Když jsme se plni nadšení loučili s Värttinä v pražském divadle Archa v neděli 22. října 2000, netušili jsme, že další shledání nás čeká až za tři a půl roku. Ale nový zážitek stál za jakkoli dlouhé čekání. Värttinä vystoupili jako jedna ze tří kapel Mezinárodního víkendu žen, pořádaného stále aktivnější a nápaditější agenturou Joe's Garage, 14. března v pražském sále Abaton. Navíc těšení na příště se zkrátilo: kromě toho, že právě vytvořily hudbu k divadelní verzi Pána prstenů, chystá se trio severských víl právě na obří festival do Českého Brodu, kde vystoupí 5. července.OHLÉDNUTÍ ZA KONCERTEM
Värttinä přijela do Abatonu ve stejném obsazení, v jakém nahrála své poslední album Iki, a koncert byl podobně jako deska, která je zvukově barevně prostší než ty předchozí (viz recenze dále), velmi silným a sdělným. Co se týče přenosu energie mezi jevištěm a hledištěm začalo se ve volnější rovině. Energie však, tak jak jsme u Värttinä již zvyklí, stále gradovala, až se z ní v druhé polovině programu nedalo vymanit. Zazněla směs klíčových skladeb kapely od alba Oi Dai až po současnost. Slyšeli jsme koncertní tvary tak důležitých repertoárových mezníků, jako Seelinnikoi nebo Pihi Neito z alba Seleniko , Outona Omilla Mailla z Aitary , Tuulilta Tuleva z Kokko , titulní track z Vihmy , či Kappee z alba Ilmatar . U této Ä capella zpívané písně se i za všechny ostatní zřetelně projevilo, že výkon zpěvaček je tak suverénní a přesvědčivý, že posluchač vůbec nepociťuje rozdíl mezi touto tříhlasou a původní čtyřhlasou verzí. Náboj zpěvu byl po celou dobu koncertu vtahující, radost z něho nakažlivá, v rovině okamžiku tryskající a ohromující, a v rovině hlubší postupně zaplavující a unášející. Zpěvačky oplývaly svůdným ženským šarmem (nejen vizuálně), nikoli však prvoplánově, popově, vyzývavě.
Jedním z muzikantských vrcholů večera byla dvojitá instrumentálka s virtuózním a místy neobvykle poetickým sólem bubeníka Jasky Lukkarinena , následovaného pak okamžitě skladbou Vihi . O další vrcholný okamžik se postarala píseň Maahinen Neito z alba Iki , silná a krásná až k výkřikům z publika po jejím doznění. Atmosféru koncertu kapela stupňovala řadou rytmicky pohlcujících tanců, rozněcujících v posluchačích přirozenou radost, nikoli však agresivitu. Publikum si vytleskalo přídavky, a ty stály za to: Tumala z alba Aitara – nechápu, proč tahle píseň není už dávno světovým hitem hraným soukromými rádii (i když, po pravdě řečeno, ze své zkušenosti bývalého hudebního dramaturga jednoho z komerčních rádií to bohužel vlastně chápu velmi dobře – bohužel pro posluchače i hudbu samotnou.) Další přídavek: Aitara – píseň v níž tři zpěvačky-pradleny perou prádlo svých mužů a to fakticky i obrazně, ve všech smyslech tohoto rčení. K tomu, aby finsky nerozumějícímu publiku naznačily oč běží, vyžádaly si od lidí několik svršků, ochotně jim vhozených na jeviště, a ty pak praly u finské říčky s výmluvnou gestikulací rutinovaných manželek kdekoli na světě. Přitom, jakoby mimoděk, dokonale zpívaly.
OHLÉDNUTÍ ZA ALBEM
První výraznou změnou oproti předcházejícím deskám je na CD Iki (FRÉA Records, 2003, distribuce: Pohodlí, Benediktská 7, Praha 1) menší počet zpěvaček. Odešla Riikka Vayrynen a především zakládající členka Kirsi Kähkönen (měla prý jiné repertoárové a interpretační představy i jiné cíle do budoucna). Zpěvaček je tedy nejméně v historii kapely – tři: Mari Kaasinen – zakládající členka a hnací motor skupiny po celou dobu jejího trvání, Susan Aho – zpívající již na posledních třech albech, a nováček v sestavě – Johanna Virtanen . Instrumentalistů zůstalo tradičně šest.
Album se odlišuje obzvlášť od předchozích dvou studiových (Ilmatar, Vihma ) svou oproštěností od implantované zvukové barevnosti. Není zde žádný berimbau či didgeridoo, ani loopy, či jiné studiové efekty, žádní hosté, žádné zásahy světově proslulých producentů. Písně zní téměř stejně jako jejich koncertní provedení, což ovšem neznamená návrat Värttinä do poloviny devadesátých let, k albům Aitara či Kokko . Iki je krok kupředu v síle písní samotných, písní jako takových. V jejich inspirovaně vystavěných a klenutých melodiích, v jejich muzikantsky chytrých a nápaditých harmoniích. A když k tomu přidáme skvělá aranžmá jak vokální, tak instrumentální, která byla vždy jedním z charakteristických znaků kapely, dostáváme písňové skvosty v oblasti severské hudební tradice dosud neslyšené.
Värttinä již dávno neupravuje lidové písně, ale tvoří vlastní. Nikoli však odtrženě od lidové tradice. Ta je zde více či méně přítomna všude: ať už v dravém rytmu a typickém karelofinském staccatovém zpěvu tance Nahkaruoska (Kožený bič) , který mimo jiné předcházel albu jako singl, či v něze balady Morsian (Nevěsta). A samozřejmě v instrumentálce (ta na žádném albu Värttinä nikdy nechyběla) Vihi , kterou napsal kytarista Antto Varilo , jinak autor poloviny alba. Energicky kupředu se ženoucí muzika s dominujícím akordeonem Markku Lepista opravdu nutí k tanci. Ale pozornější tanečník začne mít po chvíli těžkosti s tanečním krokem. Muzikanti s ním totiž rozehrávají vtipnou a nápaditou hru: počty taktů pod někde zkrácenou melodickou frází jsou funkčně liché, aniž by tanec zadrhl, když tu se náhle vynoří v přechodech mezi frázemi takty s lichým počtem dob a obrací doby těžké v lehké, což pro tanečníka samotného je naopak těžké. Ovšem kapela hraje s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí.
Lidová tradice je naplno přítomna i v tématech a poetice textů písní. Zpěvačky v nich zpívají o přírodních živlech (Tuulen Tunto, Pocítit vítr ), o Panně-Zemi ve snad nejsilnější písni alba (Maahinen Neito) a samozřejmě o lásce: o nemoci jako personifikaci nenaplněné touhy (Tauti, Nemoc), o touze naplněné (Morsian, Nevěsta ), či o lásce zklamané, ale rázně jednající (Nahkaruoska, Kožený bič ). A pokud by se zdálo, že pohled textů písní na svět je specificky ženský, až mírně feministický, není divu: autorkou většiny z nich je plnokrevná Mari Kaasinen a zpívají je tři emancipované lesní žínky.
