úterý, 31. červenec 2012

Tigran Hamasyan míří do Brna

Napsal(a) 

Tigran Hamasyan míří do Brna, foto Vahan Stepanyan Tigran Hamasyan míří do Brnafoto: Vahan Stepanyan

Arménská scéna je i pro většinu nadprůměrně sečtělých a hudby znalých Čechů oblastí neprobádanou. Zpravidla tušíme, že arménské kořeny měl Aram Chačaturjan (i když jeho rodištěm bylo gruzínské Tbilisi), v roce 1924 se v Paříži arménským uprchlíkům narodil Charles Aznavour, z Arménie pocházel mystik, duchovní učitel a skladatel Georgij Ivanovič Gurdjieff. Z oblasti world music se u nás představila v Rusku usazená arménská kapela Deti Picasso a poměrně známá je vokální skupina Zulal. V posledních letech tuto mozaiku doplňuje pianista Tigran Hamasyan, mladý hráč s pověstí zázračného dítěte.

Narodil se těsně před pádem sovětského impéria, v roce 1987. Od dvou let údajně hrál na klavír, ve třech zpíval klasické rockové hity (Queen, Led Zeppelin) a v sedmi totálně propadl jazzu. S rodiči se z rodného Gyumri přesunul nejprve do Jerevanu, poté následovala úspěšná vystoupení v Paříži, první ocenění a díky nim i cesta do Ameriky. V současné době Hamasyan pendluje mezi Spojenými státy, Francií, rodnou Arménií a štacemi svého nekonečného turné. V jeho rámci se představí 23. dubna v brněnském Besedním domě v rámci festivalu JazzFest Brno 2012. Hrát bude především skladby ze svého sólového alba A Fable (2011). Na mé otázky pianista odpovídal telefonicky z Paříže na začátku března.

Tigrane, internetové zdroje uvádějí, že jste se k jazzu dostal přes rockovou muziku v útlém věku. Co jste tedy doma jako malý poslouchal? Poslouchal jsem nejprve to, co měl rád můj otec. To byl klasický rock a na něm jsem tedy vyrostl. Ale nebyly to jen čistě rockové kapely, ale také jazzrock. Jazz jako takový jsem objevil díky svému strýci, který byl velkým fanouškem jazzu a dával mi poslouchat nahrávky Herbieho Hancocka ze 70. let, Milese Davise nebo Chicka Coreu. I to byla tedy hudba mého dětství.

Kdybych se vás tedy zeptal na vaše první velké jazzové vzory, byli by to uvedení muzikanti? Ano, především Herbie pro mne představoval opravdu velkou inspiraci. Ale postupně jsem poznával řadu dalších hudebníků. Ke své vlastní tvorbě jsem se propracoval skrze skladby tří autorů: Georgije Gurdjieffa, Keitha Jarretta a Jana Garbarka. Vlastní hudbu jsem zkoušel skládat už někdy ve třinácti nebo čtrnácti letech. A když jsem uslyšel hudbu těchto tří skladatelů, uvědomil jsem si, že má velmi blízko k mému hudebnímu cítění. Tito tři autoři mě navedli na cestu, po níž jdu. A konkrétně Gurdjieff byl pro mne zosobněním arménské hudební tradice. Kromě toho mě však velmi ovlivnila také arménská populární hudba.

Jaká je vůbec dnes situace jazzu v Arménii? Jazz samozřejmě nikdy nebude většinovým žánrem, ale řekl bych, že zrovna teď se mu v Arménii poměrně daří, je oblíbený. Skoro bych řekl, že hrát a především poslouchat jazz je v módě. Ale na druhou stranu aktivních a dobrých jazzových muzikantů v Arménii bohužel mnoho není. K New Yorku to má daleko (smích ).

Vy sám jste po prvních velkých úspěších na evropské scéně odešel do Spojených států. V Los Angeles jste na Jihokalifornské univerzitě studoval jazz a současně jste se snažil do hloubky poznat arménskou hudbu. O jazzu nemám pochybnosti, ale našel jste v Kalifornii učitele arménské hudby? Arménskou hudbu jsem nestudoval oficiálně. Prostě jsem jí v té době propadl a učil jsem se ji jako samouk s nahrávkami a knihami, ale učitele jsem žádného neměl.

Tradiční arménská hudba, to je jednak venkovský folklor, jednak církevní hudba. Co z toho mělo největší vliv na vaši tvorbu? Inspirativní je pro mne arménská lidová hudba, která má tu výhodu, že pracuje pouze s melodií a rytmem, nikoli s harmonií. Tím pádem si ji mohu poměrně snadno upravit, vytvářet vlastní aranže a harmonizace.

K folkloru a vůbec ke kulturní tradici patří i slovesná tvorba. Inspiruje vás při skládání také poezie nebo literatura? Ptám se na to mimo jiné v souvislosti s názvem vašeho sólového alba A Fable (Bajka, Pověst). Ano, literatura mě určitě inspiruje. Od chlapeckých let jsem rád četl básně, především arménskou poezii. A pověsti, to je další žánr, který jsem měl jako malý velmi rád. Půl roku předtím, než jsem šel své sólové album natáčet, jsem si znovu četl své oblíbené arménské pověsti ze 13. století. A uvědomil jsem si, že i když jde o díla stará tolik století, jejich duch a mentalita jsou mi stále blízké a že ty příběhy mají co říct i po roce 2000.

Předchozí album Red Hail (2008) jste natočil se svou kapelou Arrata Rebirth. Zajímavé je tím, že se na něm objevují metalové elektrické kytary vedle prvků jazzu a tradiční arménské hudby. Jak tento koncept vznikl? Mám rád různé druhy hudby a rozhodně bych o své tvorbě nemluvil jako o čistém jazzu. Už jsme zmínili vliv arménské tradice na mé skladby, ale inspiruje mě také heavy metal, hiphop, drum’n’bass nebo tradiční indická hudba. Nerad to, co tvořím a hraju, zařazuji do nějakých škatulek. Písně, které jsem vybral na album Red Hail , nevznikaly jako jednotný celek. Ale uvědomil jsem si, že by se mi hodily na společné album, a jen jsem čekal, až se mi podaří dát kolem sebe dohromady vhodnou kapelu. Byla to vlastně moje první skutečná skupina. A i když jsem ty skladby měl už nějakou dobu v šuplíku, velmi rychle jsme je společně nacvičili a za pouhé tři dny nahráli.

Hrála při tak rychlé práci na albu nějakou roli improvizace, nebo jste měl všechno připravené předem včetně aranží? Většinu jsem měl opravdu připravenou, protože při skládání používám postupy z vážné hudby. Všechno je dopředu napsané včetně například partu pro bicí nástroje. Na druhou stranu při nahrávání jednotliví muzikanti vždy dostanou prostor i k improvizaci. Výsledkem je tedy kombinace klasického skladatelského přístupu a svobody. Ještě musím dodat, že když už jsem znal složení kapely a skladby jsem pro ni aranžoval, myslel jsem na konkrétní muzikanty. Vím například, jakým způsobem hraje bubeník Nate Wood, a tak jsem bicí psal přímo pro něj.

Tigran Hamasyan míří do Brna, foto Maurizio Anderlini Tigran Hamasyan míří do Brnafoto: Maurizio Anderlini
Kromě toho, že sám skládáte a necháváte se ovlivňovat nejrůznějšími hudebními žánry, nezavrhujete ani jazzové standardy. Mě by zajímalo, proč jste na album A Fable zařadil právě melodii z disneyovské Sněhurky Someday My Prince Will Come. To nemá žádný konkrétní důvod, vybral jsem si tu skladbu víceméně náhodou. Hodila se mi k ostatnímu repertoáru, a tak jsem ji na album zařadil. Ale obecně je pro mne práce s jazzovými standardy podobná jako úpravy lidových písní. Aranžuji podobným způsobem. Když se mi líbí melodie, upravím si ji po svém. A je mi úplně jedno, zda šlo původně o lidovou píseň, jazzový standard nebo populární hit. Co mě zajímá, jsou v první řadě melodie.

Vaším nejnovějším počinem je loňské EP No. 1 s pěti skladbami – mimo jiné s Jeffem Ballardem za bicími a se zpěvačkou Gayanée Movsisyan. Můžete ji představit? Gayanée v současné době žije ve Štrasburku. Já jsem ji znal jako členku jednoho slavného arménského sboru a také jako sólovou zpěvačku a velmi jsem si přál s ní spolupracovat. Potkal jsem se s ní před několika lety v Paříži a později jsem jí nabídl účast na tomto mém EP. Vyšla sice z klasického prostředí, ale já oceňuji především její talent, s jakým zvládá zazpívat snad cokoli. Dobře se orientuje také v arménské hudbě a mne velmi oslovil styl, jakým zpívá tradiční píseň Mother, Where Are You?

Nejen na tomto EP, ale i na vašich starších nahrávkách se objevuje tradiční dvouplátkový dechový nástroj duduk. Čím vás jeho zvuk oslovuje? Je to především jeden z nejkrásnějších zvuků, jaké znám. Když slyším hrát duduk, chce se mi buď plakat, nebo tančit. Vždy mě to velmi dojme. Současně je to podle mne nástroj, který má svým zvukem nejblíže k lidskému hlasu.

Zatímco na albu A Fable hrajete pouze na piano, na dalších nahrávkách používáte Fender rhodes, různé syntezátory a další klávesové nástroje. Který z nich je vám nejbližší? Na Fender rhodes hraju rád, ale v současné době začínám čím dál víc používat různé loopy a efekty, díky nimž se mohu i s klasickým pianem přiblížit elektronické hudbě.

Skladby, které aranžujete, vyhledáváte podle melodií. Ale současně spolupracujete také s indickým hráčem na perkuse Trilokem Gurtu a sám jste už mluvil o tom, že při komponování píšete i party pro bicí nástroje. Jak moc je pro vás důležitý rytmus? Je pro mne velmi důležitý. Čím víc se do rytmické stránky hudby snažím ponořit, tím víc mě inspiruje. Rytmus mě vždycky přitahoval, což je myslím znát i z mých aktuálních skladeb. Ale nedokážu vysvětlit, proč tomu tak je.

Koncertoval jste také s marockou zpěvačkou Hindi Zahra a já se opět zeptám obecně: Je vám blízká arabská nebo severoafrická hudba? A dokázal byste najít nějakou její příbuznost s hudbou arménskou? Arabská hudba mě nijak zvlášť nezajímá. Líbí se mi sice tradiční marocký styl genawa, ale zrovna Hindi Zahra s ním nemá mnoho společného. Je to popová zpěvačka, interpretka moderních francouzských šansonů. Berberská a arménská hudba spolu melodicky příliš nesouvisejí, ale na druhou stranu veškerá folklorní hudba je navzájem spřízněna.

V dubnu budete mít sólový recitál v Brně. Na co se můžeme těšit? Budu hrát především skladby ze sólového alba A Fable , ale přidám i některé starší věci. Zřejmě se dostane i na improvizaci a možná zahraju i nějakou úplnou novinku.

Díval jsem se, že kalendář máte zaplněný. Jaké jsou tedy vaše plány do příštích měsíců kromě nekonečného turné? Chceme nahrávat nové CD, tentokrát s kapelou. A kromě toho budu do konce roku intenzivně koncertovat – pak si chci dát konečně aspoň krátkou pauzu.

Ve Francii se nedávno projednával zákon trestající popírání genocidy, ve kterém bylo jako genocida explicitně zmíněno i vyvražďování Arménů Turky za první světové války. I když zákon prozatím nebyl přijat (podle francouzského ústavního soudu je protiústavní a prezident Nicolas Sarkozy hodlá předložit jeho novou verzi), oceňujete toto gesto francouzského státu? Samozřejmě tu kauzu sleduji a postoje Francie si vážím. A doufám, že se k Francouzům brzy připojí celý svět a uzná tento hrůzný zločin.

Můžete vy svou hudbou pomoci k tomu, aby se o těchto historických událostech víc vědělo? Svým způsobem asi ano, ale na druhou stranu se nechci příliš vkládat do politických záležitostí. Nejsem politik a nechci do tohoto světa vstupovat. Zajímá mě hudba a všechno, co je krásné, a politiku nechám jiným.

Považujete se dnes víc za Arména, nebo za Američana? I když mám americký pas, považuji se v první řadě za Arména. Je to země, odkud pocházím, kde mám stále své kořeny.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.