pátek, 16. duben 2010

Seun Kuti - O africké mizérii a vykrádání budoucnosti

Napsal(a) 

Seun Kuti, foto Yvetta Stránská Seun Kutifoto: Yvetta Stránská

Úvod do nigerijské hudby 70. let obstaral v dubnovém čísle Karel Veselý. Článek Žhavé rytmy Afriky končí zmínkou o bubeníkovi Tonny Allenovi (recenzi na jeho poslední album najdete v HARMONNII 8/2009) a synech vynálezce afrobeatu Fely Kutiho (Femi a Seun). S nimi je ovšem spojena odvrácená tvář neúprosně rytmické hudby: politika. Zatímco Femi se mírní a jde na to, dalo by se říci, sofistikovaně, po způsobu tradiční africké metafory, Seun se drží otcovy nekompromisní otevřenosti. Kupodivu je to znát i na hudbě, kterou s Femiho bývalou kapelou Egypt 80 hraje. „Na mě jen tak někdo nezapomene. Jsem šílenec jako Fela,“ křičí do publika rozpumpovaného afrobeatem.

Zabřednout během rozhovorů se Seunem hlouběji do hudby je takřka nemožné. Nevynechá jedinou příležitost obrátit řeč na politickou situaci v Nigérii a africkou mizérii obecně. Tohle téma vystihuje méně sympatickou podobu africké hudby, nicméně představuje její důležitou součást. Hudební reflexe obrovské korupce, děsivých etnických válek, rabování nerostného bohatství a narůstající emigrace se dnes ozývá především z nového fenoménu – hip hopu – stranou ale nezůstávají ani mezinárodní hvězdy: senegalský zpěvák Baaba Maal dokonce na posledním albu Television vědomě ustoupil z pozice modernisty a svou nejkomerčnější nahrávku proměnil v platformu názorů na politiku, AIDS a bourání tradičních tabu. Maalův krajan, písničkář El Hadj N‘Diaye , si u vlády s popisem krutého mučení aktivistů v regionu Cassmance a vládního loupežnictví dokonce tak naběhl, že se pro jistotu přemístil do Evropy.

Před Seunovým koncertem na letošním festivalu Colours of Ostrava jsme se pokusili politické téma eliminovat; zajímalo nás skvělé debutové album Many Things (2008), vzkříšení Felovy kapely Egypt 80, spolupráce s producentem Martinem Messonierem, jenž nedávno natočil s Khaledem fantastickou desku Liberté a vůbec současnost nigerijské hudby potažmo naděje afrobeatu v 21. století. Samozřejmě marně. Na druhou stranu se nám dostalo vzácné a veskrze potřebné příležitosti seznámit se s nezředěným, přímým pohledem na život v Nigérii, která od roku 1960, kdy získala nezávislost na Velké Británii, bojuje s běsy nad lidské chápání jako málokterá země v Africe.

Zdá se, že máme podobnou zkušenost, i my jsme žili v nesvobodě a stejně jako u vás i v bývalém Československu sehrála důležitou úlohu kultura coby skrytý způsob boje proti režimu. No v Africe, z nigerijského úhlu pohledu, to není ani tak o boji proti establishmentu, o tom jestli je totalitní nebo ne, ale spíše o skutečnostech, jestli a jak se stát stará o vlastní občany, protože ten by měl sloužit lidem. Možná je pro Afriku demokracie až příliš nová, vždyť tady existuje pouhých padesát let. S tím asi souvisí důvod, proč jí ještě lidé nerozumí, nerozumí podstatě občanství, svému ukotvení v právním systému. Oni svým způsobem nechápou, že je nutné, aby byli respektováni jako jedinci, a to ne proto, že nabyli bohatství nebo se uměli správně narodit. Měli by mít nárok na právní ochranu, jinak tě můžou policajti beztrestně zmlátit nebo třeba na čtyřicet let zavřít. A taky zabít, než stačíš říct jedinou větu.

Proto na albu Many Things zpíváte: Už žádné „vstaňte a bojujte“, ale „vstaňte a myslete“? Ano, takhle to cítím. Šedesátá a sedmdesátá léta, kdy naši vůdci za něco bojovali, jsou už dávno pryč. Teď máme v Africe jen vladaře. A mezi nimi a bývalými vůdci existuje velký rozdíl. Ti tehdy skutečně měli v úmyslu znárodnit přírodní zdroje, mysleli na lidi a nenechali se až tolik řídit Západem. Režimy obrozenecké vůdce systematicky povraždily nebo přinutily k emigraci. S podporou CIA, kdy se Evropa tvářila, že nic nevidí. Současné vládce zajímá především vlastní prospěch, pro získání politické moci zneužívají násilí, náboženství, příslušnost k etniku a rasové nepokoje. Toho je teď v Africe spousta. Věřte mi, my nebojujeme rádi, z válek máme strach, a přece, když se podíváte dvacet let nazpět, zjistíte, že se skoro všude neustále bojuje. V Libérii, Sierra Leone, Kongu, Nigérii, Etiopii nebo Somálsku. Tamní političtí vůdci manipulují s lidmi a zneužívají je. Nemůžeš přece obviňovat prosté vesničany, to nejde, ti chtějí hlavně dát tělu, co potřebuje. Nezajímá je politika nebo vzdálená budoucnost ve chvíli, kdy mají hlad. A ten dělá po celé Africe lidi zoufalými.

To nezní moc optimisticky. Existuje na to nějaký záchranný recept? Hlavně si uvědomit, že v Africe nejde jen o války, ale o změnu myšlení a přístupu k politikům. Pro tyhle miliardáře představuje vládnutí obchod. Jakmile se dostanou k moci, vydělávají pro sebe a svou rodinu. Zájmy a potřeby lidí je nezajímají. Disponují obrovskými zásobami ropy a ve prospěch vlastní rodiny vykrádají naši budoucnost.

Nějakou naději ale Afrika musí mít! Jednoznačně ve vzdělání a informacích. Devadesát procent obyvatel Afriky postrádá jakékoliv vzdělání. A bez toho to přece nejde. Netvrdím, že se musí jednat o školství v západním slova smyslu, tomu by spousta Afričanů stejně nerozuměla. Jim je potřeba vysvětlit docela nejobyčejnější věci: jak získat úrodu, vodu, co všechno potřebuje vesnice. Navíc, i když nějakého vzdělání dosáhnete a půjdete žádat třeba do banky o práci, místo tebe vezmou syna nebo bratra nějakého ministra či vládního úředníka. Vzdělání ti v prostředí korupce nezaručí rovnou příležitost. A to je další velký problém.

O tom v Česku také víme své. Stejně tak, že bude těžké to vymýtit. Samozřejmě. Nic není snadné, ale to neznamená, že se s tím nemá nic dělat. Ale nezlobte se, to srovnání s Českou republikou opravdu kulhá. Třeba jen když jsem jel do Ostravy po dálnici, to je třeba u nás po sedmé večer velmi nebezpečné, všude čekají dálniční zloději. Kradou a zabíjejí a policie tě neochrání. Začátkem června mě například jeden z policajtů bezdůvodně zmlátil. Lidé touží po změnách, ale všechny volby v Nigérii byly zpochybněny. Opravdu všechny – prezidentské, všeobecné, lokální – všechny byly zpochybněny. A lidé už o tom ze strachu raději nemluví. Jako v Íránu.

A v čem podle vás spočívá zdroj zla v Africe? Venku v nadnárodních společnostech, v CIA, ve studené válce nebo doma? Především doma. Za posledních padesát let byli u moci v Africe lidé, kteří se o skutečnou Afriku nikdy nestarali. Když padnul kolonialismus, na spoustě postů zůstala řada lidí s ním spjatých: primátoři, soudci, policisté, úředníci. Všichni loajální starým i novým pánům, bez špetky nezávislosti. Na tohle je demokracie krátká, u nás jde o obrovské peníze. V Africe střídá jedna válka druhou. O genocidách také jistě víte. Na Afriku ale přitom nikdo zvenku neútočí. Ona útočí zevnitř sama na sebe.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.