sobota, 29. červen 2013

Shai Maestro - Od pocitů k příběhům

Napsal(a) 

Shai Maestro - Od pocitů k příběhům, foto Jean-Baptiste Millot Shai Maestro - Od pocitů k příběhůmfoto: Jean-Baptiste Millot

Izraelský pianista Shai Maestro sice vypadá na svých šestadvacet, ale jakmile sedne ke klavíru a zahraje pár taktů, podvědomě před sebou hledáte hráče mnohem staršího, zralejšího. Jestliže v rozhovoru tvrdí, že roky strávené v kapele u Avishaie Cohena jej přinutily hudebně vyzrát, nezbývá než souhlasně přikývnout. Rozhovor probíhal v Brně krátce po workshopu Střetávání židovských a křesťanských prvků v hudbě, který byl součástí JazzFestu a který Maestro vedl. I z toho důvodu se mé první otázky týkaly Izraele a židovské kultury.

Jaký význam pro vás dnes má skutečnost, že pocházíte právě z Izraele? Každý hudebník odněkud pochází a má svůj vlastní příběh. Já jsem se narodil v Izraeli a to mě samozřejmě ovlivnilo se vším, co k tomu patří. Velký vliv na mě měli lidé, kteří mě v dětství obklopovali, lidová hudba, kterou jsem v Izraeli slýchal, ale také podnebí, to vše je součástí mé hudební DNA. Izrael tedy představuje velkou část toho, co mě ovlivnilo, ale působily na mě i další podněty – v hudbě například flamenco, salsa, vážná hudba a spousta dalších stylů.

Jaký je váš vztah k židovskému náboženství? Pocházím ze sekulární rodiny, ale v sedmnácti letech jsem se o náboženství začal hlouběji zajímat. Chtěl jsem se toho o judaismu dozvědět co nejvíc. Postupně jsem si vytvořil vlastní cestu, svůj osobní vyvážený pohled na svět. Dospěl jsem k tomu, že v něco věřím a v něco ne. Doma jsme sice slavili velké židovské svátky jako Pesach nebo Nový rok, ale jinak jsme byli velmi liberální rodina.

Ptám se na to i proto, že judaismus má bohatou tradici duchovní hudby a především žalmy jsou důležitou součástí světového kulturního dědictví. Ovlivnila vás nějak tradiční duchovní hudba? S duchovní hudbou jsem se v Izraeli sice setkával, ale ne příliš často. Velmi se mi však líbí náboženské zpěvy chazanů, židovských kantorů, které mají někdy až neuvěřitelné melodie. Neřadil bych je však mezi to, co mou hudbu nejvíc ovlivnilo.

Prý vás už jako osmiletého zaujala nahrávka Oscara Petersona. Čím? Tu nahrávku měli doma rodiče. Ležela mezi deskami klasické hudby a já jsem si ji mezi nimi vybral. Zaujal mě její obal, který si stále dobře vybavuji. Překvapilo mě, že pod číslem 2 byla uvedena skladba Summertime a pod číslem 20 – opět Summertime . Překvapilo mě to a původně jsem si myslel, že jde o chybu. Přece nemohla být na albu dvakrát tatáž skladba! Jenže pak jsem si desku pustil a zjistil jsem, že se jedná o dvě různé verze. To jsem nechápal, říkal jsem si, že to není možné, jde přece o tutéž melodii. Jenže díky improvizaci se ta dvě podání od sebe lišila. Když jsem si to uvědomil, otevřelo se přede mnou okno k jazzu. Začal jsem se o něj zajímat, objevoval jsem nové a nové verze Summertime a pomalu jsem se stával jazzovým muzikantem.

Kdy nastal ve vašem životě druhý přelom, kdy jste se stal profesionálním jazzovým hudebníkem? V sedmnácti letech jsem si prošel jistou krizí. Začal jsem si naplno uvědomovat, že když se chce člověk stát skutečně profesionálním hudebníkem na celý úvazek, musí tomu hodně obětovat. Bál jsem se toho, nebyl jsem si jistý, jestli jsem na takový styl života připravený. Velmi jsem o tom přemýšlel, probíral jsem to s různými lidmi, ale nikdy jsem nepřestal hrát. A nakonec jsem si uvědomil, že nic jiného v životě dělat nechci. Ostatně stejně jsem toho moc na výběr neměl.

Předpokládám, že by byly nějaké další možnosti...? Určitě by byly. Neomezuji se jen na hudbu, baví mě mnoho dalších věcí, například sport, letectví, zajímaly by mě počítače a nové technologie. Asi by se tedy našly jiné možnosti, ale nic mě nepřitahovalo tak jako možnost stát se profesionálním muzikantem.

Absolvoval jste dva pětitýdenní letní kurzy na Berklee College of Music. Co vám tato zkušenost dala do života? Důležité pro mne bylo už to, že jsem mohl vycestovat z Izraele a že jsem slyšel, jak se dělá muzika jinde. V Izraeli prostě hrajeme jako Izraelci a jsme na to hrdí. Ale když vyjedete ven, vnímáte, jak k hudbě přistupují například lidé z Latinské Ameriky, kteří pracují s úplně jinými rytmickými strukturami. Nebo jak se hudba dělá ve Spojených státech, tedy v zemi, kde jazz vznikl a kde i díky tomu mají ještě jiný přístup. Otevřou se vám tedy nové pohledy. Navíc jsem si uvědomil, s jakou oddaností umělci v Americe k hudbě přistupují, což mělo obrovský vliv na mé další nasměrování.

Shai Maestro - Od pocitů k příběhům, foto Jean-Baptiste Millot Shai Maestro - Od pocitů k příběhůmfoto: Jean-Baptiste Millot

Na střední škole v Izraeli jste byl jedním z mála studentů, kteří úspěšně kombinovali studium vážné hudby a jazzu. Pokud jste se teprve v té době rozhodoval, zda se budete hudbě i dál naplno věnovat, nevedly jazz a klasika ve vašem nitru souboj? Nevnímal jste je jako dva světy, které se navzájem vylučují? Mezi světem jazzu a vážné hudby je sice řada rozdílů, ale také mnoho podobností. Hlavním rozdílem je podle mne přístup k improvizaci. Neznamená to, že by se v klasice neimprovizovalo, například v barokní hudbě hraje cembalo basso continuo , tedy improvizovanou harmonii. Rozhodně však improvizace neexistovala v tak rozvinuté míře jako dnes v jazzu, kde nejde pouze o harmonii, ale kde hudebníci narušují formy, mění styly apod. To je tedy hlavní rozdíl. A podobnosti? Když slyším skladby Antona Rubinsteina, Josepha Horovitze, Svjatoslava Richtera, ale také Chopina nebo Bacha, dochází mi, že ti všichni svou hudbou dokázali vyjádřit ta nejhlubší tajemství své duše. Museli se duchovně úplně obnažit a díky tomu pak naplno promlouvali ke svým posluchačům. A v jazzu to funguje úplně stejně. I já se snažím o totéž, chci podniknout cestu co nejhlouběji do nitra mé duše, abych sám poznal, co tam někde v hloubce je, a abych to dostal na povrch pomocí hudby.

Snažíte se svou hudbou vyjádřit spíše pocity, nebo příběhy? Primárně jsou to spíše pocity, ale příběhy z toho vyplynou samy o sobě. Asi každý člověk má rád dobrý příběh a i já vyprávění příběhů miluji. A protože mám to štěstí být skladatelem, mohu lidem vyprávět své příběhy. Snažím se najít způsob, jak přenést na posluchače své pocity, a to i pomocí příběhů. S tímto záměrem vzniká většina mých skladeb. Jednou jsem se sice snažil hudbou vyjádřit obraz, který jsem dostal jako dárek, ale to byla opravdu výjimka, kdy jsem se pokusil hudbou vyjádřit něco jiného než sama sebe.

Několik let jste hrál po boku basisty Avishaie Cohena. Byla to pro vás velká škola? To byla ta největší škola, jakou jsem mohl dostat. Po skončení střední školy jsem byl rok doma a hned poté jsem se stal členem Avishaiovy skupiny. Upřímně, kdybych si neprošel touto zkušeností, dnes bychom tady spolu asi neseděli. Avishaiův vliv na mě byl obrovský, hrozně moc jsem se toho od něj naučil, inspirovalo mě všechno to, co kolem sebe vybudoval. Hrát s ním bylo velké privilegium, i když to nebylo vždy snadné. Musel jsem velmi rychle hudebně vyzrát, protože Avishai i bubeník Mark Guiliana, s nimiž jsem hrál, jsou oba špičkoví muzikanti. To vám určitě nemusím vysvětlovat. Ale to, že jsem musel hudebně růst, mi pomohlo i v tom, jak dnes funguje moje vlastní kapela.

Berete pět let u Avishaie Cohena pouze jako muzikantskou, nebo i skladatelskou školu? Bylo to všechno dohromady. Nedá se přesně říct, kde inspirace začíná a kde končí. Učil jsem se skládat, aranžovat, vést kapelu, jak si počínat na cestě. K životu profesionálního muzikanta patří také hudební byznys, umění vybrat si do kapely správné spoluhráče, vycházet s manažerem... To všechno jsem si osvojil. V kompozici i aranžování mě Avishai určitě ovlivnil, ale v poslední době se snažím být na pódiu čím dál víc sám sebou. Je to postupný a pomalý proces, ale cítím, že skladby na desce, kterou teď připravuji, budou mnohem osobnější než ty, které jsem psal na počátku. Jde tedy o neustálý vývoj.

V současné době vystupujete v triu s bubeníkem Zivem Ravitzem a s kontrabasistou Jorgem Roederem. Jak kapela vznikla? Na jednom z oněch zmíněných pětitýdenních programů na Berklee jsem poznal Ziva. Mně tehdy bylo šestnáct, jemu asi šestadvacet a hráli jsme tehdy spolu jednu píseň, Autumn Leaves. Pak jsem jej neviděl až do roku 2010, kdy jsem se přestěhoval do New Yorku. A tam byl Ziv prvním bubeníkem, se kterým jsem hrál. Ziv mi také představil Jorgeho. „Znám jednoho výborného basistu, toho musíš slyšet,“ řekl mi. Domluvili jsme si společné hraní a během krátké chvíle nám bylo jasné, že si budeme rozumět. Ihned bylo zřejmé, že každý z nás dokáže celek někam posunout a že díky němu i další dva hrají lépe. Tak má fungovat správná kapela.

Vy a Ziv pocházíte z Izraele, Jorge je Peruánec, setkali jste se v New Yorku. Má pro vás mezinárodní složení kapely nějaký hlubší smysl? Mám radost, že to tak funguje, ale nerozlišuji muzikanty podle toho, jestli pocházejí z Peru, z Izraele nebo odjinud. Lidé jsou lidé. Ale těší mě to, co s sebou Jorge přináší, že má v sobě bohaté peruánské kulturní dědictví. Vnáší je do kapely a tím nás obohacuje.

Jaká je tedy role vašich spoluhráčů v kapele? Liší se to u jednotlivých skladeb. Někdy přinesu hotovou skladbu a spoluhráče ji jen naučím. Zivovi řeknu, jaký groove si představuji, Jorgemu předepíšu, co má hrát na basu. U některých skladeb je to ale jinak. Přijdu jen s fragmentem, například s nějakým rytmickým nebo harmonickým nápadem, a spoluhráči mi jej pomohou rozvinout. Jakmile vím, jak na ně nápad zapůsobil, vezmu si výsledek domů a skladbu přepíšu. Kolegové mi pak ještě pomůžou dokončit aranže nebo poradí, jak seřadit jednotlivé části skladby. Je v jejich zájmu, aby se na výsledné podobě skladeb podíleli, protože já tu hudbu píšu pro ně stejně jako pro sebe.

Podobným způsobem fungují i jiné skupiny. Dokázal byste říct, čím je vaše trio specifické? Jak už jsem řekl před chvílí, každý člověk je jiný. Neznamená to, že je lepší, nebo horší, ale je prostě jiný. Já jsem Shai, vy jste vy, Ziv je Ziv, Jorge je Jorge. A myslím, že je přirozené, že mohu nabídnout světu něco speciálního stejně jako kdokoli další, protože jsem jedinečná bytost, stejně jako kdokoli jiný.

Jste pianista, ale studoval jste například také hru na tabla. Promítá se to nějak do vaší hry? Ano, mám sklon hrát rytmicky. Líbí se mi, když mnou hudba fyzicky hýbá, mám rád například flamenco nebo afrokubánskou hudbu. Ale stejně tvrdě jako na rytmu se snažím pracovat na melodiích a harmoniích, hodně nad tím vším přemýšlím a doufám, že se v tom postupně zlepšuji.

Co vás konkrétně přitahuje na indické hudbě? I zde bych především řekl, že úkolem hudby je vyjadřovat emoce, ukázat, kdo jste. Může se to projevit v rytmu, v melodii, v harmonii, ve formě. Je ale pravda, že platforma, na níž funguje indická hudba, je hodně specifická. Mají vlastní systém toho, jak se hudba rozvíjí. Velmi oceňuji trpělivost, s níž indičtí hudebníci ke skladbám přistupují. Skladba může trvat hodinu a vy prvních dvacet minut jen připravujete paletu barev, představujete tón po tónu, a to je na tom tak krásné.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.