středa, 18. září 2002

Velkolepý počátek smooth jazzu

Napsal(a) 

Velkolepý počátek smooth jazzu Velkolepý počátek smooth jazzu
V 70. letech si mnoho mladých lidí našlo cestu k jazzu díky nahrávkám, které vycházely na labelu CTI. Značku, která má ve svém názvu iniciály zakladatele, producenta Creeda Taylora, charakterizovala osobitá zvuková i obrazová estetika. Hudba na CTI byla historicky vzato mnohem uhlazenější a klidnější než výboje moderního jazzu konce 60. let v podání Coltranea, Davise nebo Sheppa. A to jí otevřelo brány rozhlasových stanic po celých Spojených státech. Remasterovanou reediční řadu CTI letos v plné kráse vypravil její současný majitel - Sony Music.

Otec CTI Creed Taylor nebyl rozhodně žádným začátečníkem. V šedesátých letech založil legendární label Impulse!, stal se vedoucím manažerem a producentem u Verve, produkoval mimo jiné celosvětový hit The Girl From Ipanema na albu Getz/Gilberto , který znamenal nástup bossa novy na pole americké populární hudby a měl na svědomí poslední nahrávky Wese Montgomeryho. Výrazný podíl na charakteristickém zvuku jeho nového labelu založeného pod A&M měl kromě něj ještě jeho dlouholetý spolupracovník, aranžér Don Sebesky . Právě jeho dílem jsou svěží aranžmá na podkladě současné rockové rytmiky, tedy soudobý prvek, díky němuž se jazz stal mnohem vhodnějším pro rádia a stravitelnějším pro mladé publikum. I když v očích pravověrných jazzmanů a kritiků produkce Talorova labelu žádným jazzem nebyla, mnoha mladým lidem právě tato přístupnější forma jazzu pomohla otevřít cestu k jeho hlubšímu poznání.

Velkolepý počátek smooth jazzu Velkolepý počátek smooth jazzu
Nemalou zásluhu na tom měl i vstřícný postoj vynikajících muzikantů, kteří patřili do Taylorovy stáje: Chet Baker, Paul Desmond, Herbie Hancock, Freddie Hubbard, Milt Jackson a basista Ron Carter - to jsou jen někteří z nich. A konec konců tituly jako Red Clay Freddie Hubbarda, Sunflower Milta Jacksona, Inner City Blues Grovera Washingtona, Concierto Jima Halla nebo Sugar Stanley Turrentina patří i mezi nejlepší desky svých prostagonistů. CTI jim totiž dala příležitost, jakou jim obří vydavatelství nemohla nabídnout, viz třeba album Rite Of Spring flétnisty Huberta Lawse s jazzovými adaptacemi klasických děl Stravinského, Debussyho, Bacha a Faurého.

Vedle typického zvuku byla alba CTI ihned rozpoznatelná i díky nekonvenčním a výrazným obalům, kterým zpravidla dominovala barevná fotografie zajímavá na první pohled. Na titulu nemusel být nutně vyfotografován interpret, často se zde objevovaly umělecké, někdy až provokativní snímky, které dodnes poutají pozornost.

Fenomén CTI fungoval až do té doby, kdy začal opadat zájem o smooth jazz a objevily se dravější labely. A poslední stránky katalogu Taylorovy zančky se zaplnily počátkem 90. let, kdy tu vydal dvě alba kytarista Larry Corryell a vznikl společný projekt Rhythmstick (sešli se tu Dizzy Gillespie, Bob Berg, Airto Moreita nebo Flora Purim ), aby vzápětí přešel celý katalog pod Sony Music. Letos na jaře pak prostřela "soňácká" značka Legacy někdejším kultovním ctitelům CTI reediční hostinu o dvaceti chodech. Skvělé soulové Turrentineovo album Sugar nahrané s Georgem Bensonem a Freddiem Hubbardem může být pro dosavadní neznalce CTI reprezentativní vějičkou a objevem vůbec.

Velkolepý počátek smooth jazzu Velkolepý počátek smooth jazzu
A nebo třeba Stoneflower Antonia Carlose Jobima, které podmaňuje spíše náladou než virtuozitou? Slavné Concierto Jima Halla s Chetem Bakerem a Paulem Desmondem , na němž se skví třináctiminutová verze Rodriguezova Concierta De Aranjuez (do jazzového světa již vneseného Gilem Evansem a Milesem Davisem), je rozšířeno o pět bonusových nahrávek. Kupodivu velmi současný sound má titul Deodato 2 brazilského pianisty a aranžéra Deodata , při jehož poslechu si posluchač hned ujasní, kdeže to čerpají současné hvězdy popu, kupříkladu Jamiroquai. Varhaník Johnny Hammond a bubeník Idris Muhammad jsou sice současným posluchačům asi poněkud méně známí, ale jejich nahrávky Breakout a Power Of Soul svým strhujícím funkem nenechají nikoho na pochybách, že patřili ve své době k absolutní špičce. Jazzovější nádech má Goodbye Milta Jacksona a Huberta Lawse , na kterém se představí vedle ostřílených hráčů - pianisty Cedara Waltona a basisty Rona Cartera - i tehdy (v roce 1974) začínající bubeník Steve Gadd . Z dalších reedic doporučuji k pozornosti album zakládajícího člena Coreových Return To Forever saxofonisty a flétnisty Joe Farrella Moon Germs , jenž natočil se Stanley Clarkem, Herbie Hancockem a Jackem DeJohnettem ,nebo God Bless The Child kytaristy Kenny Burrella . Naopak je pravdou, že některé desky CTI (například Black Widow Lalo Shifrina ) už znějí dosti staře a asi budou zapomenuty. Ale většina jich má současnosti stále co říct.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.