neděle, 13. listopad 2022

The Bad Plus: Znovuzrození jazzových pankáčů

Napsal(a) 

The Bad Plus, foto Elena Stanton The Bad Plusfoto: Elena Stanton

Nahrazení piana kytarou a saxofonem. To je zásadní novinka kultovního uskupení The Bad Plus, které 9. listopadu zavítá do pražského klubu Jazz Dock. Z tria je rázem kvarteto, které by si, kvůli reputaci nových členů, bez problémů zasloužilo označení „superskupina“. Sestavu totiž doplnili saxofonista Chris Speed, a především kytarista Ben Monder, který se mimo jiné podílel na albu Blackstar Davida Bowieho. V rozhovoru s jedním ze zakládajících členů a hlavním skladatelem formace, basistou Reidem Andersonem, jsme probrali vznik a zvuk eponymní novinky, vzpomínky na Prahu, ale i jeho specifický vztah k pojmu „jazz“.

Jaká byla motivace dát novince eponymní pojmenování? Berete aktuální období jako „fázi dvě“ nebo jste si řekli: „Teď jsme to konečně my!“? Je to primárně znovuzrození. Fáze dvě asi není nejpřesnější popis, ale je to svým způsobem náš další „debut“. V žádném případě nechci zavrhovat naši historii, na kterou jsem extrémně hrdý. Nicméně nyní jsme si nastavili nové parametry pro náš další vývoj.

Občas se lidé nepohodnou, případně si předají hudebně vše, co si mohli dát. Ve vašem případě jste si mohli sehnat jiného klavíristu. Proč tak výrazná změna sestavy? Když se pianista Orrin Evans rozhodl kapelu opustit, uvědomili jsme si, že máme nyní obrovskou příležitost rozšířit naši zvukovou paletu. Stejně tak jsme chtěli dát nový význam tomu, co znamenají The Bad Plus. V jazzu se občas zapomíná na to fungovat jako kapela. Místo toho se jazz často vnímá jako platforma pro improvizace a dominanci jedné osoby, lídra kapely. Nekritizuju teď Dukea Ellingtona, ale narážím spíš na moderní jazz. My se snažíme hrát hodně osobní muziku, která vychází z našich kořenů. Naším cílem je spojovat i na první dojem odlišné věci. Stejně tak jsme upřímní ohledně našich vlivů. Pak se upřímně zamýšlíme, kam nás všechny tyto elementy vedou. Psaním vytváříme kontext.

V tiskovce k nejnovější desce jste s Davidem hodně zdůrazňovali, že kapelní alchymie pro vás byla vždy stěžejní, ať už z vlastní zkušenosti nebo pokud šlo o vaše vzory. Mohl bys nám to na nich blíže popsat? Dave a já jsme vyrostli na osmdesátkové rockové a popové hudbě. To byl náš základ. Kapely byly náš základ. Vezmi si třeba takové The Police. Pokud by odešel Stewart nebo Andy, nebyli by to The Police. Díky našim nástrojům máme trochu jinou perspektivu. Bicí a basa jsou sekce, která pomáhá tomu, aby kapela měla dobrý zvuk. Nepíšeme tak, aby některý z nástrojů vyčníval. Jdeme tím proti tradičním jazzovým zvyklostem. Odborníci se totiž většinou chtějí bavit o sólech, virtuozitě a tyhle „hodnoty“ nás vždy bavilo zpochybňovat. Větší část materiálu sice píšu já, ale s Davem jsme zvuk kapely. Tím se vracíme k názvu desky. Toto je náš zvuk a filozofie. Hledáme ten nejideálnější kapelní zvuk.

Když jsem desku slyšel poprvé, tak jsem ještě neměl k dispozici detaily o aktuální sestavě. Okamžitě mě zaujala první skladba Motivations II, protože mi to připomnělo zvuk desky Blackstar od Davida Bowieho. Objevit později ve vaší sestavě jméno Bena Mondera, který se na té desce podílel, bylo ideálním zjištěním. Proč padl výběr právě na kytaristu Bena Mondera a saxofonistu Chrise Speeda? Jsou to v první řadě špičkoví muzikanti. Stejně tak instrumentalisté, kteří mají svůj vlastní zvuk. Zároveň naši přátelé. Všechny tyhle faktory hrály roli, ale přece jen ta osobní rovina byla asi nejdůležitější. Nechtěli jsme se ozvat nějakému špičkovému muzikantovi, se kterým by nám ale chyběla osobní vazba.

Jak moc byli zapojeni při psaní? U mnoha skladeb získali opravdu značný prostor. Dave a já zásobujeme kapelu hudbou. Společně se skladby učíme a do určité míry se pak, s jejich pomocí, skladby zase někam posunou. Máme nějaké vypíchnuté pilíře skladeb, ale stejně tak chceme, aby do svých partů vtiskli svou jedinečnost. Tím dosáhneme toho, že to jsou naše skladby.

Především ve skladbě You Won't See Me Before I Come Back je cítit nejen kapelní chemie, ale i obrovské množství důvěry. Rozhodně. Takhle to dopadne, když si do kapely přivedeš tak špičkové muzikanty, jako jsou Chris a Ben. Dá se na ně spolehnout a ta vytvořená atmosféra v kapele se pak okamžitě projeví na výsledku.

Na albu jsou i skladby typu Sun Wall a Not Even Close to Far Off, které stojí na hodně výrazných motivech. V jakých podmínkách a hlavně období tyto skladby vznikaly? Tyto dvě napsal Dave a nerad mluvím za něj, ale já osobně to mám tak, že jednoduše nastane období, kdy je třeba napsat skladby pro desku a to mě vybičuje. Vše vznikalo během pandemie, ale i přes složitější podmínky jsem psaní bral jako něco, k čemu musí dojít, ať už se děje cokoliv. Člověk si samozřejmě musí v nějakou fázi uvědomit, jak bude asi deska znít a pravdou je, že se tam promítly všechny okolní vlivy typu nejistota a neustálá negativní překvapení.

V listopadu se znovu vrátíte do pražského Jazz Docku po pandemické odmlce. Jaké máš vzpomínky na Prahu? Ten prostor mě děsně baví a jasně si ho i teď vybavuju. Jsem moc rád, že jsme měli možnost si město projít před i po posledním koncertu. Praha je nádherná a zcela upřímně se cítím moc dobře, když tam jsem. Má krásnou duši.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2022.

Více z této kategorie: « Snarky Puppy: Návrat do Texasu

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.