pondělí, 1. září 2003

Souad Massi: Píseň o peměti

Napsal(a) 

Souad Massi: Píseň o peměti Souad Massi: Píseň o peměti
Nelze to nevnímat - na horizontu world music se objevila jasná, krásná, nová hvězda s otevřenou společenskou uvědomělostí, srdce dojímajícím hlasem, inteligencí, ženskou vzdorovitostí a šarmem. A přestože Souad Massi přichází z Alžíru, nečekejte od ní oranský rai, módní arabskou techno fúzi či tradiční berberské melodie. Navzdory skutečnosti, že zpívá převážně v arabštině, vyrostla na andaluském flamencu a jejími písničkami prosakuje hudba rodné Kabylie, hornatého berberského kraje na severovýchodě země. Zní jako západní folková zpěvačka neurčitého původu. Snad proto někteří se vším hned hotoví novináři přispěchali s přirovnáním k Tracy Chapman nebo dokonce Michelle Schocked. Budiž, v první chvíli dělá každý co může, aby si tajemství svého objevu nenechal pro sebe a zároveň ulovil co nejvíc spřízněných dušiček, přesto stojíte-li pod pódiem či zaposloucháte-li se do zpěvaččiných dvou jiskřivých alb, přijde vám takové přirovnání až příliš vystřelené od boku. A vlastně zavádějící, protože Souad Massi přichází z míst, kde dodnes vládne zcela odlišná realita. Zvlášť ve vztahu k ženám, po staletí odsouzeným k pouhému přihlížení; bez nároků na jakákoliv práva a názory. "Odmalička mě lekalo být ženou, statut alžírské ženy a její bezcennost mě přímo děsily. Toužila jsem se stát chlapem a ochránit se před všemi těmito problémy," svěřila se nedávno zpěvačka v rozhovoru pro magazín fRoots. Z chlapa nakonec sešlo. Jako daleko účinější a úlevou naplněnější se ukázala být hudba a poezie; vlastní písničky a velkými arabskými básníky ovlivněné verše zbavující mladou rozpolcenou holku frustrací; milující navíc nadevše noc - "tehdy můžete plakat a nikdo vás neslyší".ODEJÍT A ZASE ODEJÍT

Copak o to, být to někde jinde, koho by pak asi zajímala po ulici štrádující holka v džínách, klukovském sestřihu a kytarovým pouzdrem v ruce? V Alžíru 90. let jste si tím ovšem zadělali na velké problémy. Všeobecné společenské nazírání na ženy a riziko, že si vás podají islámští fanatici viselo ve vzduchu jako obrovské memento. Koneckonců i její bratr si prý neodpustil dobře míněný pošklebek: "Neblbni, hudba je chlapská záležitost, stejně jako auta ." Přitom to byl právě on s matkou, kteří navzdory otcově zamítavému postoji Souad potají platili kytarové lekce. Po večerech jim za to zpívala písničky, do nichž vkládala paměti obyčejných žen, načerpané v mešitách, kam si mezi motlitbami přicházely odpočinout od zmatenosti čím dál tím podivnější doby.

Počátkem 90. let totiž nastaly Alžířanům krušné časy. V nestabilním státě se k moci dostali islámští fundamentalisté. Výsledky voleb byly sice díky vojenskému převratu natošup anulovány, nicméně šlo o přesunutí se z louže pod okap: zemi ovládly teroristické útoky fanatických Mohamedových proroků, jimž padlo za oběť bezmála sedmdesát tisíc lidí. Tmářství, náboženské dusno, zákazy nočního vycházení, tanky v ulicích a všudypřítomný strach z červeným voskem zapečetěných obálek - vlastně rozsudků smrti, pokud se nepodřídíte islámským zákonům - tehdy vyhnaly ze země velkou část vzdělaných vrstev a především umělců. Spisovatelka Assi Djebar o svém odchodu například napsala: "Cloumala mnou jediná posedlost, nijak velká, ale opakovala se každého slunečného dne. Touha překročit práh, projít dveřmi, protéci nepatrným otvorem. Odejít s bosýma nohama nebo snad už obutá a oblečená, s mokrými vlasy a dítětem v náručí. Záludně se tam krčilo nebezpečí zadušení, šera, uvržení do díry. Touha zněla odejít, odejít."

Souad Massi vydržela žít v Alžíru až do roku 1999. Pak přijala pozvání rozhlasového a televizního producenta Azize Smati a asociace Bled Connexion, kteří v pařížském Cabaret Sauvage organizovali festival Femmes d'Alger a převrátila tak svůj život doslova naruby.

Souad Massi: Píseň o peměti Souad Massi: Píseň o peměti

OD COUNTRY K LED ZEPPELIN

A STRACHU

Narodila se 23. srpna 1972 ve svobodomyslném městě Bab el Oued; vždyť právě tady začaly na konci 80. let studentské nepokoje, vedoucí později k bouřlivým celonárodním demonstracím proti politickému systému zhlížejícímu k sovětskému bolševismu. Má pět sourozenců a ačkoliv otec nechtěl o hudbě nic slyšet, natož aby podporoval snažení své dcery, vyrůstala v muzikantském prostředí: matka vedle egyptského popu milovala Jamese Browna a Arethu Franklin, strýc Hugo hrával jazz a flamenco, s bratrem Hassanem, jinak skvělým pianistou, pořádali domácí hudební večírky. "Mám ráda kulturu Kabylie, odkud pocházejí mí předkové, dojímá mě utrpení tamních horalů a bosé ženy shánějící ve sněhu dříví na oheň. Odmalička mi říkali, že nejsem ani Arabka, ani Kabylanka, natož Peršanka či Turkyně. V mé krvi prý koluje směs. Jsem prostě Alžířanka a proto nemám problémy s hudební identitou ," říká Souad Massi. A zatímco její sourozenci a spolužáci nadšeně tančili při reggae, soulu či rhytm'n'blues, ona sedávala u rádia a poslouchala country. "Při pohledu na mě umírali smíchy a dokonce i má matka považovala za něco neobvyklého, když jsem domů nosila desky s Emmylou Harris či Loudonem Wainwrightem III."

Po strýci Hugovi zdědila i lásku k horkokrevnému andaluskému flamencu a pár let na to začala dokonce spolupracovat s místní skupinou Trianas d'Alger. "Myslela jsem si, že u nich nahlédnu dovnitř flamenca, ale s nimi to nešlo a raději jsem se přidala k hardrockové kapele Atakor ." A tak pro Souad Massi začala éra AC/DC, Texas, Led Zeppelin a U2, a souběžně s tím hromada problémů. Cestovat tehdy s mikrobusem plným aparatury po Alžíru, to chtělo hodně odvahy. Nikdy prý nevěděli, jestli je zastaví policajti nebo islámské hlídky. Navíc za podpory Atakoru vydala v roce 1997 kazetu svých vlastních písniček, kterých se kupodivu hodně rychle chytila rádia a dokonce i státní televize. Lidé ji poznávali na ulicích, stala se veřejně známou umělkyní. No a jsme u stále téhož problému: "Začalo to pro mne být až příliš nebezpečené. Nikdy totiž nevíte, co může v příštím okamžiku nastat." Ultrakonzervativní svět alžírského showbusinessu se totiž s divokým temperamentem mladé autorky míjel na sto honů. Až se sama sebe ptala, jestli má to všechno to její snažení nějakou cenu. "Dokonce jsem se rozhodovala, zda nenechat hudby úplně." Tehdy vznikla většina písniček z jejího pozdějšího debutu Raouí - z bolesti, milostného zklamání, strachu a beznaděje.

Souad Massi: Píseň o peměti Souad Massi: Píseň o peměti

MAKOVÁ PANENKA V PŘEVLEKU

PATTI SMITH

Po svém prvním francouzském koncertě v Cabaret Sauvage se rozplakala. "Před těmi stojícími a aplaudujícími lidmi mi došlo, že hudba pro mne představuje očistnou terapii. Doma v Alžíru jsem se do ní schovávala, hledala v ní útočiště před vším špatným. Nikdy předtím jsem si to neuvědomila, ale teď už to vím."

Nabídka k natočení prvního alba Raouí přišla téměř okamžitě, jakoby lidé od Islands Records předem tušili, že Souadino objetí na jevišti s Azizem Smatim obnáší stigma nežádoucího. Neexistoval snad emigrant, který by fundamentalistům tolik lezl na nervy jako on: za jeho nehorázné řeči o svobodě, sexu a lásce ho dokonce v roce 1994 odsoudili k smrti. Skončilo však pouze u těžkého zranění, ze kterého se brzy vylízal. Teď seděli v Alžíru u televize, skřípali zubama, dívali se na nehorázně provokativní koncertní show a bez váhání dělali křížek i u jména Souad Massi. Proto se nemohla vrátit. A tak se z toho vyzpívala; v baretu s kšiltem dozadu, kytarou a se vším svým křehkým sebevědomím. Trýznivé pocity ještě nedávného strachu u ní střídají chvíle uvolněnosti, kdy se v milostné písničce Noir et Blanc vedle senegalského zpěváka Ismaela Lo zlehounka nadnáší jako naše Maková panenka (mimochodem tuhle nádhernou záležitost od Bernarda Lavillierse kdysi po svém rozezněl i Salif Keita).

I přes zpěv v arabštině držíte s albem v ruce "vzorník hrdosti a lidských událostí", spletenec vášní a stesků nasekaných údery darbouky jako lejšpánky na zátop. Jakoby vylezla na skálu a na samé spičce uspořádala z přemíry opojení nad pohledem do dálky se svými přátel večírek: folkrockový, funkový, reggae rozhoupaný a skladba Lamen pak není ničím jiným než našlápnutým pozdravem přátelům z Atakoru v převleku za Patti Smith. Pořád je kolem ní ale ještě dostatek fantastických alžírských muzikantů, nedostižných rytmiků, stejně jako ona spřízněných s tajemstvím hudby Gnawů, usměrňované basovými tóny loutny guimbri. Virtuózní oud, orientálně lkavé housličky, ale i kavárensky rozpustilá harmonika. Přepestrost, ne pestrost zdobí tohle album. Však se ho také prodalo nepočítaně.

JAK PŘIKRÝT OBLOHOU ZLOMENÉ

SRDCE

Když chtěl brněnský básník Jan Skácel vidět něco zaručeně modrého, šel se do zoologické zahrady podívat na paviány nebo pozvednul hlavu k jarnímu nebi. Myslím, že by nenalítnul, kdyby si poslechl Souadino nové album Deb . "Musela jsem se vrátit po čtyřech letech domů. Chyběla mi rodina, moře a mořský vzduch, každé ráno, celé dny. Zatoužila jsem po horkém létu a obzvlášť po modré alžírské obloze. Ta šedivá evropská mě traumatizovala, nedalo se to vydržet." Souad Massi si v Kabylii kus modrého nebe odstřihla a odvezla do bruselského studia - takového, jakým se na noc na druhém břehu Středozemního moře, v Andalusii, přikrývají flamencoví kytaristé, například cikánský nedostiživec Daniel Manzanas explodující s houslitou Mohamedem Bennisem a hráčem na oud Hamidem Djouhrim ve strhující skladbě Ech Edani . Stejně tak v Yawlidi , odkud navíc znenadání vysvitnou kytarové paprsky konžské rumby dobarvené brazilskými perkusemi; tedy jestli je to při všem tom rytmickém shonu pro vás závažná informace.

Souad Massi je milenkou reálného světa. Nebojí se úvodní skladbu Deb , neboli své Zlomené srdce, otevřít štěbetáním ptáků, jinde nechá doříct své myšlenky šumící moře. Své emoce umí hnát až na samý obvod prasknutí a přesto její balady nestojí nad propastí kýčovitě bezstarostných bublinek z bublifuku. Mají lví sílu osobité výpovědi, trkavé jak kozlí rohy.

Andalusko-arabský doprovod stavějící na nepřebernosti tamních nástrojů, rozohněných flamencových kytar i té Souadainy zvonivé, zvuků kastanět a houslí, na které umí takhle hrát pouze ve Středomoří pak s jejím hlasem tančí: o závod i pozvolna. Bez odpočinku hutně, neobejitelně. To byste snad museli kulhat na obě uši. Souad Massi představuje dosud nerozpoznané znamení, že tzv. krize popmusic je naduté nepochopení stavu věcí. Jak říká Sergej Machonin, stačí "vstát ze židle, vykročit k oknu, ke dveřím - a dál do života". Třeba se Souad Massi.

Diskografie: Raouí (Universal, 2001), Deb (Universal, 2003)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.