úterý, 20. květen 2003

Věčný lyrik Charles Lloyd

Napsal(a) 

Věčný lyrik Charles Lloyd Věčný lyrik Charles Lloyd
"Měl jsem sny a ambice změnit svět pomocí hudby, a samozřejmě se mi to nepovedlo. Takže jsem ve třiceti letech odešel do lesů. Po neuvěřitelných zážitcích s hraním hudby po celém světě jsem se rozhodl se změnit, pracovat na svém zvuku a jít hlouběji v duchovní sféře svého života. Myslím, že to pro mne naštěstí byl obohacující proces."Úvodní citace vystihuje v kostce životní cestu saxofonisty Charlese Lloyda, přiměřeně obohacenou radikálními zvraty, ale zároveň kontinuální v hudební i duchovní oblasti. Ta kontinuita je nejvíce zjevná při přímém porovnání saxofonistových nahrávek z šedesátých a devadesátých let minulého století. Nesporně největší sílu má však jeho tvorba současná.

Věčný lyrik Charles Lloyd Věčný lyrik Charles Lloyd

COLTRANEOVSKÉ MOTTO

Tak jako jsou třeba Branford Marsalis či Michael Brecker a další současní zástupci saxofonové tradice především pokračovateli energické stránky Coltraneova hráčského odkazu, Charles Lloyd úspěšně rozvíjel hlavně stránku lyrickou. Všichni jmenovaní jsou jistě nositeli výrazně osobitého soundu, Coltraneův vliv je však v jejich projevu (a samozřejmě u zástupu dalších pokračovatelů) nepřehlédnutelný. "Coltrane mě rozhodně výrazně ovlivnil," přiznává Lloyd. "Musíte si ale uvědomit, že už před Coltranem mě oslovili Bird (Charlie Parker), Prez (Lester Young) a Hawk (Coleman Hawkins). To, čím mě inspiroval Coltrane, byl především duchovní aspekt jeho hudby v kombinaci s celou jazzovou tradicí obsaženou v jeho hře. Míru jeho vlivu na moji osobnost vlastně ani nedokážu dostatečně popsat, navíc mě vždy podporoval a mluvil s uznáním o mé hře, což bylo, myslím dost absurdní, vzhledem k jeho muzikantským kvalitám."

KVĚTINOVÁ HVĚZDA

Lloydův cit pro melodii, rytmicky rozvolněné frázování a jemný tón se staly jeho poznávacím znakem již v šedesátých letech, kdy s úspěchem brázdil americká i evropská turné a prodával statisíce desek Forrest Flower či Live in Monterey . Ano, i v éře květinových dětí a ústupu jazzu ze scény se našlo tolik posluchačů ochotných se identifikovat s Lloydovou lyrickou a optimistickou hudbou. Založení saxofonistova prvního vlastního kvartetu v roce 1966 rovněž iniciovalo počátek oslnivých kariér zbylých členů kapely, tedy Keitha Jarretta , Jacka DeJohnetta a Cecila McBee. V nastoupené linii pokračoval Lloyd jak v ústraní v průběhu jazzové krize, tak později občasným a nakonec na přelomu osmdesátých let zase pravidelným vystupováním na veřejnosti, které pokračuje s nezměněnou intenzitou dodnes. Přestože v průběhu let vystřídal mnoho spoluhráčů, jeho styl zůstává prost zásadních změn.

Lloydovu jazzovému "hippie" období předcházela angažmá v Memphiských rhythm and bluesových klubech. V tomto městě se ostatně i v roce 1938 narodil a už v útlém věku seznámil s hrou na saxofon. "Nejdříve jsem chtěl být zpěvákem, ale chybělo mi to hlavní, výrazný hlas," vzpomíná saxofonista. "Pak jsem ale viděl na přehlídce saxofon, a bylo mi jasné, že to je ten pravý nástroj pro mne."

Koncem padesátých let odešel studovat do Los Angeles a rychle splynul s místní westcoastovou scénou, v té době ztělesňovanou především Ornettem Colemanem, Ericem Dolphym, Charlie Hadenem či Scottem LaFarem. Od roku 1960 se datuje jeho spolupráce s Chico Hamiltonem, v jehož kapele nahradil Erica Dolphyho. "Když jsem přišel do kapely Chico Hamiltona, hrál v ní cellista," říká Lloyd. "Já jsem u Chica hrál nejen na altku, ale i na klarinet a flétnu a dělali jsme něco jako quasi komorní jazz. Byl jsem ale v té době hudebně o dost jinde, takže jsem Chicovi naznačil něco o odchodu. On ale zareagoval tak, že mi navrhl personální obměnu kapely a místo uměleckého šéfa. Takovou nabídku jsem nemohl odmítnout." Lloyd nakonec u Hamiltona vydržel necelé čtyři roky. Před založením vlastního kvarteta ještě v průběhu roku 1964 nabíral zkušenosti u Cannonballa Adderleyho.

Druhou, pro něj tak úspěšnou, polovinu šedesátých let začal Lloyd prvními studiovými nahrávkami Discovery a Of Course, Of Course , kdy vedl kapely s vynikajícími sidemany, včetně Tonyho Williamse či Rona Cartera. Ty jen posílily vynikající leaderovu reputaci. Lloyd byl připraven na založení vlastního souboru a k němu si v roce 1966 přizval nové, mimořádně vyčnívající talenty newyorské jazzové scény Keithe Jarretta a Jacka DeJohnetta , později (a dodnes) spoluhráče v legendárním Jarrettově triu. "Keithe Jarretta jsem znal z Bostonu a Jack DeJohnette žil, stejně jako já, v New Yorku," vzpomíná Lloyd. "V době, kdy jsem měl ještě svůj původní kvartet, mi Jarrett zavolal, že u Blakeyho, kde měl tenkrát stálé angažmá, není spokojený, a že by chtěl hrát se mnou. Jack (DeJohnette) měl dlouhodobě taky zájem, občas mi volal i uprostřed noci, že by se mnou chtěl spolupracovat. Nakonec jsem mu dal příležitost, a ukázalo se, že to funguje skvěle."

Kvartet objížděl festivaly a na jednom pódiu se střídal s Jefferson Airplane, Grateful Dead, Jannis Joplin a dalšími představiteli rockové scény. V dobách vrcholící studené války se navíc stal "kulturním vyslancem" v Rusku a Estonsku, kam se jako jedna z mála amerických kapel vydal a jeho turné sledoval i časopis Time.

Věčný lyrik Charles Lloyd Věčný lyrik Charles Lloyd

DO POUSTEVNY A ZPĚT

Oč byl strmější počátek Lloydovy kariéry, o to překvapivější pak bylo jeho rozhodnutí stáhnout se do ústraní. Ve třiceti letech se odstěhoval do Big Sur, kde trávil většinu času úsilím o duchovní růst a podle svých slov i prací na svém soundu. "Chtěl jsem pracovat na svém charakteru," přemítá Lloyd. "Smrt mého kolegy Bookera Littlea, s nímž jsme často o duchovním růstu mluvili, mi naznačila, že jeden nikdy neví, jak dlouhý život má před sebou, a neměl by tedy promrhat příležitost k vlastnímu rozvoji." Z "poustevny" se do studia vracel jen zřídka, na koncertní pódia pak téměř vůbec.

Výsledky Lloydovy studiové práce v sedmdesátých letech jsou trochu rozpačité, jeho návrat na scénu v kapele Michela Petruccianiho byl naopak impozantní. V roce 1981 přesvědčila tehdy vycházející hvězda jazzového nebe, sedmnáctiletý Michel Petrucciani, Lloyda k nakonec dvouleté spolupráci a jejím výsledkem jsou dvě vynikající alba Live in Montreux a A Night In Copenhagen. "Tenhle človíček, Michel Petrucciani, se zjevil a mně to přišlo velmi zvláštní, " popisuje Lloyd první seznámení s osobností francouzského pianisty. "Starší muzikanti mi ale vždy pomáhali, když jsem byl cucák, tak jsem ho vzal na turné a pomohl mu udělat si jméno."

Další Lloydova kreativní vlna však přišla až koncem osmdesátých let, kdy spojil síly s Evropany a nový kvartet v obsazení Bobo Stenson (piano), Palle Danielsson (basa) a Jon Christensen (bicí) absolvoval několik evropských turné. Proč zrovna Evropané? Těžko říct, každopádně mu spolupráce se seveřany pomohla získat nahrávací kontrakt s německým vydavatelstvím ECM, u kterého mu vycházejí alba dodnes. Hned první, Fish Out Of Water, bylo vysoce oceněno na obou stranách Atlantiku, podobně se vedlo i následujícímu Notes From Big Sur s reminiscencí na období Lloydova dobrovolného odloučení od aktivního světa hudby. V první polovině let devadesátých se na postu basisty vystřídal Anders Jormin , za bicími Billy Hart , a kvartet nahrál další vynikající alba The Call a All My Relations .

OPTIMISTICKÝ NADHLED

Současnou tvorbou Charlese Lloyda zářivě vrcholí jeho cesta. Kvartet s kytaristou Johnem Abercrombiem , později obohacený o pianistu Brada Mehldaua , je kvintesencí kapelové empatie a interakce. Lloydovy kvality časem vyzrály, a přestože jeho styl nepřináší nic výrazně objevného, je vysoce originální a doslova a do písmene krásný. Jeho tón je kultivovaný, frázování uvolněné, ale v případě potřeby rytmicky dokonalé, melodická invence bezbřehá. Už na skvostném albu Voice in the Night z roku 1999 se saxofonista obklopil mimořádně muzikálními osobnostmi, rezonujícími s jeho pojetím jazzu. Bubeník Billy Higgins byl živoucí historií jazzu, za svůj život účinkoval na více než 700 albech a až do jeho skonu byla jeho hra (podobně jako u dalších bubenických nezmarů Elvina Jonese, Roye Haynese nebo Arta Taylora) přizpůsobivá, inspirující, plná energie a mnohdy progresivnější než u zástupců mladší generace. Kontrabasista Dave Holland je nesporně jednou z nejvýraznějších osobností dnešního jazzu, schopnou ovšem v kapele i sloužit a spoluvytvářet atmosféru. Právě ona atmosféra nahrávky je dotvářena ambientním zvukem i stylem doprovodu Johna Abercrombieho , který svým příspěvkem na albu potvrzuje svoji kytaristickou originalitu, bezprostřednost a cit pro melodii a kontrapunkt. Výsledkem je maximálně optimistická hudba. Ovšem pozor, neznamená to ani podbízívost, ani sokolské juchání, ale naopak procítěnost spojenou s dokonalým řemeslem a nadhledem. Album oprávněně sklidilo nadšené ohlasy kritiků i posluchačů a odstartovalo tak sérii vynikajících následných nahrávek.

NÁVRAT K JEDNODUCHOSTI

Hned v roce 2000 se objevila první deska Lloydova kvintetu The Water is Wide s malými personálními obměnami. Post basisty převzal Larry Grenadier a na kvinteto doplnil soubor pianista Brad Mehldau , Grenadierův dlouholetý hudební souputník. Kvintet nádherně interpretuje širokou škálu balad od Georgii přes Strayhornův Lotus Blossom až po tradicionál The Water Is Wide , či spirituál There Is A Balm In Gilead . "Všichni hráli absolutně nesobecky," popisuje atmosféru ve studiu Lloyd. "Nemohu si spolupráci s ostatními vynachválit a já sám jsem měl při realizaci nahrávky velkou radost a skutečně jsem si to užil. S Larry Grenadierem jsem nikdy před tím nehrál, ale ve chvíli, kdy jsme začali vytvářet hudbu, jeho hra a význam pro kapelu byly pro mne objevem, něco jako drahokam na koruně. A poslouchat Brada Mehldaua, jak dojemně, jednoduše, a zároveň hluboce procítěně hraje na piano a zároveň je schopen na této nahrávce sloužit kapele, je pro mě prostě zázrak. S Johnem Abercrombiem nás spojuje to, že spolu tak často hrajeme a pokaždé je to něco jiného, nového, zvláštního. A samozřejmě Mr. Higgins, ten pokládá ve studiu kouzelný koberec. Některé jeho pohyby jsou téměř neznatelné, ale to je právě ono. Návrat k jednoduchosti. Cítíte ho, on vás pozvedne a vy už se pak jen vznášíte."

Ze stejné nahrávací frekvence bylo sestaveno i následující album Hyperion With Higgins . Tentokrát se uplatnily rychlejší opusy, Lloydovo saxofonové cvrlikání a občas i bouření, Higginsův tah, Mehldauovy odvážné reharmonizace a doprovazečská empatie, a Abercrombieho melodie, měkký palcový tón a feeling. Kombinace etnických vlivů (Dervish On the Glory B , The Caravan Moves On ), nekompromisního up tempo swingu (Hyperion With Higgins ) a lyrických středně rychlých témat (Secret Life Of The Forbidden City, Miss Jessye ), dělá z tohoto CD skutečný jazzový klenot.

Ačkoli si Lloyd nastavil svými předchozími nahrávkami laťku skutečně hodně vysoko, svůj dnešní standard si dokázal udržet i na aktuálním dvojalbu Lift Every Voice (letos nominováno v Cenách Harmonie). Protože Brad Mehldau odešel nastálo ze západního pobřeží do New Yorku a Billy Higgins do jazzového nebe, jejich posty zaujali neméně zruční Geri Allen a Billy Hart . Výsledkem je poněkud odlišný sound, rozdílná atmosféra a jiný druh krásy. Geri Allen je v Lloydově kapele paradoxně drsnější pianistkou než brilantní a hloubavý Mehldau, ale ve zvýšeném počtu tradicionálů se projevuje jako rovnocenná náhrada. Higginsův swing asi nedokáže nahradit nikdo, nicméně Billy Hart má rovněž svoje přednosti a k vnitrokapelové alchymii přispívá stejně výrazně jako jeho předchůdce. Abercrombie je stejně melodický, v tradicionálu Amazing Grace snad dokonce zemitý, ale dokonce experimentuje i se zkreslenými zvuky a stará se tak o potřebná překvapení. No a leader je pořád ten starý dobrý Lloyd, schopný nejen mimořádně procítěně interpretovat témata, ale i expresivně a naléhavě na ně improvizovat.

Puristé jistě namítnou, že Lloydova hudba není čistý jazz, ale ten stejně nikdy nebyl jeho snahou. Jeho hudba je především mimořádně zajímavou osobní výpovědí výjimečného člověka. Máme štěstí, že Charles Lloyd dokázal v průběhu života nalézt kompromis mezi svým duchovním a hudebním růstem (jako se to ostatně podařilo i mnoha dalším hudebníkům, včetně Johna McLaughlina či George Harrisona) a může nám prostřednictvím svých desek sdělovat svůj pohled na jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.