Soubor Hradišťan existuje už přes padesát let. Tušil jste v době svého nástupu do něj, že nezůstane jenom u „cimbálky“? V počátcích mé spolupráce s Hradišťanem byl soubor na špici mezi seskupeními tohoto druhu, ale v tradičním stylu a způsobu hry. Sám jsem ještě v muzice zažil jednoho z jejích zakladatelů – primáše Jaroslava Staňka. Po jeho smrti v roce 1978 jsem se stal jeho nástupcem a od samého začátku mi šlo především o vytvoření hudebního sdružení, které se nebrání různým inspiracím a fúzím. Díky tomuto systému se Hradišťan otevřel světu a naopak. V počátcích jsem to chápal jako vzájemné obohacování a také službu ostatním hudebním žánrům, chtěl jsem, aby folk, rock, jazz, vážná hudba atd. zněly česky, aby tradiční hudebnost pronikla i do jiných žánrů.
Proč a jak vznikla nedávno založená skupina Talant? Vše vyšlo z mého pocitu být svobodný. Jsou jisté plány, které bych rád realizoval (jako tomu bylo napřklad v případu CD „O slunovratu“ nebo CD „Mys Dobré naděje“), kde bych se bez účasti Talantu neobešel. Tento nový soubor mi umožňuje vytvářet projekty, které nepatří do určitého žánrového (byť bohatého) spektra Hradišťanu. Tam jsou jisté limity a pokud bych je překročil, pak by Hradišťan přestal být Hradišťanem (to se samozřejmě týká i nástrojového obsazení). Talant tyto hranice nemá, je tedy svobodnější a já s ním.
Co pro vás znamená moravský folklór, z jehož zdrojů převážně čerpá vaše tvorba? Já nehovořím o folklóru, ale raději o tradiční moravské lidové hudbě. Můj vztah k ní byl a je niterný. Vždy, když jsem s písní pracoval, snažil jsem se ctít její původní funkci, jakou měla ve svém přirozeném prostředí, a její sdělení. Ale zároveň jsem chtěl předávat dalším lidem svůj vlastní pocit z dané písně. Ruku v ruce s tímto přístupem pak šlo i to, že jsem se snažil objevovata lidem přibližovat písně neznámé a ty, které byly v minulosti neprávem opomíjeny.
Čím to je, že vaše skladby či aranže, ať už v rozmezí jakéhokoliv žánru, do kterého se pustíte, působí vždy zajímavě, ale přitom naprosto přirozeně a spontánně? Mohl bych se pokusit vyjmenovávat jisté zásady, principy a metody, kterými se ve své tvorbě řídím, ale nejpřesnější bude, když řeknu, že nevím. Ta věc prostě vznikne.
Inspiruje vás při výběru lidových písní text nebo hudba? Obojí. Ale asi více texty. Spoustu lidových textů jsem taky zhudebnil. Je zajímavé, že v Čechách existuje na jeden nápěv více textů a na Moravě je tomu naopak.
Od svérázných úprav lidových písní, přes jazzové a folkrockové inspirace (spolupráce s Emilem Viklickým, Vlastou Redlem), odbočky ke klasice (Wihanovo kvarteto, Ars Brunensis, Pražská komorní filharmonie, Komorní orchestr L. Janáčka) jste se dostal až k world music. V čem je jádro vaší hudební zpovědi? Na počátku, jak už jsem zmínil, jsem svou hudební činnost chápal jako službu ostatním žánrům. Další fází byla potřeba sbližování a domluvy s lidmi různých žánrů i národností – v tom jsem především hledal určitý lidský rozměr. Šlo mi o kontakt, hudební komunikaci. Hledal jsem, co nás spojuje a ne co, rozděluje. Třetí fáze je ta dnešní – v rámci world music chápu svou parketu jako snahu o vyjádření, pochopení jednoty růzností. Dnešní svět se zmenšuje a nejen kulturně globalizuje, a na druhou stranu se atomizuje, regionalizuje. Jednotu chápu především v rovině lidství, jako člověka této planety, který je přes nejrůznější rozdílnosti stejný. Různost vidím jako potřebu zachování kulturní pestrosti, specifik jednotlivých etnik na celém světě.
V červenci se Hradišťan zúčastnil velmi renomovaného festivalu WOMAD v anglickém Readingu. Je vaše směřování k world music podvědomé nebo záměrné? Je to intuitivní i racionální. Především je to ale pouze jedna výseč mých zájmů.
Co si vlastně o world music, dnes tak populární, myslíte? Není to jen „módní“ globalizační záležitost? Nebo je to podvědomá touha po návratu ke kořenům? Zde jsme u jednoho z důvodů, proč se trochu bráním svému zařazení do world music. Tímto způsobem pracuji již hodně let, dříve, než se u nás o nějaké world music psalo a mluvilo. Raději chci být zařazován do alternativní scény, protože ta je otevřená. Klíč k world music je v lidském svědomí. World music lze dnes chápat jako jistou módní, tedy i obchodní záležitost, nebo jako hledání čistého nového inspiračního zdroje. Na první případ se umělecká kritéria nevztahují, jde o byznys. Druhá možnost, věříme-li v poctivost tvůrců, že jejich inspirace etnickou hudbou je studánkou čisté vody a ne berličkou nedostatku vlastní inspirace, je dobrá. Ale ani to ještě není zárukou kvalitního uměleckého výsledku.
Co vám takové akce jako WOMAD přinášejí? Jednoznačně poznání. Ono janáčkovské „nepodceňuj, nepřeceňuj, ale poznej“. Toto poznání mi pomáhá, abych se nestal nekritickým obdivovatelem a naopak kritikem něčeho právě proto, že se to stává módní.
Sedí vám překračování žánrů a stylů, nebo je to cesta k hledání čistého a nového tvaru hudebního sebevyjádření? To nechám na posouzení jiným. Myslím, že je to od všeho něco. Krédo mé tvůrčí výpovědi cítím ve „třech P“: přinášet poznání, pohlazení a poselství. A tahle „tři P“ vyjadřuji nejrůznějšími hudebními způsoby. To, jestli k tomu použiji prostředky vztahované dnes k world music, nebo prostředky tradiční písně či vážné hudby, je druhořadé. Je to určitý ucelený filozofický systém, otevřený nejrůznějším formálním znakům.
Vaše letos vydané CD Mys Dobré naděje, které vydal Lotos je ukázkou ideálního propojení dvou zcela odlišných kultur – africké a moravské. Jak jste přišel na Dizu Plaatjiese? Měl jste při cestě do Afriky už nějakou konkrétní představuo budoucí nahrávce? Už při první cestě se zrodil nápad realizovat společnou nahrávku s Dizu. Poznal jsem jej jako muzikanta, který zná a umí interpretovat tradiční lidovou hudbu a současně o ní přednáší na univerzitě v Kapském Městě. To se mi velmi zamlouvalo. Při druhé cestě jsme si zadali témata, na kterých budeme pracovat, a já jsem se současně snažil co nejvíce poznat africkou hudbu. Navštívil jsem místa, kde jsem poznal autentické projevy africké kultury, kam bych se nikdy bez Dizu nedostal. No a další cesta už byla součástí natáčení. (Jedna část CD vznikla v Kapském Městě, druhá v Čechách – pozn. L.F.).
Díky Dizu jste se dostal do středu černošské komunity. Čím to je, že tito lidé jsou pořád tak „v pohodě“, což se samozřejmě promítá i do jejich hudby? Asi je to tím, že žijí víc než my právě teď touto vteřinou, kterou prožívají naplnose slzami radosti i smutku a nemyslí na to, co bude zítra nebo za rok. Toto jsem si ověřil např. i při natáčení pohřební písně, při které se afričtí zpěváci do skladby tak vcítili, až se upřímně rozplakali. Pro mě to byl nezapomenutelný, odzbrojující zážitek. Na druhou stranu, cose týče praktických věcí, domluv na základních věcech, termínech apod., je to skutečně složitější a chce to trpělivost.
Má název CD Mys Dobré naděje nějaký symbolický význam? Určitě má. Mám rád, když věci nemívají jenom první plán, ale skrývají v sobě více významů. V minulosti, když se mořeplavcům podařilo obeplout Mys Dobré naděje, tak měli zpravidla horší část cesty již za sebou. Stejně tak pro mě bylo CD jakýmsi startem, „vyplutím“ do třetího tisíciletí, které, jak stále doufám, přinese vyšší stupeň lidského společenství – naději. Nejen proto CD končí ukolébavkou pro děti.
Budete ve spolupráci s Dizu Plaatjiesem pokračovat, nebo vás to zase žene někam dál? Žene mě to zase dál, ale to nevylučuje, že spolupráce s Dizu bude pokračovat v podobě koncertní šňůry, která se uskuteční od 21. do 27. 10. v Čechách a příští rok (leden nebo červenec) v jižní Africe.
O poslední písni CD Mys Dobré naděje – Uspávance – a jejím poselství jsme se již zmínili. Co první píseň, nazvaná Naslouchej, která tak přirozeně propojuje africký a moravský nápěv? Čemu je dnes třeba naslouchat? Janáček říkal: „Tvořteze svého nitra“. Naslouchejme tedy hlasu svého nitra. Obzvláště v dnešní době je nutné si vytvořit jakési síto, kterým uvážlivě prosívám, co si do života nechám vstoupit, aco ne. Pokud se nechám zahltit nejrůznějším „smogem“ kolem nás, pak vnitřní hlas neuslyším.
