Thad Jones, Mel Lewis: Live at the Village Vanguard

K vysvětlení pozoruhodné historie desky je třeba se vrátit do období velkého kvasu. V polovině 60. let dosáhly nejrespektovanější velké orchestry dospělého věku. Duke Ellington vedl svůj soubor od roku 1927, v následující dekádě přibyly bandy Bennyho Goodmana, Counta Basieho, Glenna Millera, Woodyho Hermana a dalších swingařů. Pováleční inovátoři buď nevydrželi se silami (Claude Thornhill, Gerry Mulligan), nebo sestavovali svá pozoruhodná tělesa jen příležitostně (Gil Evans). A pak dozrál čas a bigbandovou scénu oživili Buddy Rich, Don Ellis, Oliver Nelson, a především orchestr, který jako jediný existuje dodnes, ačkoliv jeho zakladatelé už dávno nežijí. Černý trumpetista a excelentní skladatel Thad Jones (1923- -1986) po desetiletém působení u Basieho zjistil, že jeho komplikované partitury jsou nad síly mateřského tělesa a potřeboval je slyšet v kompetentnějším provedení. Měl štěstí na uměleckého partnera, Mela Lewise (1929 – 1990), jednoho z nejhudebnějších bílých bubeníků. Oba spolu krátce před tím hráli v nezapomenutelném Mulliganově Concert Jazz Bandu, dokonce lze říci, že do značné míry navazují na jeho krátkou historii.

Koncem roku 1965 poprvé svolali rehearsal band, složený z předních newyorských studiových muzikantů, a zkoušeli pak jednou týdně pozdě v noci, aby 7. února 1966 poprvé vystoupili v klubu Village Vanguard. Z původních dvou pondělků, vyhrazených až do té doby náhodným jam sessions, se stalo pevné angažmá, trvající dodnes (!). Po dvou studiových albech zde 27. a 28. dubna Jones a Lewis poprvé natáčeli živě.

Technici firmy Solid State zachytili 10 skladeb, na desku bylo vybráno šest, ovšem dvě z nich oba leadeři ještě zkrátili o několik chorusů. Vystřižené části se při pozdějším vydání na prestižním reedičním labelu Mosaic (1994) už nepodařilo nalézt, tento komplet zato jako jediný obsahoval všech 11 zachycených skladeb prvého dne. Snímky z 28. 4. byly smazány. Původní pásy zůstaly zřejmě v rukou producenta Sonnyho Lestera, který je roku 1990 bez zvláštních zvukových úprav, zato ale v úplné délce digitalizoval pro svoji novější značku LRC, dokonce s nezkrácenými potlesky a charakteristickým průvodním slovem Thada Jonese. Takto se mu na disk vešlo sedm skladeb. Ve verzi Blue Note máme o dvě víc, i když bez oněch cenzurovaných pasáží a ohlašování. Předností tohoto vydání je replika původního barevného obalu a nový detailní komentář ke každému tracku.

Disk tedy otevírá Thad Jonesova mistrovská parafráze Gershwinovy písničky I Got Rhythm , nazvaná The Little Pixie , a na ploše více než 10 minut poskytuje dostatek příležitostí řadě sólistů, prokládajících velezajímavé orchestrální předivo. Jejich pořadí, pokud vůbec bylo dohodnuto předem, nebylo zřejmě dodrženo a jeden moment šokoval i samotného kapelníka – to když se ze saxofonové sekce ozval po tenoru Joea Farrella a altce Jerryho Dodgiona klarinet Eddieho Danielse . Je známo, že Jones tento nástroj přímo nesnášel. V celém průběhu můžeme obdivovat podivnou basovou linku Richarda Davise , jehož souhra s bicími se stala druhou nejobdivovanější, hned po Davisových sidemanech, tandemu Carter-Williams. Jones je dále zastoupen skladbami Don't Git Sassy , Quietude a The Second Race , jeho bratr Hank dodal A-That's Freedom . Po jedné přispěli trombonisté Garnett Brown (Bachafillen ) a Bob Brookmeyer , jehož Samba Con Getchu je nejdelší. Dva standardy, Willow Tree a Lover Man , upravili Joe Farrell a Brown.

I po letech je album stále inspirující, vzrušující a plné překvapení. O hodnotě tehdejšího repertoáru ostatně svědčí i to, že současný pokračovatel Jonesovy-Lewisovy tradice, Vanguard Jazz Orchestra, dodnes hraje skladby prvého z nich a nachází v nich trvalé potěšení i poučení, jak psát moderně pro velký band.

Vydavatel: Blue Note / EMI

EAN: 0724356043923

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek: