pondělí, 29. červen 2015

Skety: V hlase nic neskryjete

Napsal(a) 

Skety, foto Václav Haláček Sketyfoto: Václav Haláček

Kapela Skety je jazzové vokální sexteto, které v roce 2014 vyhrálo jazzovou kategorii na festivalu Vokal Total v rakouském Grazu. Tvoří jej tři dámy a tři pánové: Veronika Vítová, Alice Bauer, Marta Kloučková, Michal Strnad, Štěpán Janoušek a Petr Wajsar. Jak kapela složená z výrazných pěveckých osobností funguje jako celek? Italský producent a zvukař Erik Bosio ve studiu kapele potvrdil, že „bez jiskření nemů­že pořádně fungovat.“ S tím Skety v zásadě souhlasí a dodávají: „V hlase nic neskryjete. Emoce jdou přímo ven.“ O Sketách a natáčení jejich nového alba jsme si povídali s Veronikou Vítovou, Petrem Wajsarem a managerem kapely Lukášem Prchalem.

Jak vlastně vznikly Skety?

VV: Vždy jsem chtěla mít a cappellu. Proto jsem oslovila pár lidí okolo jazzové Vyšší odborné školy při Konzervatoři Jaroslava Ježka. To bylo před čtyřmi lety. Chvíli se nic nedělo, protože jsme neměli žádný repertoár. Potom nám začal pomáhat Lukáš Prchal jako manager. Před třemi lety jsme účinkovali na předávání Českých lvů. Tím jsme se trochu odrazili a začali na sobě víc pracovat. Petr Wajsar také začal psát svoje skladby a aranžovat některé převzaté.

PW: Původně s námi měla zpívat Dorota Barová, ale nakonec neměla čas, a taky Lenka Jankovská z Yellow Sisters. Chvíli s námi zpívala i Miriam Bayle a pak jsem přivedl Alici Bauer a Lukáše Prchala. S Lukášem jsem už dělal například obří sbor Mandelbrotovy kostičky Ester Kočičkové. Naše záliba ve „sborovosti“ má hlubší kořeny. Také jsem vždycky chtěl a cappellu.

Přes poměrně krátkou dobu trvání máte na kontě nemalé úspěchy, můžete některé zmínit?

LP: Asi největší úspěch je to, že jsme spolu zatím zůstali (smích). První ocenění jsme získali na soutěži Jirkovský Písňovar, což je soutěž a cappella ansámblů a sborů v Jirkově. Tam jsme získali Zlaté pásmo.

PW: Jirkov byl bezesporu dobrý odrazový můstek. Nejde o trofej. Tam jsme si poprvé uvědomili, že jdeme správnou cestou.

LP: Byl to náš první širší kontakt s a cappella komunitou, která je u nás roztroušena po celé republice a v Jirkově se všichni sejdou na jednom místě.

VV: Další zásadní úspěch je loňská výhra na festivalu Vokal Total, který byl v rakouském Grazu. Tam jsme vyhráli cenu Warda Swingla a první místo v jazzové kategorii. Vítězství nás všechny moc posunulo. Taky jsme se tam seznámili s evropskou a cappella scénou a díky tomu máme pozvánky na festivaly do zahraničí. Konkrétně do Maďarska a Německa. Seznámili jsme se tam i s Kim Nazarian z New York Voices a s Andrea Figallem z Wise Guys a také s Andersem Jalkéusem z Real Group, kteří byli v porotě. Měli jsme s nimi krátký, ale výživný workshop. S Kim jsme si padli do noty a nakonec jsme pozvali celé New York Voices, aby pro nás udělali workshop. To byla zásadní zkušenost.

PW: Byli k nám moc milí. Přesto, že jsou dost vytížení a jejich koncerty a workshopy nejsou nejlevnější. Hráli v Brně s B-side Bandem a v Praze s ČNSO a zřejmě po intervenci Kim Nazarian nám vyšli neuvěřitelně vstříc. Pro nás to byl velký přínos. Sám jsem si v Londýně zažil takové malé „a cappella osvícení“ asi půl roku předtím, kdy jsme byli Českým centrem pozváni na mezinárodní festival, který pořádá kapela Swingle Singers. Což je francouzské uskupení, které se usídlilo v Londýně, kde pořádá svůj festival. A tam jsem poprvé viděl, jak to může být dokonalé. Co všechno se dá lidským hlasem vyloudit a také, jak je důležitá disciplína. Půl roku jsem to kapele často připomínal a v Grazu se to seplo a už to tak vnímáme všichni. My jsme se v Londýně účastnili třetího ročníku. A cappelly se v Londýně během posledních pár let značně rozmohly a v podstatě zažívají boom i po celém světě.

Čím si takový boom vysvětlujete?

PW: Myslím, že velký krok udělala kapela Pentatonix, která vyhrála první místo v americké a cappella televizní soutěži Sing Off. Věřím také tomu, že v dnešním přetechnizovaném světě je potřeba lidského hlasu a vůbec přírodních zvuků v podvědomí každého z nás.

Jaké máte vy osobně hudební kořeny?

VV: Všichni se hudbě věnujeme od dětství. Od malička jsem zpívala ve sborech. Nejprve v Kühnově dětském sboru, pak dlouhá léta v Bambini di Praga. Chtěla jsem se hlásit na konzervatoř na klasický zpěv. Stu­dovala jsem gymnázium, ale rodina mě ve zpěvu nepodporovala, a tak jsem si řekla, že si zpěv nechám jako koníček. Dlouhá léta jsem dělala letušku. Měla jsem různé kape­ly... folkové, rockové a revivaly. Pak jsem zjistila, že existuje jazzová VOŠka, kde mě pak přijali. Vše se obrátilo a začala jsem dělat, co mě opravdu baví. V té době vedl VOŠku Jaromír Honzák a já mu tímto za vše děkuji.

PW: U mě to bylo asi jasné předem, protože oba moji rodiče jsou aktivní hudebníci. Od pěti let jsem chodil na piáno k paní profesorce Vlastě Škampové, což byla skvělá pedagožka, ale bohužel zemřela. Jsem samorost, a tak jsem necvičil. Jednoho dne tatínek praštil dveřmi ve zkušebně a odešel. Už se mnou nikdy necvičil, což byla asi nejlepší věc, kterou mohl v dané situaci udělat. To byl okamžik, kdy se ze mě začal stávat hudební skladatel. Od té doby jsem také u piána trávil větší množství času. Odposlouchával jsem si hudbu z večerníčků, abych si je mohl zahrát. Pak jsem šel na osmileté gymnázium a začal hrát na elektrickou kytaru. Začal jsem psát podivné folkové písně v duchu Jiřího Dědečka. Tenkrát mi Zdeněk Nedvěd vydal kazetu s písničkami. To už mi bylo třináct a řešil jsem, co bude dál. Chtěl jsem dělat samozřejmě muziku, ale na piáno jsem dávno přestal cvičit. Naštěstí v té době existovala pop skladba při státní konzervatoři. Učila tam Lída Nopová a Angelo Michajlov. K němu jsem začal chodit. Byl pro mě podobný anděl, jako pro Veroniku Jaromír Honzák. Pan Michajlov bohužel zemřel, ale začal jsem chodit k Milanu Svobodovi, a to už mě jazz pohltil. I když tou dobou jsem se hodně viděl v syntezátorech. V šestém ročníku jsem dostal Michala Pavlíčka, který mě zaměstnal. Tehdy začal psát hudbu k filmům a potřeboval orchestrátora. Učil jsem se hodně rychle. Pak mě vzali na rok na Konzervatoř J. Ježka ke Stanislavu Jelínkovi a za rok na HAMU k prof. Václavu Riedlbauchovi.

Jak se vnímáte navzájem?

VV: Samozřejmě si občas lezeme na nervy, ale to k tomu patří. Všichni jsme profesionálové a každý z nás umí něco jiného, takže vzájemná inspirace je velká. To se potvrdilo i teď ve studiu, kdy tam s námi byl náš italský producent a zvukař Erik Bosio. Ten říkal, že bez jistého jiskření nemůže kapela dobře fungovat.

PW: Každý z nás má kromě Sket svou kapelu a všichni jsme ve svých skupinách kapelníci. Osobně musím přiznat, že i když to trvalo dlouho, jsou pro mě Skety přínosnější, než když hraji ve svojí vlastní kapele. Skety v posledních letech prošly velkým kvasem a teď se to už ustálilo a začíná to nést ovoce. A všichni jsme Skety vzali za své.

VV: I když jsme se někdy hádali tak, že to už nebylo konstruktivní, vždycky jsem věděla, že to má nějaký smysl.

PW: Musí to být vyvážené. Tvrdý střet musí být vyvážený stejným množstvím euforie z věci a společnými zájmy. A musím říci, že se všemi mám hluboký vztah a jsou to lidé, které bych se v případě nouze nebál požádat o pomoc. Což je pro mě nesmírně důležité, hlavně ve vokální kapele, protože v hlase člověk nic neskryje.

VV: To je pravda. V hlase nic neskryjete. Emoce jdou přímo ven.

LP: Já to vidím podobně, každý má svoje bodlinky, které nakonec do sebe zapadnou a drží pohromadě. Každý má svoje přednosti v různých směrech a ty se vzácně doplňují.

Můžete přiblížit svůj repertoár?

VV: Všichni máme hodně rádi jazz a od toho se všechno odvíjí. Když zní původní skladba třeba trochu popově, vezme ji do parády Petr Wajsar a najednou je z toho jazz. Nebojíme se udělat starší popovou písničku nebo jazzový standard. A Petr dělá i vlastní věci. Já mám ráda i starou hudbu... baroko, renesanci. Zpívám také s ansámblem, který dělá starou hudbu. Zázemí tedy máme hodně pestré a nebojíme se míchat styly.

PW: Dokonce si myslím, že všichni máme rádi jazzové fúze. U Veroniky je to expresivní vokální improvizace, která hraničí spíš s vážnou hudbou. Já zase míchám vážnou hudbu s jazzem. Ale máme rádi i dobrý pop a funk. Pokud si bereme něco na paškál, kromě Pink Floyd, kteří jsou odposlechnutí a zazpívaní do posledního detailu, pak všechno hodně předěláváme. Vždy se skladbám snažíme dát novou tvář a teď přibývají i naše autorské skladby. První ryze autorská skladba z naší dílny se jmenuje Štrúdl. To je takové jazzové slovo. Udělal jsem šestiminutovou ódu na štrúdl s využitím principů jazzové vokalízy. Tedy otextování a zazpívání sól hudebních nástrojů. Vychází to z tradice jazzových a cappella souborů, které si odposlechly sólo například Johna Coltranea, udělali na něj text a zazpívali ho. A když to v té rychlosti scatuje lidský hlas, je to efektní.

VV: Na další desku jsme si předsevzali, že každý z nás napíše jednu svoji skladbu. Protože i autorů je u nás požehnaně.

Jak probíhá výběr písní do repertoáru, shodnete se?

PW: Je to dost autokratické, protože aranže píšu já a Štěpán (Janoušek). My si samozřejmě vybíráme to, co se nám líbí. Pak nám ten nápad ostatní buď schválí, nebo neschválí. Repertoár je u nás hodně otevřená záležitost a nezavíráme si dopředu dveře nikam.

Čím vás skladba nebo písnička musí zaujmout, abyste se jí začal věnovat?

PW: Třeba Flat Foot Floogie, což je píseň ze třicátých let od autorské dvojice Slim Gaillard a Slam Stewart, u mě zarezonovala raně swingovým frázováním, ke kterému dobře sedí moderní bicí, a to spojení zní neuvěřitelně současně. U Money od již zmíněných Pink Floyd mě zaujalo, že má Štěpán hlas jako Roger Waters (úsměv).

Je pro vás důležitý i text, nebo ho berete jen jako nástroj pro tvorbu melodie?

VV: Text je pro nás důležitý. Zpíváme pozitivní písničky o pěkných věcech.

PW: Třeba právě Money... to je moc pozitivní věc... o střílení, a jak je to vše prolezlé... (smích).

Petře, jak vznikají aranže? Berete na vědomí hlasové možnosti jednotlivých členů, nebo se je snažíte lehce posouvat mimo jejich komfortní zónu?

PW: Posouvám je jedině záměrně (smích). Jinak by to byla chyba. Do partů už píšu přímo jména, takže to píši s vědomím vlastností daného hlasu.

Jak moc jsou aranže rozepsané do detailu?

VV: Petr píše aranže hodně do detailů. Veškeré hlasy jsou rozepsané a potom přijde moment, kdy každý z nás má v písničce sólo nebo první hlas. Petr je příznivcem střídání prvních hlasů a zní to zajímavě. Štěpán naopak odhaduje, komu by skladba nejvíc seděla, a tomu aranž přizpůsobuje. Třeba skladbu pro server Hit Hit jsme dělali na soustředění, točili na mobil a pak poslali Petrovi video. Každý asi deset sekund záznamů a on z toho složil písničku.

Jak moc se držíte původních verzí skladeb?

PW: Do všeho se snažím vložit autorský přístup. Dokonce existuje i postup, kdy se změní i nosná melodie. Mně přijde dobré, když skladba zůstane s původní melodií, ale třeba se předělá z valčíku do polky. To celkem funguje i na posluchače. Vnímají známou melodii, která je ale docela zakuklená.

Snažíte se sehnat původní notový zápis, nebo skladby odposloucháváte?

PW: Většinou odposlouchávám. Hlavně u sta­rých swingových písní existuje mnoho verzí. Každá kapela ji hrála jinak a už se nedá přesně říci, která verze je ta původní. Většinou se snažím poslouchat tu nejznámější verzi.

Petře, a jak vznikají vaše autorské skladby?

PW: Například u skladby Václavák, která vznikla původně na objednávku pro dokumentární film „Václavák 2008“ režisérky Libuše Rudinské, to byl zajímavý proces. Vznikla jako zpracování nejnovější verze Svatováclavského chorálu v různých žánrech.

Aktuálně jste vydali nové album. Můžete je představit?

VV: Je to naše první album a je hodně pestré. Je tam několik jazzových standardů aranžovaných Petrem a Štěpánem. Je tam i jazzová balada, kterou aranžoval americký jazzový pianista Skip Wilkins.

Kde jste album nahrávali?

VV: Vybrali jsem si studio Sono Records v Unhošti, což byla výborná volba. Dnes se sice dají a cappella alba nahrát i doma, ale my jsme to chtěli mít profi se vším všudy. Z toho důvodu jsme si za spolupracovníky vybrali zahraniční odborníky v daných oborech. Na prvního narazil Petr v Londýně a je to Tobias Hug. Někdejší basista slavných Swingle Singers a vyhledávaný hlasový lektor. Ten s námi na soustředění připravil skladby do nejmenších detailů a díky němu jsme se seznámili i s Erikem Bosiem. Ten má v Itálii svoje studio a také vlastní a cappellu. Do Sona nám přijel pomáhat s nahráváním, výběrem mikrofonů a s nahrávacím postupem. Také nahrávku editoval a poslal k mixu Billu Hareovi, který má na svědomí většinu ceněných amerických a cappella nahrávek a mimo jiné má i dvě ceny Grammy a 50 cen CARA (tzv. a cappella Grammy – pozn. autora.)

V Sonu je spousta možností, jak pracovat s akustikou. Využili jste je?

PW: Rád bych to uvedl na pravou míru. Výběr studia proběhl ještě před tím, než jsem se seznámil s Tobiasem. Tehdy jsem si říkal, že by bylo dobré, aby to s námi natočil někdo zkušený. Abychom nenatáčeli někde v kuchyni a pak to nestříhali někde na macintoshi. Ale Tobias přišel s tím, že v tomto nám moc nepomůže, protože tyto zkušenosti nemá. Říkal, že nás může naladit, udělat workshop, abychom věděli, jak se na nahrávání připravit. Jak načerpat energii a podobně. Do studia s námi poslal člověka, který je v tomto mnohem zkušenější, a to byl právě Erik Bosio. Erik přišel a povídá: „No to je škoda, že jste objednali velké studio, protože taková deska se dá natočit doma.“ (úsměv). Pak si ale v Sonu liboval, jak je skvělé. Nakonec byl výběr studia dobrý, protože jsme tam byli spolu celý týden a to se projevilo na koncentraci všech zúčastněných. Hodně jsme váhali, jestli natáčet dohromady jako celá kapela, nebo postupně, ale producenti přišli s jasným postupem, jakým se dnes podobná alba natáčejí.

A jak se podobná alba natáčejí?

PW: V podstatě se nejprve společně nahraje perfektní přípravná nahrávka, a pak se jednotlivé hlasy přetáčejí. My jsme producentům důvěřovali a tím pádem se akustika studia vůbec neprojevila. Jakmile se přirozený dozvuk studia nahraje, tak už z nahrávky nelze odstranit, což omezuje další úpravy. Mně to bylo zpočátku trochu líto, ale důvěřoval jsem producentům a zdá se, že se to osvědčilo. My jsme si navíc prvotní nahrávku vytvořili už na soustředění s Tobiasem, takže jsme v Sonu neztráceli čas.

VV: Trochu jsme se báli, aby tímto způsobem neztratily nahrávky na přirozenosti, ale ukázalo se, že to byl dobrý postup.

PW: Erik navíc v Sonu kreativně pracoval s nahranými ruchy. Jakmile někdo udělal zajímavý pazvuk, nadšeně prohlašoval, že z toho bude výborný basový buben a podobně (smích). Ono vůbec použití moderních mikrofonů posouvá možnosti hlasového projevu i při živém vystoupení. Já jsem napří­klad baryton, ale díky zesílení přes mikro­fon můžu zpívat bas. Podobně toho využívá beatbox, který bez mikrofonu plnohodnotně nefunguje. Samozřejmě, že se v postprodukci hlasy dolaďují. My jsme také dolaďovali, to přiznáváme, ale málo. Dokonce producent si pochvaloval, že jsme intonačně čistí a rytmicky „spolu“. Což nás samozřejmě potěšilo.

VV: Erik také zdůrazňoval, že je potřeba rozlišit živé vystoupení, ve kterém se ledacos schová a hlavně má jinou atmosféru, a CD, ke kterému se posluchač může vrátit. Na něm by mělo být provedení co možná nejdokonalejší. I tak se album hodně podobá živému provedení, ale půjde poznat, co je tam navíc.

Plánujete turné na podporu alba?

LP: Chystáme se vyrazit na podzimní turné. V říjnu letíme do Londýna, kdy shodou okolností vystoupí mužská část Sket s Janou Kirschner. Pak nás čeká několik koncertů po vlastech českých. Nejvíc hraní bude v roce 2016, kdy jsme zvaní do zahraničí. Momentálně zařizujeme víza do Austrálie, kam bychom měli letět v červenci a na podzim na Taiwan.

Kde nejraději koncertujete?

VV: Začínali jsme v malých klubech a já chci koncertovat v krásných japonských halách. To je můj sen a mně se líbí, jak zní a cappelly v sálech pro dva tisíce lidí.

LP: Musím Veroniku potěšit, protože v Kress­­bronnu v Německu budeme koncertovat v sá­le pro tisíc lidí.

PW: Mně se to taky líbí. Jako kluk jsem hrál před plným Staroměstským náměstím a to zatím nic netrumflo... tak stále očekávám (smích).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.