jakoukoli jazykovou bariéru. Nejzřetelněji to bylo slyšet v přídavku: Bílá i muzikanti vytvořili sevřený hlouček a zpívali Ä capella, tedy bez nástrojů. Takový intimní hudební zážitek má velmi blízko k domácímu muzicírování v kuchyni, jakého se Bílá účastnila v mládí se svými rodiči. Je zřejmé, že tuhle zkušenost žádný zvukový nosič nezachytí. Nahrávka ale může zprostředkovat dojmy, které z domácích pódií zatím neznáme, což je také jedním z cílů posledního zpěvaččina alba Rovava (Budu plakat). Dvě koncertní nahrávky zachycují euforii ze světových festivalů world music, zbytek tvoří studiové snímky, které vznikaly během uplynulých měsíců mezi Prahou, Francií a Varšavou za účasti několika prominentních hostí. O albu i o tom, co mu předcházelo, je následující rozhovor, jehož se vedle zpěvačky účastnil i její manažer Jiří Smetana a kapelník Jan Dužda.

Říká se, že u nás prošli Romové tak silnou kulturní asimilací, že i doma mluví česky. Jak je to s vámi?

Bílá: Já mluvím doma od malička romsky, česky jsem se učila až ve škole a je to znát. Zrovna včera mě pozvali k přípravě silvestrovského pořadu pro televizi, natáčeli jsme Cikánko ty krásná a stalo se mi, že místo housle jsem zazpívala houska.

Dají se vůbec romské písničky převést do češtiny?

Dužda: Dají, ale asi by vyzněly jinak, emocionalita by z nich zmizela.

Zpíváte všechno v romštině i na vašem posledním albu?

Bílá: Ano - mimo jedné skladby. Ta se jmenuje Amen a podílel se na ní Chico, bývalý člen Gipsy Kings. Začíná romsky, pokračuje španělsky, anglicky, česky, arabsky, polsky...

Jaký se vedl muzikantský život u vás doma, když jste vyrůstala?

Bílá: Měli jsme malý byt 1 + 1, bydlelo nás tam 7 dětí a rodiče. Já i můj nynější kytarista Honza Dužda pocházíme z muzikantských rodin, naši otcové spolu kamarádili, oba hráli na violu. Scházeli jsme se jednou u nás a jednou u nich, jejich byt byl také 1+1, ale oni měli větší místnosti. K tomu, abychom si společně zahráli, nám stačila kuchyňka.

Co se u vás doma zpívalo?

Bílá: Romské písničky, ale jako holka jsem měla ráda Beatles, Rolling Stones a tajně jsme poslouchali Svobodnou Evropu, to bylo jediné české rádio, kde se tahle hudba hrála.

Je takovéhle domácí muzicírování u vás v Rokycanech pořád samozřejmostí? Anebo se teď už všichni dívají na Novu?

Dužda: U nás existuje pořád spousta muzikantů, hrají hlavně v tanečních kapelách. Většinou jsou to samouci, učili se doma od rodičů.

Smetana: Já je sleduji, hrají výborně, jen musí získat nějakou identitu, vlastní muzikantskou tvář. Pokud na sobě budou pracovat, určitě se jim to podaří.

Jak jste vybírali pro vaše poslední album hostující muzikanty?

Smetana: Znal jsem Gipsy Kings patnáct let předtím, než jsem se seznámil s Věrou. Tehdy jsem ještě pracoval výhradně s rockovými hráči a oni si ze mě kvůli tomu dělali legraci. Gipsy Kings se ale v posledních letech soustředili hlavně na Ameriku, v Evropě už tolik nekoncertují a jejich domácí francouzské publikum objevuje nové umělce. Když jsme například loni hráli v Arles, to je u Marseille, tak o Věře psali mnohem víc než třeba o Chicovi, který má teď vlastní skupinu Chico and the Gipsies. Na něj to udělalo dost velký dojem a ochotně přijal můj návrh, aby na Věřině albu hostoval. Když jsem pak přijel do Polska, setkal jsem se se zpěvačkou Kayah, která se k romským stylům dostala díky jugoslávskému producentovi Goranu Bregovicovi. Řekla mi, že se velmi ráda zapojí do projektu, na němž je někdo z Gipsy Kings.

Gipsy Kings pocházejí z jižní Francie, kde je velká koncentrace romského obyvatelstva. Jak tam ti lidé žijí?

Smetana: Ti nejbohatší bydlí ve vilách, ti chudší mají mercedes s obytným přívěsem, s nímž kočují. Živí se řemeslem, cirkusem, prodávají výprodejní textil. Když jsem třeba v 70. letech bydlel v Lyonu, každý víkend jsem vyrazil na romský trh a levně nakoupil.

Oni s těmi přívěsy parkují v nějakém campingu?

Smetana: Na kraji každého města je k takovému účelu speciálně určený pozemek. Je tam voda a elektřina a kočovníci dostanou od starosty povolení, že tam mohou setrvat třeba tři týdny.

Příjít do takové romské komunity musí být unikátní zkušenost. Manitas de Plata vytvářel v 60. letech v jižní Francii své flamencové improvizace věnované Brigit Bardot a Pablu Picassovi - a dodnes tam zřejmě narazíte na autentickou romskou kulturu.

Smetana: A zrovna Manitas de Plata byl Chicovým učitelem a adoptivním otcem. Chico je sice ze Severní Afriky, plným jménem se jmenuje Chico Bouchikhi, a i když to není stoprocentní Rom, od malička bydlel s Manitasem v jeho maringotce a mezi Romy strávil celý život.

Bílá: Nezapomenu na to, když jsme Chica navštívili na farmě. On ji přebudoval na obrovskou rezidenci, která je zároveň něco jako muzeum. Má tam dokumenty z romské migrace za posledních tisíc let, které zachycují všechna období včetně inkvizice a holocaustu, a taky tam má fotky ze svých cest, na nichž ho vidíte se světovými státníky. To mě docela překvapilo.

Co jste se od romských muzikantů z jiných částí Evropy naučili?

Bílá: Když jsme se setkali s Romy z Turecka nebo z Německa, kluci s nimi mluvili romsky a rozuměli si, ale co se hudby týče, tak Turci zpívají úplně jinak.

Dužda: Ale za tu odlišnost můžeme my, protože Romové z Turecka a dalších východních zemí mají dnes daleko blíž k prapůvodní romské hudbě z Indie. Naše kořeny jsou na Východě, a když teď hrajeme čardáš, tak to v žádném případě není původní romská hudba.

Bílá: Kořeny toho, co hrajeme dnes, jsou na Slovensku. Můj děda hrál slovenské písničky z Detvy, někdy také židovské písničky.

Jak se je naučil?

Bílá: On měl židovského otce.

Ve filmu Černobílá v barvě je sekvence z návštěvy nějaké romské vesnice. To je na Slovensku?

Bílá: V Ostrovanech u Nízkých Tater. Já tam žádné příbuzné nemám, ale manžel tam má bratra.

Když jste teď natáčeli nové album, kdo měl rozhodující slovo?

Bílá: Náš manažer a producent Jiří Smetana.

Smetana: Všechny muzikanty jsem ale vyzval, že beru jakékoli nápady. Každý z nich měl také kontrolu nad tím, co sám nahrál. Jinak jsem do toho ale nejvíc mluvil.

A nechal by sis do toho mluvit od někoho zvenčí?

Smetana: Přesně k tomu nedávno došlo - a tím člověkem byl anglický rozhlasový DJ Charlie Gillet. Setkali jsme se na Womadu v Seattlu, jemu se líbilo, co jsme tam nahráli pro rozhlas. Souhlasil, že napíše k novému CD průvodní text, ale nejprve ho chtěl slyšet. V té první verzi začínalo takovou kulisou, jako že cikánská kapela hraje na vesnici čardáš, a pak to přešlo do normální podoby. Charlie mi odepsal: ,Ten úvod musí pryč, to je naprostá pitomost,' a nakonec mě přesvědčil. On denně dostává na stůl přes třicet nových CD a podobně na tom je většina hudebních novinářů. Pokud některé z nich začíná takhle a nejde zrovna o hvězdu, tak se už dalším poslechem nezdržuje.

Když skládáte, odkud berete inspiraci?

Bílá: Jedna ze dvou skladeb, které jsem pro naše nové album napsala, je o našem životě v Čechách - jak nás nikam nepouštějí a nechtějí obsluhovat.

Venku jste se s nějakými rasovými konflikty nesetkala?

Bílá: Tam si barvy kůže nikdo nevšímá, každý by se s námi dal naopak do řeči, ale my neumíme cizí jazyky, tlumočí nám Jirka Smetana. Když jsme jednou seděli v restauraci v Itálii, přišel k nám jeden chlap, pořád si mě prohlížel, co jsem za rasu, a řekl mi, že jsem určitě z Mexika. Pak mi objednal plnou místu jahod.

Dužda: V cizině jsme spali v pětihvězdičkových hotelech, a když jsme se vrátili z turné a zašli s manželkami do místní restaurace, nikdo nás nechtěl obsloužit.

Stává se, že by někdo zpíval skladby Věry Bílé?

Smetana: Třeba v Polsku, pro tamní BMG je nahráli jeden místní zpěvák a jeden Kubánec.

Vy jste natočila první album v jednačtyřiceti letech. Co jste dělala předtím?

Bílá: Když jsem s Honzou (Duždou) začínala, jemu bylo šestnáct, natočili jsme jednu nahrávku pro plzeňský rozhlas. Pak mě pozvali na takový menší romský festival do Sokolova, hrál tam třeba Točkolotoč. Bylo to narychlo, dali jsme dohromady kapelu a vůbec nás nenapadlo, že vyhrajeme první místo. Tehdy mě sledovala Zuzana Navarová, jednou mě vzala do Lucerny jako hosta. Já se potila strachem, Lucerna byla plná lidí, bála jsem se, že mě vypískají a udělaly se mi z toho puchýře na nohou. Když mi pak lidi začali tleskat, říkala jsem si: Ty blbče, zbytečně jsi se bála celé čtyři hodiny. Tehdy jsme také dostali nabídku z Corona Baru, a když jsme odtamtud jezdívali domů, tak jsem klukům říkala, jak to jednou bude. Že pojedeme do Paříže, do Itálie. Emil Pupa se mě ptal, jestli pojedeme do Ameriky - a já mu řekla: Pojedeme, ale to bude až nakonec. Tehdy jsme natočili první album pro BMG. Když jednou Jirka Smetana přijel z Paříže do Prahy, a oni mu tam to naše CD pustili...

Jirko, jak to bylo ?

Smetana: Já tehdy spolupracoval s Ivanem Králem na jeho evropském turné, a když jsem v pražské kanceláři BMG viděl plakát s Věrou, zeptal jsem se: ,Kdo je to?' Řekli mi: ,Natočili jsme album s cikánskou kapelou, ale moc se to neprodává a už s nimi asi nebudeme pokračovat.' Navrhl jsem, že bych to vydal ve Francii, kde jsem tehdy bydlel, a když pak CD zvítězilo v anketách několika rádií, pro Věru se tím otevřela cesta do ciziny. Na druhé desce jsem se podílel se Zuzanou Navarovou jako spoluproducent a třetí jsem už produkoval sám.

Co jsi udělal odlišně od Zuzany?

Smetana: Přemíchal jsem dvě písničky, u nichž jsem se domníval, že by mohly vyjít na singlu, a přidal jsem dvě písničky, kde hrál Věřin otec Karol Giňa - to jsem považoval za tu pravou romskou hudbu.

Poslední dvě otázky jsem položil o den později zpěvačce Zuzaně Navarové, která Věru Bílou před lety jako první přivedla na podium před neromské posluchače, a tím ji vlastně objevila pro českou veřejnost.

Kdy jsi vlastně Věru Bílou slyšela poprvé?

Navarová: Mám v Náchodě přátele, kteří jsou shodou okolností Romové. Jednou mě pozvali na romskou zábavu do tehdejšího závodního klubu Tepna a Věra tam hrála s muzikanty, kteří jsou dodnes v její kapele. To bylo někdy koncem 80. let. S mojí bývalou skupinou Nerez jsme tehdy pořádali celotýdenní festivaly, kam jsme zvali jako hosty naše kamarády - Karla Plíhala, Jana Buriana. Když jsme pozvali Věru Bílou, měla takový úspěch, že jsme ji pak brávali na podium častěji, i do Lucerny.

Romská hudba tehdy nebyla vůbec v módě - spíš naopak. Čím si tě Věra Bílá tolik získala?

Navarová: S klidným svědomím mohu říct, že několika mým kamarádům stouply slzy do očí, když ji poprvé slyšeli, v tom jejím zpěvu byl silný náboj. Na takové intenzivní zážitky, kdy se otevírá duše a z ní vycházejí bezelstné a zranitelné emoce, na to jsme za tehdejší politické situace nebyli vůbec zvyklí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.