čtvrtek, 5. listopad 2015

St Germain: Sleduji jen jihoafrický house

Napsal(a) 

St Germain, foto Benoit Peverelli St Germainfoto: Benoit Peverelli

Francouzský hudebník a skladatel Ludovic Navarre, známý pod pseudonymem St Germain, vydává po patnácti letech nové album. Kolekce nazvaná pouze St Germain přináší směs soulu, blues, západoafrické hudby – a překvapivě téměř žádný jazz. Přitom právě propojováním elektronické taneční hudby s jazzem byl Navarre v minulosti známý. Následující rozhovor probíhal telefonicky ještě před oficiálním vydáním alba. Jak zní „nový“ St Germain naživo, si budete moci poslechnout 8. listopadu v pražském Lucerna Music Baru.

Když jsem si poprvé poslechl vaše nové album, pochopitelně jsem si všiml silného vlivu západoafrické hudby. V minulosti jste se inspiroval jazzem, soulem a vůbec afroamerickou hudbou. Jaká byla tedy vaše cesta od hudby afroamerické k hudbě africké? Asi bych neřekl, že to byla cesta od jednoho k druhému. O Afriku a africkou kulturu jsem se začal zajímat už velmi brzy, snad ve dvanácti letech. Ve Francii žije významná komunita Afričanů, Francie měla ve velké části Afriky své kolonie. A já jsem už jako malý obdivoval zvuk nástrojů, jako je kora nebo balafon.

Ovšem naplno jste se ke spolupráci s africkými hudebníky dostal až teď. Nové album jste vydal po patnáctileté odmlce. Proč vůbec tak dlouhá pauza? Ta pauza ve skutečnosti nebyla tak dlouhá, jak říkáte, protože po vydání minulého alba následovalo turné, které trvalo dva a půl nebo možná tři roky. Bylo to vyčerpávající, a tak jsem se poté opravdu rozhodl, že si dám malou pauzu, abych nabral síly. Jenže už v roce 2004 jsem strávil prakticky celý rok prací na albu svého trumpetisty. V roce 2005 jsem připravoval velký koncert s Tonym Allenem v Číně a až v roce 2006 jsem začal pomalu přemýšlet nad tím, čemu bych se dál mohl věnovat. Začal jsem tím, co mě ovlivňovalo už dříve, tedy jazzem, soulem, latinskoamerickou hudbou. Rok jsem se pokoušel něco nového vytvořit, ale s výsledkem jsem nebyl spokojen. Ne že by mě tvorba přestávala bavit, ale měl jsem pocit, že se točím stále v kruhu. A tak jsem všechno smazal – to už byl rok 2007 – a řekl jsem si, že možná nastal čas někam se posunout a že bych možná mohl zkusit pracovat s africkými zvuky. Začal jsem tedy hledat.

Hudebníci z Mali tedy nebyli první volba? Úplně na začátku mě vůbec nenapadlo, že bych mohl čerpat právě z Mali. Inspiroval jsem se hudbou Nigérie, afrobeatem. Ale nepřesvědčilo mě to a opět jsem všechno smazal. V roce 2008 nebo o rok později jsem se pokusil namíchat jinou směs, tentokrát s použitím motivů z Ghany, ale tam jsem narazil na technické problémy, protože jsem nemohl najít vhodné hudebníky. A tak jsem ve svých úvahách zamířil právě do Mali a rozhodl jsem se, že se budu inspirovat něčím opravdu autentickým, tradičním. Zaujala mě kultura tamních lovců a řekl jsem si, že právě z ní bych mohl vyjít a něco zajímavého realizovat. Měl jsem konkrétní představy o nástrojích, ale potřeboval jsem také vhodné hráče, kteří z Mali pocházejí a mají zažitou tamní tradiční kulturu. S nimi jsem pak postupně zkoušel. Dával jsem jim poslechnout hudbu, která mě zaujala, aby pochopili, kterým směrem se chci sám vydat. To bylo důležité, protože oni se většinou vůbec nezajímali o ten druh současné hudby, se kterou já pracuji. Je to pro ně příliš abstraktní a těžko pochopitelné. Snažili jsme se tedy navzájem si porozumět, rozmlouvali jsme spolu, vysvětlovali jsme například, zda se dva konkrétní rytmy hodí k sobě. To vše bylo nedílnou součástí naší společné práce.

Co je pro vás na africké hudbě nejinspirativnější: rytmus, nebo barvy nástrojů? Obojí. Navíc afričtí hudebníci, se kterými jsem ve studiu spolupracoval, to všechno dokonale ovládají. Jsou rytmicky výborní, ale skvěle zvládají i melodii. V jejich hudbě je všechno a právě to se mi líbí.

V západoafrické hudbě existuje také silná tradice zpěváků-vypravěčů. Tvoří i vaše nové album ucelený příběh? Nemluvím teď pochopitelně o příběhu vyjádřeném slovy, ale třeba o souvislém hudebním vyprávění. Já jsem své africké kolegy, se kterými jsem desku natáčel, jako vypravěče nevnímal. Hlavním příběhem našeho projektu je snad tedy naše společné setkání. To, že jsme mohli spolu něco tvořit.

Jak má tedy posluchač vnímat album jako celek? Chcete jím předat nějaké konkrétní poselství? To je docela choulostivé téma. Ať si to každý poslouchá, jak chce, a sám si nějaký příběh vytvoří. Já nikomu nic konkrétního podsouvat nechci, já takhle při komponování neuvažuji. Samozřejmě že moje hudba může evokovat něco konkrétního. Někdo třeba uslyší západoafrickou loutnu n’goni a ta mu připomene zvuk japonské citery, se kterou to ve skutečnosti nemá nic společného. Ale já tam prostě slyším jenom n’goni. Rozumíte, co chci říct? Právě to je na tom zajímavé, že každý slyší, co chce, a sám to pak nějak interpretuje.

V úvodní skladbě Real Blues jste použil nasamplovaný hlas legendárního bluesmana Lightnin’ Hopkinse. Chtěl jste tím upozornit na společné kořeny blues a africké hudby, nebo jste tyto dva žánry chtěl spíše postavit do kontrastu? Je to přesně tak, jak říkáte, blues přece pochází z Afriky a já jsem to chtěl lidem připomenout.

Při vzniku alba jste tedy pracoval se samply a současně s živými hudebníky z Mali. Jakým způsobem jednotlivé komponenty skladeb spojujete? A kdy do toho procesu vstupuje váš autorský vklad? Máte svou hudbu připravenou předem? Já jako skladatel mám na starosti především rytmickou složku, což je jednak basová linka a také některé klávesové party. A to mám zpravidla připravené předem. Jakmile mám hotový tento základ, zvu si jednotlivé hráče do studia. Ve skladbě Real Blues to byli například hráči na koru a n’goni. Začneme tím, že nahráváme jakoby tradičním způsobem. Základní struktura je načrtnutá, já nechám hrát hosty ve studiu, a pokud mám pocit, že tam není ten správný feeling, soustředíme se na konkrétní pasáže a přetáčíme je. Až je vše hotovo, já si vezmu zaznamenaný materiál a sám jej míchám.

Tím jsme se dostali k formě vašich skladeb, která byla zajímavá už před těmi patnácti a více lety a je pochopitelně zajímavá i dnes. Změnil se za tu dobu se změnou inspirace nějak zásadně i váš styl práce? Vůbec ne. Sice jsem se o změnu pokusil, chtěl jsem, abychom všichni nahrávali společně ve studiu, ale zjistil jsem, že je to velmi náročné, jestliže chci získat něco opravdu autentického. Tři nebo čtyři dny jsme se o to pokoušeli, bylo nás ve studiu devět. Ale pak jsem usoudil, že bude nejlepší pracovat jako dřív. Tedy že každý hudebník natočí svůj part zvlášť a já potom všechno sestavím dohroma­dy tak, aby to znělo přesně podle mých představ.

Přicházíte tedy po pauze s albem, které vznikalo podobným způsobem jako vaše předchozí úspěšné kolekce. Ovšem hudební scéna kolem vás se za tu dobu změnila. Sledujete nějaký vývoj u hudby, která vás obklopuje? Víte, já v poslední době poslouchám výhradně hudbu z Jižní Afriky, konkrétně jihoafrický house. Nic jiného mě teď nezajímá. Objevil jsem tuto scénu někdy v roce 2006, úplně mě uchvátila a dodnes mě to drží.

A nějaké trendy v současné hudbě? Žebříčky? To vás nezajímá? Abych byl upřímný, o tomhle nic nevím, žádné žebříčky nesleduji. Vlastně vůbec nevím, jaká hudba teď boduje. Vůbec mě to nezajímá.

V posledních patnácti letech se také výrazně změnil trh s hudbou. Více se stahuje, CD ustupují ve prospěch digitálního stahování. Nepohrával jste si i vy s myšlenkou, že nové album vydáte pouze jako download? Vůbec ne, zůstal jsem věrný starým osvědčeným formátům, jako je nejenom CD, ale především vinyl. Je důležité držet něco v ruce a já jsem velkým fanouškem vinylů. To je totiž kultura, na které jsem vyrostl. Chápu, že to dnešní mladá generace vnímá jinak, ale pro mne jsou vinyly velmi důležité.

St Germain, foto Benoit Peverelli St Germainfoto: Benoit Peverelli
V listopadu vás čeká turné, v jehož rámci navštívíte i Prahu. Jak budou koncerty probíhat? S jakou sestavou vystoupíte? Na scéně nás bude osm – kora, n’goni, kytara, basa, piano, perkuse, saxofon s flétnou a já. Teď máme před sebou dva týdny intenzivního zkoušení v Paříži (rozhovor probíhal na počátku října – pozn. aut.). I když budou naše koncerty hodně postavené na improvizaci, potřebujeme si teď připravit strukturu jednotlivých skladeb, základ, na kterém pak vystavíme jejich koncertní verze.

Bude se koncertní verze alba výrazně lišit od toho, co slyšíme z nahrávky? To zatím není jisté. Koncertů se zúčastní stejní hudebníci, kteří hrají i na albu. Oni ty skladby nahrávali, mají je nějak zažité a znají je. Potřebujeme si jen ujasnit struktury. Před chvílí jsem sice tvrdil, že na tom albu není zakódované nějaké konkrétní poselství, ale potřebujeme, aby celek dýchal, aby z něj něco vyzařovalo. To je pro mne důležité. Až to budeme mít zažité, jsem přesvědčený, že to bude znít dobře.

Budete s touto sestavou hrát pouze skladby z nového alba, nebo se budete vracet i ke starším skladbám? Určitě budeme hrát některé skladby z alba Tourist z roku 2000. Rád bych oprášil i něco z alba Boulevard (1995) nebo ještě starší skladby, ale nejsem si zatím jistý, jestli je to vůbec realizovatelné. Ale minimálně dvě skladby z alba Tourist do koncertního playlistu zařadíme. Vyzkoušeli jsme si například Rose Rouge s prvky malijské hudby a musím říct, že je to překrásné.

V souvislosti s novým albem se o vás stále píše jako o významném představiteli nu-jazzu. Nicméně já mám pocit, že se jazz z vaší hudby úplně vytratil. Nebo se mýlím? Já s jazzem už prakticky nepracuji. V mé hudbě byly jazzové prvky od počátku přítomné, a to tak intenzivně, že jsem se nyní rozhodl pro změnu. Jak jsem už naznačil, několik let po vydání minulého alba jsem si uvědomil, že se má hudba nikam neposouvá, že se toho v ní moc neděje. Vytvářel jsem stále podobné kombinace stylů a nevěděl jsem, čím je obohatit. Uzavíral jsem se stále v týchž kódech a principech. Pořád jen jazz, latinské rytmy, trocha soulu – stále ten stejný vesmír, v němž jsem byl uzavřený. Toužil jsem po jiných barvách, jiných zvucích, aby to nebylo stále stejné. A tak mě jazz v klasickém slova smyslu – tedy výrazné dechy, práce s tématy – přestal bavit. Když nad tím teď tak přemýšlím, tak má současná hudba přece jen v něčem připomíná ty africké vypravěče, grioty. Zpívá se tam, možná tam bude i nějaký ten příběh. To je tedy současný stav a za pár let se třeba opět posunu jinam. Ale teď prožívám naplno svou první zkušenost se západoafrickou hudbou a moc mě to baví. Asi by bylo příliš silné mluvit o znovuzrození, ale uvědomuji si, že tvořím něco nového.

Jaké budou vaše další kroky? Mluvil jste o jihoafrickém soulu. Že bych jej ve své hudbě přímo použil, s tím zatím nepočítám. Ale možná do Jižní Afriky pojedu koncertovat. V současné době se soustředím hlavně na koncerty a zatím vůbec netuším, jak budu pokračovat. Ale mám chuť na aktuální album navázat. Zatím nevím, kterým směrem se přesně vydám, ale jedno vím jistě. Nebudu už čekat dalších patnáct let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.