pondělí, 30. březen 2009

The Roy Hargrove Quintet - Earfood

Napsal(a) 

Roy Hargrove – trubka, křídlovka, Justin Robinson – altsaxofon, flétna, Gerald Clayton – klavír, Danton Boller – kontrabas, Montez Coleman – bicí. Nahráno: září 2007, Los Angeles USA. Vydáno: 2008. TT: 67:25. 1 CD EmArcy Records (Universal Music).

V bookletu Roy Hargrove píše: „Tato deska byla natočena s účelem, aby přinesla posluchači zvukové potěšení. Natočil jsem ji s mým aktuálním kvintetem, s kterým hrávám živě na turné repertoár sahající od standardů po některé moje vlastní skladby. Tato směs skladeb je právě na tomto albu. Jednoduché melodie s lahodnými akordy nám umožňují upoutat pozornost a přidat k tomu pocit transcendentnosti.“ Po přečtení tohoto Hargrovova programového prohlášení jsem byl zvědav, jak bude trumpetistův „pokrm pro uši“ chutnat. Nutno konstatovat, že neslaně a nemastně. Takovýchto jazzových jídel je totiž v restauracích mnoho. Právě jako background music do restaurací, výtahů či hotelových recepcí se mi totiž aktuální Hargrovova nahrávka zdá nejvhodnější k použití. Je to velmi lehká a přístupná audiofonická strava, která si určitě najde široké posluchačstvo v řadách nenáročných strávníků. Gurmána ovšem nezasytí ani v nejmenším, o transcendentním přesahu radši ani nemluvě.

Někdejší Marsalisův objev je představitelem generace takzvaných mladých lvů. Ti pečlivě studovali tradici, kořeny mají v bopovém a především hardbopovém jazzovém idiomu. Hargrove je taktéž silně ovlivněn souljazzovým hnutím. V jeho hře jsou znatelné i další elementy jako funk, hip-hop, rhythm and blues a gospel music (tyto žánry úspěšně propojil především ve své elektrické formaci RH Factor ). Výrazný straight ahead jazzový trumpetista Hargrove si získal popularitu především stylem příliš nekopírujícím své předchůdce a taktéž energickými „ohnivými“ chorusy. Jako kapelník a umělecký vizionář má ovšem před sebou ještě dalekou cestu. O tom svědčí i aktuální nahrávka Earfood . Náladou a celkovou koncepcí směřuje kamsi do jazz-popového teritoria. Při poslechu jeho alba mi v hlavě vytanuly jména jako Chris Botti či s trochou představivosti i Kenny G. Komerčnost totiž z této desky čpí daleko více než z jeho předešlých projektů. Přitom je Roy Hargrove famózní trumpetista a skvělý muzikant. Slušelo by mu daleko více nějaké experimentálnější obsazení. Klíčovou otázkou zůstává co ho k takovému směřování vede. Je to jeho záměr či tlak od producenta desky? Či mu vytyčená umělecká a vizionářská absence vyhovuje? To by byla rozhodně škoda.

Ještě pár informací k recenzované nahrávce. Řemeslně a zvukově je deska udělána velmi dobře. Dramaturgicky prostým tahem je pravidelné střídání rychlé a pomalé skladby. (V baladách zní Hargrove obzvláště vyzrále na křídlovku.) Většina kompozic má rovné rytmické cítění, někdy nálada směřuje do jemné latiny, jindy zase do popu. Swingové „čtyry“ zazní pouze jednou. Nejvíce však dráždí formová prostoduchost. Všechny skladby mají shodné schéma, a to téma, poté řada sól, a znovu téma. Trochu bezinvenční přístup. Samotné Hargrovovy skladby taktéž ničím zvláštním nepřekvapí. Jsou na první poslech pěkné, nenáročné a snadno stravitelné. To vlastně platí pro celou desku. Pokud hledáte album, které nebude ničím rozptylovat a má plnit funkci „křoví“, je toto ideální volba. Pokud hledáte více, třeba namátkou jasnou uměleckou výpověď v coltraneovském duchu, prosím nekupujte.

Body: 3 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.