„V hloubi jsem byl okouzlen vyhlídkou na dobrodružství v krajině, která mi tak připomínala můj rodný Texas.“ Ve skutečnosti ale Lomaxovi posloužila zkušenost z rodné země v daleko konkrétnější rovině: nebýt alespoň nepatrných jazykových znalostí, které pochytil od španělsky hovořících trestanců v texaských věznicích, nebyl by schopen se na Pyrenejském ostrově vůbec domluvit. A samotná problematika místní lidové kultury tehdy pro něj byla vysloveně španělskou vesnicí.
K výpravě do státu s takovým zřízením, jaké fungovalo v té době ve Španělsku, nebyl ani rok 1952 zrovna nejšťastněji zvoleným letopočtem, zvláště pro amerického marxistu, který ujel před mccarthyovskými poměry na deset let do Velké Británie. Lomax to ještě vylepšil tím, že do země přicestoval s holandským společníkem, jehož otec stál za války v čele nizozemského odboje. Shodou okolností tyto vazby odhalil profesor Marius Schneider, nacistický uprchlík, který za války řídil archiv lidových písní v Berlíně a po válce se uchýlil do Barcelony, kde vedl výzkum lidové písně – tedy osoba, která mohla mít pro Lomaxovu práci zásadní význam. Za dané situace ovšem tento profesor Alana ubezpečil, že osobně zajistí, aby s ním žádný ze španělských etnomuzikologů nijak nespolupracoval, a naznačil mu, že bude nejlépe, když ze Španělska rovnou odcestuje.
Ve svých memoárech Lomax naznačuje, že možná právě tento moment rozhodl o tom, že nakonec věnoval této zemi takovou pozornost. Původně hodlal pouze najít vhodného editora, jako tomu bylo pro značnou část alb řady Columbia World Library, ale nakonec se rozhodl vyrazit do terénu osobně. A nalezl i spolupracovníky, jako byl třeba Eduardo Toruer, kteří jej v terénu nasměrovali do patřičných lokalit.
Výlet, zahájený s amerikánským nápřahem, se tak díky Alanovu furiantství nakonec změnil v záležitost značné šíře i hloubky. Ve starém citroenu projel s na tehdejší dobu špičkovým, leč přesto značně těžkopádným nahrávacím aparátem prakticky celou zemi. Výsledkem byly snímky z Andalusie, Mallorky, Ibizy, Jerezu, Sevilly, Aragonu, Grenady, Katalánska, Valencie, Kastilie, Leonu, Extremadury, Asturie i Galicie. Naopak nestihl zmapovat Kanáry, Salamanku a Zamoru. Výsledky roztřídil do tří základních okruhů: rozdíly mezi starým chorálním severem, sólovými vokály orientálního jihu a tvrdšími hlasy již modernějšího středu země s baladami a novodobými texty písní se pak staly východiskem pro jeho teorii o vazbách mezi stylem lidové písně a lidové kutury. Tato myšlenka se v následujícím desetiletí stala východiskem pro Lomaxova cantometrická a choreometrická bádání.
Galicijské nahrávky skutečně znějí povědomě každému návštěvníku strakonického Mezinárodního dudáckého festivalu (zdaleka nejen proto, že tam soubory z Galicie často hostují) a podporují tak teorie o provázanosti keltské kultury s dudáckou muzikou. Nicméně je tu z tohoto konce Pyrenejského poloostrova i leccos dalšího: zpěvy poutníků do Santiaga de Compostela, pracovní písně, vánoční i novoroční koledy, ukolébavky, písňové souboje. Nahrávky z Valencie a Aragónu představují především písňový žánr zvaný jota , zatímco na albu z oblasti Extremadura dominují narativní balady romance , objeví se tu i hudba španělských gitanos . Nicméně na dosud vydaných nahrávkách, pro někoho možná překvapivě, nehraje nijak výraznou roli kytara, častěji tu slyšíme například dudy, a samozřejmě nejrůznější píšťaly a perkuse.
Španělsko bylo v letech 1952-1953, kdy zde Lomax pod nenápadným, ale stálým dozorem občanských gard působil, tím, čemu se obvykle říká „zaostalá země“, což jak známo často bývá úměrné stupni zachovalosti lidové kultury. Alan Lomax se s úspěchem vyhnul hrozícím stereotypům, jaké tato atraktivní křižovatka křesťansví, islámu a judaismu nabízí – poznal zdejší lidovou hudbu v plné šíři od neporušených tradičních projevů až po vyslovený folklorismus, nesoucí tehdy navíc čitelné stopy ideologické práce místních kulturních pracovníků.
Dnes je situace ve Španělsku údajně zcela jiná, a není těžké si představit v jakém směru: fungující folkloristické instituce, vědomě udržovaný folklór na venkově i ve městech, mladá generace provozující fúze se všemi myslitelnými hudebními směry a radikálně se snižující počet původních nositelů tradice.
Nicméně my se teď s Lomaxem můžeme vrátit o půlstoletí zpět. Již první tři alba rounderovské řady plně dokládají oprávněnost jeho tvrzení, že síla španělské lidové hudby není nijak nutně vázána jen na temperamentní jih. „To na hudbu a přívětivé lidi nejbohatší Španělsko, to nebyl horkokrevný cikánský Jih se svým flamencem, ale tiché, pokojné pláně na západě, vysočiny severní Kastilie a zelený propletenec Pyrenejí, tam, kde se Španělsko setkává s Atlantikem a Biskajským zálivem.“ <
