pondělí, 10. leden 2022

Trevor Coleman o mystériích i rutinách scénické hudby

Napsal(a) 

Trevor Coleman, foto Barbora Fabiánová Trevor Colemanfoto: Barbora Fabiánová

Trevor Coleman byl třikrát nominován na cenu Emmy, což je televizní paralela filmových Oscarů či hudebních Grammy. Méně se už ví o jeho projektech s českými hudebníky. Jejich katalyzátorem je Jono Heyes, zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista, který pochází stejně jako Coleman z Nového Zélandu. Zatímco Coleman se usadil v Seville, Heyes žije momentálně v jižních Čechách. Tam vznikl i následující rozhovor. Počátkem října proměnil Heyes tichý penzion stojící o samotě na břehu potoka v nahrávací studio. Natáčel zde nejen své následující album, s pracovním názvem The Beehive Studio, ale i filmové příběhy s písněmi propojené. Vedle Colemana a Heyese se účastnili basista Petr Tichý, houslistka Anna Štěpánová a další hudebníci.

S jakou hudbou jste vyrůstal? Můj otec hrál v dechovce, domů mi přinesl moji první trubku. Pak mi ale ještě pár let trvalo, než jsem objevil jiné žánry.

Jako třeba punk rock? Nejprve Deep Purple, Uriah Heep a další slavné kapely 70. let. Já začal v devíti letech na klavír, takže klasika byla můj první vliv, ale potom zvítězil jazz. 

Takže, pokud jste měl nějakého oblíbeného trumpetistu, ta volba asi byla jednoznačná? Ano, byl to Miles Davis. Když jsem poprvé slyšel jeho album Kind of Blue, věděl jsem, že budu hrát jazz.

Váš otec hrál v dechovce. Na Novém Zélandu jsou ale asi jiné dechovky než u nás či v Německu? Novozélandská tradice je trochu jako ta anglická. Naše dechovky nehrají jen pochody, ale i docela komplikované věci. I dechovka může být seriozní záležitost.

Představme si, že hudební skladatelé žijí v imaginárním trojúhelníku. V jednom z jeho vrcholů jsou písně, opera, hudba vypráví příběh. Ve druhém instrumentální hudba, příběh je abstraktní a odehrává ve fantazii posluchače. A ve třetím je scénická a filmová hudba, které se odborně říká „incidental music“. Úlohou skladatele je zvýraznit a dotvořit příběh již existující. Anebo je to složitější? To anglické označení incidental mi vždycky přišlo nepřesné a pejorativní. Protože roli té hudby snižuje. Soundtrack dokáže účinek filmu nejen zesílit, ale vyjádří i ty emoce, které na plátně nevidíte. Právě tohle mě k filmové hudbě přitáhlo. Umění vyprávět ten příběh v jiné, a sice hudební rovině, která je mnohem abstraktnější než obrázky na plátně. Ta hudba může signalizovat změnu, jak se příběh vyvine, ještě než k tomu dojde. Třeba když si děti hrají bezstarostně na hřišti, a hudba vám napoví, že věci nejsou tak, jak se zdají. Ty nuance a náznaky, s jakými hudba pracuje, to mě vždycky fascinovalo.

Ale na druhé straně, když sledujete televizi, ve scénické hudbě je taky spousta klišé. Existují jednoduché recepty, jak vytvořit moment překvapení, které rutinéři stále opakují. V hororech se napětí stupňuje určitým druhem harmonického vývoje. Já preferuji širší perspektivu. Třeba když se na plátně odehrává něco drastického, ale doprovází to zcela poklidná hudba, aby se vytvořil kontrast. To je daleko efektivnější než to podbarvovat hororovými klišé. Na plátně plameny, bouračka, drama. A k tomu andělská hudba. Pak vám dojde, že ten film je o spáse, a v téhle rovině působí i hudba.

Jaké to je pro vás jako skladatele, žít na tak vzdáleném a izolovaném místě jako je Nový Zéland? Přináší to nějakou unikátní kulturní zkušenost, kterou byste neměl, kdybyste se narodil třeba v Anglii? Na to se mě ptají často a odpověď není snadná. Na Novém Zélandu vnímáme vlivy Maorů, původních obyvatel, i tu izolaci, daleko od všech ostatních. Musíme si vystačit s vlastními nápady a možnostmi. Ale protože nemáme tak dlouhou historii, nejsme zatíženi historickým břemenem jako Evropané. Víc cítíme potřebu improvizovat, v hudbě se nebojíme půjčovat si z kubánských či západoafrických rytmů. Nemáme zábrany, že by se tohle nesmělo.

Kultura Maorů, původních obyvatelů Nového Zélandu, to je hodně široký pojem. Tak třeba válečné tance byly zcela legitimní součástí bojových operací, když novozélandské jednotky osvobozovaly za druhé světové války Krétu. Je tam nějaké spojení s kulturou jiných Aboridžinců z Tichomoří, třeba z Tchaj-wanu? Podle některých teorií přišly maorské kmeny z čínské pevniny a také osídlily Tchaj-wan. Když jsem tam jel navštívit svoji dceru, tvrdila, že místní Aboridžinci jsou Maorům hodně podobní.

Natočil jste desítky alb, která jsou dostupná na webu Bandcamp. U kterého by měl člověk začít? Na jednom z nich, jmenuje se One Moment, hostuje česká zpěvačka Beata Bocek. Když před léty cestovala po Novém Zélandu, představil mi ji Jono Heyes.

Zmíněné album One Moment je součástí série, kterou jste nazval Polycyclic Trilogy. Tím je myšlen nějaký rytmický koncept? Napsal jsem o tom doktorskou práci, které jsem věnoval tři roky života, protože širší souvislosti rytmických cyklů nikdo předtím nezkoumal. Když třeba tři muzikanti hrají každý v jiném rytmickém cyklu, znamená to, že místo čtyř dob jsou ty cykly mnohem delší. Gamelan, indická hudba, Pygmejové z Kamerunu, Steve Reich, to vše navzájem souvisí.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII I/2022.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.