úterý, 17. březen 2009

Truffazovy cestovatelské črty

Napsal(a) 

Erik Truffaz, foto Lorenzo Valmontone Erik Truffazfoto: Lorenzo Valmontone

Sledujeme-li diskografii Erika Truffaze, cítíme, že od geniální jednoduchosti svého drum’n’jazzu, který byl tak příznačný (a vlivný) v počátcích jeho kariéry, se postupem času přikláněl ke stále pestřejším zvukovým plochám. Do nich mnohdy inkorporoval veškerou hudbu, ke které měl zrovna blízko (viz. Saloua, nebo Face à Face: blízkovýchodní elementy, elektronická hudba, rock, pop, rap atd.), ale rozmělnil tak hudební sdělení, které ještě v 90. letech tolik ohromovalo. Album Arkhangelsk (2007) a následné turné sice představovalo odklon k „polárnímu písničkářství“ i strožejšímu soundu, přesto bylo znát, že svému specifickému výrazu by Truffaz mohl dát uplatnění i v mnohem přímočařejší sestavě. Proč tedy nezkusit sólo, duo?

U francouzského Švýcara by to ostatně nebyla úplná novinka. Příležitostně již koncertně vystupoval sám, nebo v duetech (Michel Benita, Pierre Henry, Oxmo Puccino, Malcolm Braff ad.). Dalším momentem je fakt, že především s Quartetem Truffaz scestoval celý svět, setkával se s hudebníky rozličných kultur, a chtěl tuto zkušenost nějak reflektovat, což ale moc nejde na řadovém albu. Aktuální trilogie Rendez-Vous (s třemi disky Paris, BenaresMexico ) je tak trumpetistovým cestovatelským zápisníkem, zcela bez jeho obligátní sestavy, a občas i příjemnými překvapeními na cestě.

Největším z nich je zastavení v Paříži. Jde o Truffazova dueta s beatboxerem a zpěvákem Sly Johnsonem , který je vlivný hlavně ve francouzském klubovém prostředí. Beatbox je jako způsob tvorby tónů oblíbený především v hip-hopu (i na albu supluje celou rytmiku), Johnson ale toto prostředí přesahuje: je totiž také výborným zpěvákem a vokálními performancemi nám leckdy může připomenout Bobby McFerrina. Dialogy s Truffazem jsou pak plné hravé interakce a empatie. Trumpetista se zde nijak vehementně neprosazuje a ve „standardech“ (Nature Boy , beatlesovské Come Together ) i ve společné autorské tvorbě Johnsona spíše podporuje v jeho hlasové ekvilibristice. Bude zajímavé sledovat, jestli se na jejich koncertech (kam je přizván bubeník Philippe Garcia) tahle komorní rovnováha nevytratí.

Benares Band Benares Band

Benaresu (známější jako Varánásí, severovýchod Indie) se Truffaz sešel s indickými muzikanty (zpěvačka Indrani Mukherjee a tablista Apurba Mukherjee ) a přizval pianistu Malcolma Braffa , brazilského rodáka, který strávil dětství v Senegalu a později přesídlil do Švýcarska. Podobná multikulturní fúze dvou velkých improvizačních světů (jazzu a klasické indické hudby) má jistě na co navazovat a není prvním podobným pokusem (může evokovat třeba Billa Lasswella, Triloka Gurtu, nebo ze vzdálenější minulosti Alice Coltrane). Braffův nezaměnitelný styl se utvářel ze vzpomínek na kostelní hudbu a z intenzivní konfrontace s hudbou západní Afriky. Zde nicméně nemá tolik prostoru k vlastnímu projevu jako je tomu například v jeho triu (Prahu navštívilo v roce 2005). V úspornosti klavírního stylu může připomínat třeba právě staré „indické“ projekty Alice Coltrane. Jak říká Truffaz, svých odlišností si muzikanti byli vědomi od samého počátku a snažili se hledat styčné plochy. Ne docela se jim to podařilo, Benares zní rozpačitě a ke skutečnému „prolnutí duší“ nedošlo. Jak ale ukazují koncertní záznamy (například ze švýcarského Cully), turné na tom může leccos změnit.

Truffaz a Murcof Truffaz a Murcof

Fernando „Murcof“ Corona je původem mexický DJ a elektronický umělec, nyní sídlící v Barceloně. Murcof je znám svým střízlivým, spíše minimalistickým stylem (zajímavostí v jeho tvorbě je využívání samplů skladatelů jako je Arvo Pärt) a své zádumčivé stránce dal průchod i v doprovodech trumpetistových melodických linek. Jejich spojení má možná svou budoucnost, nicméně tři ambientní koláže na disku Mexico vyznívají velmi mírně a nejsou nijak objevné a s podobnými Truffazovými někdejšími pokusy v daném žánru (viz deska Revisité ) bohužel nesnesou ani kvalitativní srovnání. Na komplet Rendez-Vous (Blue Note, 2008) zaznamenal Erik Truffaz vcelku intimní črty (doslova: každý z disků má pouze kolem 30 minut a nemá příliš smysl je kupovat samostatně) ze svých cest. Mnohdy zajímavé, kuriózní či překvapivé, se zřetelnou snahou o pochopení protichůdných tradic (kde neevropštější Paris pro něj stále představuje nejjistější cestu). Zároveň však nejde o skutečný deník nebo všeobjímající zpověď. Truffaz je na rozcestí a dřív nebo později bude muset po patřičné reflexi najít cestu k plnohodnotnému, a snad i hranice bořícímu studiovému albu.

Truffazovy cestovatelské črty Truffazovy cestovatelské črty

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.