pondělí, 5. září 2011

Tirtha - indoamerická fúze v klubu i ve studiu

Napsal(a) 

Tirtha - indoamerická fúze v klubu i ve studiu, foto Alan Nahigian Tirtha - indoamerická fúze v klubu i ve studiufoto: Alan Nahigian

Pianista Vijay Iyer vydal začátkem roku nové album Tirtha a 16. dubna s tímto indoamerickým projektem vystoupil v pražském klubu Jazz Time.

Když byl v roce 2007 renomovaný americký jazzový pianista Vijay Iyer požádán o koncert k oslavě 60. výročí indické nezávislosti, projevil výběrem spoluhráčů do nového projektu Tirtha vazby na indickou hudební kulturu. Sám zakotvil pevně v moderním jazzu, třebaže v útlém mládí díky svým tamilským rodičům do styku s indickou klasickou hudbou přišel. Je synem indických imigrantů, ale pravý Američan, odmala žijící v Americe, nyní v New Yorku. V oboru jazzového piana dosáhl vynikajících úspěchů, ač se vzdělával víceméně jako samouk. Jeho vzory jsou dle vlastních slov kromě tutora Andrew Hilla například Alice Coltrane, Thelonious Monk a také Sun Ra. Iyerovy předešlé nahrávky vzbudily mezi kritiky a příznivci jazzu velký ohlas, triové album Historicity bylo nominováno na Grammy, oceněno jako jazzové album roku v New York Times i jinde, a ostatně celá poslední dekáda mu přinášela jednu poctu za druhou.

VYNIKAJÍCÍ INSTRUMENTALISTÉ

Trio Tirtha a stejnojmenné album, vydané letos německou firmou ACT, přitahuje velkou pozornost už svým obsazením. Mluví se o něm jako o fúzi jazzu s indickou klasickou hudbou, což je zcela na místě, neboť dva další členové se narozdíl od Iyera v tomto oboru pohybují profesionálně a vynikají v něm. Nutno říct, že i kombinace tabel s elektrickou kytarou je vlastně fúze. Ne snad kvůli tomu, že elektrická kytara reprezentuje Západ a bubny tabla Východ, ale jelikož tabla patří k instrumentáři hindustánské neboli severoindické větve indické klasické hudby, zatímco kytara zastupuje v triu klasiku karnatickou, tedy jihoindickou. Kytarista Prasanna , rodák z jihoindického Čennaje, je nejen skvělý a zkušený jazzový muzikant, ale také znalec a interpret karnatické hudby. Ve využití elektrické kytary v indické vážné hudbě měl předchůdce, před ním ji na koncertní pódia uvedl Sukumar Prasad. Také elektrická mandolína našla v tomto oboru uplatnění, pro karnatické účely ji upravil a proslavil Uppalapu Srinivas, dnes Mandolin Srinivas, který za svůj přínos na poli jihoindických rág převzal dokonce z rukou indického prezidenta státní cenu. Prasanna si díky pečlivému studiu u karnatických autorit osvojil speciální technické finesy, jichž dovede báječně využít i v jazzu. Unikátní styl a kompoziční schopnosti mu zajistily místo mezi světovou hudební elitou. Nahrál řadu karnatických i fúzních alb, spolupracuje s předními hudebníky, z indických třeba s fenomenálními umělci jako je flétnista Hariprasad Chaurasia či houslista Dr. L. Subramaniam, věnuje se též pedagogické činnosti a skládá filmovou hudbu. Nitin Mitta , žijící v Americe od roku 2002, hraje na tabla na špičkové úrovni, má bezvadný, jasně artikulovaný úder. Doprovázel největší hvězdy severoindické klasiky, mezi nimi třeba legendárního Pandíta Jasraje, zpěváky Rajana a Sajana Mishru nebo sitáristu Shahida Parveze. Zde bychom mohli připomenout, že i hudební žánr zvaný severoindická klasická hudba vlastně vznikl fúzí, a to původní indické hudební kultury s uměním perským a muslimským.

OBTÍŽNÉ SPOJENÍ

Tirtha znamená v sanskrtu brod, tedy přechod přes řeku, respektive místo v blízkosti posvátné řeky, v tomto případě přechod od jedné tradice ke druhé, přičemž úcta by měla být zachována. Trojice brilantních muzikantů nekráčí těmito místy zdaleka jako první. Mnozí si jistě vzpomenou na Johna McLaughlina a jeho slavný ansámbl Shakti, starý i nový, v němž indická stránka věci dostává hodně prostoru. U tohoto tria jsou to spíš prvky indické hudby, jak píší kritici. Otázkou však zůstává, co pod oněmi „prvky“ rozumíme. O indické klasické hudbě se obvykle dovídáme právě z fúzních projektů, málokdy přímo jejím poslechem v čisté podobě. Tento starobylý, ačkoli stále se vyvíjející modální žánr, jinak řečeno hudba rág, má sice přísná pravidla pro kategorizaci melodií a rytmů, ale zároveň je každá skladba při přednesu improvizována. Pevný řád melodických a rytmických vzorců počítá s tvůrčím přístupem interpretů, kteří se tak stávají do velké míry i autory vzniklé skladby. Zejména hindustánský systém dopřává hudebníkům hodně možností k vynalézavému řešení, karnatický je založen na kompozicích a variacích. Proto bychom se mohli domnívat, že spojit tento, pro nás zpravidla tajuplný a magický, neb neprobádaný svět zvláštních melodií, podivně zdobených tónů a spletitých rytmů s jazzem, v němž improvizace také patří k základním dovednostem, je snadné. Jazzová improvizace se však řídí docela jinými kritérii.

Tirtha - indoamerická fúze v klubu i ve studiu Tirtha - indoamerická fúze v klubu i ve studiu
Oba systémy indické klasiky navíc disponují prostředky, které tato fúze použít nemůže. Jelikož indická hudba pracuje s mikrotóny, důležitým výrazovým prostředkem, je jasné, že ji nelze hrát na piano s pevným, byť dobře temperovaným laděním. Naopak na elektrickou kytaru výborně, zde je takto jemný pohyb vskutku možný a Prasanna svým unikátním stylem, v němž uplatňuje techniku energických glissand, dokáže karnatický důvtip pohotově střídat s jazzovými riffy. Tablista Nitin Mitta pokládá Tirthu za dobrou příležitost poznat jiné než klasice nakloněné publikum, ve formách klasické hudby má ovšem daleko širší pole působnosti, komplikovaně propracovaná řeč tabel v nich zazáří v celé kráse. Zde má jednodušší úkol, ale i tak dostává příležitost k pěkným sólům a znamenitě stmeluje celý rytmický plán kapely. Kdo není příznivcem hřímající bicí soupravy, ocení subtilní výmluvnost jeho páru bubnů, každý jednotlivý úder prstů a dlaní zní teple a lahodně. Údery a jejich kombinace mají své názvy, vyjádřené zvláštními slabikami, takzvanými bol . I v triu Tirtha se občas vyskytují, Prasanna je předříkává, Mitta ztvárňuje svou dokonalou technikou na tablech. Trio používá ze slovníku klasické hudby také tíhaje , třikrát se opakující fráze, které mohou být jednoduché, ale i všelijak násobené, přitom tíhaj musí být vypočítán tak, aby poslední nota celé kadence vyšla na první dobu rytmického cyklu.

TIRTHA NAŽIVO

Pražský koncert indoamerického tria v klubu Jazz Time (16. 4.) byl jistě vzácnou příležitostí slyšet živě neběžnou kombinaci nástrojů a hudebního myšlení. Je třeba přivítat snahu pořadatele seznamovat české publikum se současným globálním hudebním děním. Je jen škoda, že zvuková stránka věci, v první polovině koncertu poněkud pokulhávající, kazila muzikantům radost ze hry. Přesto bez zaváhání předvedli svůj nevšední hráčský um a výtečnou vzájemnou spolupráci, i když bez velkých vášní na pódiu i pod ním. Ne příliš četní, leč vstřícně naladění návštěvníci si mohli poslechnout na živo celý repertoár z čerstvého alba, ba i něco navíc.

V úvodní skladbě Duality se nic moc indického kromě tablového doprovodu neděje, pianista však dokazuje, že si svá ocenění zasluhuje. Zato hned ve druhé, Prasannově Tribal Wisdom , recituje Prasanna konnakol , jihoindický styl pojmenovávání rytmu slabikami, poté nastoluje jeho kytara líbezně karnatickou atmosféru, ale vzápětí je vystřídána jazzovým pianem a přechází také k jazzovému vyjádření, opět bystře prokládanému karnatickými připomínkami. Třetí, titulní Tirthu , složil Iyer v zajímavém desetidobém metru, v indickém džhaptalu . Romantizující, lehce nostalgická Abundance plyne pokojně na podkladu tablové struktury, v závěru ji Prasanna zpestřuje zpěvem. Ve své rovněž poklidné a něžné Falsehood kytarista znovu s přehledem mísí karnatické a jazzové postupy. Vijayova Gauntlet je sedmidobá, kratičká, rázná a důmyslná. Polytheism nevyjadřuje nijak zvlášť indickou náladu, pokud ano, snad jen tably. Vydařené jsou poslední dva tracky, Remembrance klouzavě jazzová, Entropy and Time pak asi nejvíc z celého projektu obsahuje pravou fúzi karnatiky s jazzem. Piano se dostává ke slovu méně a Prasanna vzdává hold svým indickým guruům – cituje přímo rágu. Zde se asi nejvíc naplňuje očekávání posluchače, který tato etnická zasnění vítá.

Ačkoli by se mohlo zdát, že klasická hudba Indie, striktně vázaná složitými formami, by mohla bránit spontánnímu hudebnímu projevu, zatímco v jazzové hudbě bude hrát spontaneita větší roli, může být sporné, který z těchto stylů k ní nakonec víc vede – indická klasika nebo, fúzní jazz? Tirtha má, zdá se, své možnosti pevně dané strukturou skladeb, žádných zvláštních překvapení jsme se tudíž ani na koncertě nemohli nadít, jinak by trio tohoto typu nemohlo existovat. Obdivovat jsme mohli příjemnou atmosféru vzorné hudební komunikace, způsobující precizní souhru, v níž nezanikala brilantnost muzikálního projevu žádného z členů formace.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.