The Scotsman
„Co představovali v 70. letech ohniví The Average White Band ve Skotsku pro funk, představuje dnes Salsa Celtica se svou směsí rytmiky a magie pro latinskoamerickou hudbu.“
De Morgen
Castrův Ostrov svobody dnes představuje jedno z nejbedlivěji sledovaných míst na světě. Jako pověstní poláčkovští Muži v offsidu na jeho plotě visí tisíce obchodníků z celého světa, nakukují dovnitř – někteří zásadoví Američané tam už dávno přes různé strejdy a techtle mechtle pronikli – a čekání na den, kdy soudruh Castro zmizí na věčné časy v pekle, si krátí pozorováním pověstného muzea amerických bouráků z minulého století. Odhadnuta je rovněž i rychlost, s jakou tam všichni nedočkavci vpadnou: bleskem; anebo jako když staříci z Buena Vista Social Club vydali v devětasedmdesátém své album. Beatlemánie proti tomu byla nic, všichni se najednou zbláznili do kubánské muziky, jako by tu neexistovala už hezkých pár let předtím. Hrát ji začal snad kdekdo – namátkou například chorvatská kapela Cubismo s hostujícím Juanem de Marcosem Gonzálesem, kapelníkem Buena Visty – nicméně zvlášť pikantně vyznělo sondování kubánského teritoria ze strany Keltů. Irští The Chieftains s Ry Cooderem na Kubě lozili už v roce 1996 (viz album Santiago), galicijský dudák Carlos Núněz chvíli po nich angažoval kubánského basistu a pravé pozdvižení nastalo, když za to vzali bývalí punkeři, rockeři, tradicionalisté a jazzmani z multikulturní klubové scény skotského Edinburghu. Pak se rozpoutalo nefalšované a hodně bláznivé Velké skotsko-latinské dobrodružství pod praporem kapely Salsa Celtica. Skotské kilty versus kubánské guayaberas.
MĚSTO DR. JEKYLLA A MR. HYDEA
V samém centru Edinburghu najdete hospodu s vývěsním štítem upomínajícím na Williama Brodieho, proslulého rodáka s dvojí tváří: ve dnech spořádaného městského radního, v noci obávaného lupiče. No bóže, řeknete si, vyznávat podobné zvyky v Čechách, nestačili by stavět hospody. Na Brodieho by tehdy ve Skotsku také zřejmě všichni raději zapomněli, nebýt spisovatele R. L. Stevensona, jehož osud tohoto nešťastně rozpolceného nenechavky inspiroval k napsání slavné novely Podivný případ Dr. Jekylla a Mr. Hydea . A tak dnes do Deacon Brodies's Tavern míří houfy turistů a opájejí se romantickými představami. Odsud peláší na mohutný hrad z 11. století, starobylou Královskou mílí pak k Parlamentu a do katedrály, nechávají se unášet edinburghskou starobylostí, vymetají muzea, knihovny a co chvíli narážejí na pozůstatky dávného keltského království Godonin. S nastalým večerem ale dochází ke kuriózní situaci: Edinburgh, stejně jako kdysi Dr. Jekyll mění svou tvář. S poslední zapadlou petlicí denních turistických atrakcí jeví se najednou ve zcela jiných světlech. Zvlášť hudbymilovní návštěvníci, setkávající se přes den pouze s dudáky v kostkovaných sukních (tzv. kiltech), barvotiskovými symboly Skotska, vrávorají s ranním rozbřeskem s „tiky v nespavých očích“ do postelí s přesvědčením, že se jim to muselo snad zdát. Atmosféra nočních kosmopolitních klubů a barů, doslova vibrujících nevšedním muzikanstvím, totiž tvoří odvrácenou tvář města, těsně spjatou se svěží, v mnoha ohledech revoluční přeměnou tradičně vnímané takzvané keltské hudby. Současní skotští Keltové dnes totiž víc než na mírumilovnou enyovskou rozplizlost spoléhají na válečný ryk svých dud, ženoucí je na vlnách tanečních beatů do krvavých řežeb, až z nich jde strach jako kdysi. Šéfredaktor Irish Music Magazine ze sousední keltské hudební velmoci dokonce napsal: „V těchto časech se nezdá, že bychom měli v Irsku žaludek stavěný na podobné radikály .“ Zatímco v jeho zemi panuje v souvislosti s „modernizací“ tradiční hudby nadále ustálené přesvědčení „odsud podsud“, mladé skotské kapely a jedinci si naopak v Edinburghu klestí cestu do nových časů nekompromisním způsobem „ber kde ber“.
Shooglenifty , Paetbog Faeries či Martin Swan s Mouth Music konfrontují lidovky s taneční scénou, jamajským dubem, rockem i zvukovým ambientem; a co teprve Martyn Bennett , technohardcorista s duší anděla nebo východoevropsky zahleděná skupina Malinky . Svůj domov tu našla i anglická folková inovátorka Eliza Carthy : „Víte, že ve skotské televizi mají pravidelné pořady o folku a nové tradiční hudbě? A že dokonce o folku mluví v parlamentu? Chci to v Anglii také, tam vás zatím čeká jen krvelačná popmusic. Buď se mi to podaří, nebo musí přijít další punková vlna a nebo zůstanu navždy v Edinburghu.“
JAK SI POŘÍDIT TROCHU SLUNCE
Jednoduše: „Ve Skotsku je pořád zima a větrno. Zahráli jsme si salsu, zatancovali si a hned se cítili dobře. Pořídili jsme si kousek slunce,“ vysvětlil nám letos v Rudolstadtu leader Salsy Celticy, trumpetista Toby Shippey.
Říkají mu El león, snad pro jeho nezdolnou potřebu přeskočit bariéru věrohodnosti a předsudků autenticity, s jakou kolem sebe v pětadevadesátém roce v edinburghských klubech spolu s avantgardním jazzovým trumpetistou Steve Kettleyem soustředil partu nadšenců jamujících po večerech jen tak ze samé radosti s udanými tématy: tradiční skotská hudba, kubánská salsa, navrch s latinskoamerickým jazzem. „Každou neděli jsme se scházeli v Café Graffiti a byla to legrace. Bavili jsme se tím, kdo tentokrát přijde. Zvlášť muzikanty, kteří salsu nikdy předtím neslyšeli ani nehráli. Punkeři, rockeři, folkaři, jazzmani, všichni se zamilovali do salsy, a tak vznikla tahle ztřeštěná směs“.
A to jen tak zničehonic?
„No vlastně také trochu díky náhodě. Hrávali jsme latinskoamerickou hudbu po svatbách a nejrůznějších oslavách a na jedné z nich nás střídala skotská tradiční kapela s dudami a houslemi. Skončilo to mnohahodinových jamem, kdy jsme všichni úplně zapomněli na to, že máme především bavit svatebčany a ne sebe.“
Nedělali si přitom žádné iluze, zpočátku ani nepřemýšleli o založení kapely. Převládala spontaneita a těšení se na sebe. Jádro tvořené samými Skoty se brzy rozrostlo o Jihoameričany – venezuelského zpěváka Carlose Pe×u a chilského kytaristu Galo Ceróna Carrasca – ale i o domácí top muzikanty: houslistku Jenny Gardner , spolupracující s uctívaným Aly Bainem , jednoho z nejlepších skotských dudáků Frasera Fiffielda nebo o bubenického všeuměla Dougha Hudsona , studujícího v Africe.
Zpívalo se anglicky, starou skotskou gaelštinou i španělsky – Carrasca se prý nejprve válel nad jejich výslovností smíchy, pak ale trpělivě pomáhal. Našli konečně i jméno – Salsa Celtica – a vyrazili koncertovat za brány Edinburghu. „Procestovali jsme málem celé Skotsko a všude byla sranda. Přicházeli lidé, kteří v životě neviděli trumpetu, ale vzali nás. Dostali jsme je. Poznali, že před sebou nemají žádné akademiky.“
CESTA DO MEKKY
Tedy té kubánské. Shippey se totiž v roce 1997 rozhodl okouknout salsu zblízka. Ještě s dalším trumpetistou Simonem van der Waltem a Hudsonem se vydali na „stáž“ do Santiaga de Cuba. Potloukali se tu celý měsíc a měli příležitost si zahrát se spoustou obdivovaných kubánských muzikantů. „Mysleli jsme si, že se nám budou posmívat a říkat cosi jako: Kde máte dudy? Ale všechno bylo jinak. Přijali nás strašně přátelsky, poctění tím, že se zajímáme o jejich hudbu. Pro mne osobně šlo o nepopsatelnou zkušenost, “ svěřil se Shippey v rozhovoru pro fRoots.
Rok vaší návštěvy na Kubě ale žil ve znamení nástupu Buena Visty Social Club a vy jste tehdy byli přímo u zřídla, zajímalo nás.
„Ano, zrovna jsme hráli v Santiago de Cuba s jakýmisi osmdesátiletými staříky, kteří se znali s Rubenem Gonzalesem a stejně jako jiní členové Buena Visty pamatovali na dobu, kdy sedm dní v týdnu vydělávali v barech od desíti večer do dvou do rána. Měli to prostě v krvi, ale nikdo z nás při naší návštěvě netušil, kam úspěch alba Buena Visty povede.“
Ale vy jste se na Kubu přece znovu vrátili.
„Za dva roky, a to už jsme se odvážili jít s Kubánci i do studia. Kapelu Son 14 jsme pak na oplátku pozvali do Edinburghu. Užívali si to u nás doma stejně jako my u nich.“
Po příjezdu z první stáže ze sebe své zážitky Salsa Celtica vysypala na svěže odvázaném a především z keltského teritoria sympaticky vybočujícím albu Monstrous y Demonios, Angels and Lovers. Získala si s ním velký respekt, což šéfovi značky Greentrax Recordings, Ianu Greenovi, nedalo spát. Zrovna se totiž – přátelsky, ale přece jen se slzou v oku – rozžehnal se Shoglenifty, toužícími hrát si na vlastním vydavatelském písečku a odvaha podobných, dobou vyvolaných edinburghských partiček mu hrála do karet, jak se přiblížit mladším posluchačům – nehledě na fakt, že tyhle vlaštovky skýtaly naději kasovního trháku.
Shippeyumu a spol. se nahrnuly i pozvánky na renomované festivaly: Celtic Connections v Glasgow, jazzové akce v Aberdeenu a Dundee; brzy je čekalo i rockové Glastonbury, WOMAD, turné po Irsku i tisícihlavé kubánsko-portorikánské publikum v New Yorku – „Spolu s Manu Chaem nejvzrušivější záležitost, která toho roku udeřila na New York „. A také druhá deska – The Great Scottish Latin Adventure – trumfující debut skoro ve všech směrech. A to je co říct.
MUSÍ SE TO ZKUSIT, PAK SE UVIDÍ
Stal se z nich velký bigband s ohromujícím zvukem, majitelé copyrightu na skladby typu Yo Me Voy , kdy vám při roztancované salse rozbuší srdce vpád dudáka, přetahujícího se s dechovou sekcí. Salsa Celtica má zkrátka drive, schopnost nečekaně zaútočit zjemnělým houslením, gonzálesovsky tepajícím klavírem, drtivě zabírajícími perkusemi a samozřejmě humorem. Bez něho se členové kapely, coby výhradní autoři, neobejdou. Pracují s hudebními motivy ze skotské Vysočiny i latinskoamerického světa, nadevše uctívají salsu i jazz.
Věříte tedy obecně na fúzi?
„Vím, že se o tom dnes všude diskutuje, ale já si myslím, že vlastně každá hudba představuje fúzi. Salsa byla přece na samém začátku také fúze. Když přišla v padesátém sedmém poprvé do New Yorku, šlo o kombinaci afrokubánské hudby a jazzu. Pak se teprve postupně posilovala kubánská složka. A nebo si vezměte skotské skupiny Shooglenifty a Wolfstone, ty přece míchají naši tradiční hudbu s americkým rockem. A co argentinské tango? Takže veškeré druhy novodobé hudby vznikly na bázi fúzí. Myslím, že je to v pořádku. Někdy se to nedá poslouchat, vlastně je to přímo hrozné, ale většinou taková spojení někam míří. Mnozí lidé věří v čistou hudbu, ovšem taková dnes už neexistuje. Snad australští aboriginci na didgeridou něco takového dosud hrají. Celá skotská tradiční hudba se skládá z velké části z irské a třeba housle k nám dorazily až z Itálie. Vše se vyvíjí a lidé by se toho neměli obávat, nejlepší je to prostě zkusit, a pak se uvidí.“
Existuje něco jako keltská hudba, nebo se jedná o reklamní trik vykutálených obchodníků?
„Ne, nejde pouze o kalkul. Záleží na tom, jakou posloucháte. Vyrostl jsem ve Skotsku a tam se s tradiční hudbou setkáte na každém kroku. Ty obchodní spekulace začaly až později s celosvětovou keltománií. U nás jsme se tím ani moc nezaobírali, protože Skotsko a naše kultura byly dlouhá léta na druhé koleji, ve stínu Irska. Nás se tyhle pseudokelťárny netýkaly. Skotská mládež se jim vyhýbala, stejně jako hudbě svých otců. Pak ale přišli Shooglenifty, Martyn Bennett, Capercaillie a jiní a leccos se změnilo. Dnešní posluchači na ni začínají být hrdí, dokáží rozlišovat. Pro ně není, jak vy říkáte, keltská hudba žádný kalkul, ale zděděná přirozenost.“
I v té formě jakou nabízíte vy?
„To si pište!“
BALADA O WHISKY A RUMU
Na letošní Rudolstadt dorazila Salsa Celtica v desetičlenném posazu, ačkoliv na albové novince El Aqua De La Vida (skotské označení pro whisky alias vodu nezbytnou pro život) skončí vaše počítání u čísla dvacet tři. Skotové, Kolumbijci, Venezuelané, Kubánci a Newyorčané se na ní také pěkně vyřádili. Přibylo nepřeslechnutelné banjo Eamonna Coyneho, akordeony, bubeníci, kytaristé a v plné kráse, se svým neodolatelně procítěným hlasem, se vybarvil hlavně venezuelský zpěvák Lino Rocha – kolem něhož a Shippeyho se všechno točí i na pódiu.
Do Londýna se s rodiči odstěhoval v roce 1985, aby ho tu okamžitě do sebe vtáhlo tehdejší třeštění po salse. A protože se považuje za permanentně zvídavého člověka, hledajícího v hudbě stále něco nového a vzrušujícího, spolupracoval i s kanadskou harfenicí Loreen McKennitt, velkým průzkumníkem asijského undergroundu Nitinem Sawhneyem, ba i s Pet Shop Boys. „Fúzování různých stylů, pokud ho provádíš citlivě, s úctou a respektem k tradicím, vede vždycky k dobré hudbě, “ tvrdí Rocha, mířící zanedlouho do Edinburghu nabídnout své služby Salse Celtica. Jako zpěvák, skladatel a showman.
Na tom, že nové album všichni považují za vrchol, má podíl hlavně on, například když v lehounce povívající skladbě Whisky Con Ron medituje nad lahodností whisky a rumu nebo v totální ragga-dubové bláznivosti Auld Lang Syne , při níž zpívající rudolstadtské publikum upadalo málem do tanečních mdlob. Zvlášť když stejně jako na albu Rocha ke konci zakokrhal.
S Rochou to Salsa Celtica vyhrála, nebo ne? Museli jsme se Shippeyho zeptat.
„Žije svůj život naplno, a to se nám hodí.“
Takže si v Edinburghu zvykl?
„Jasně. Založil tu i dvě další kapely. Salsafunkovou Rumba Caliente a Orquestra Dinamita, v níž pokouší hiphop a elektroniku.“
Mají edinburghské kluby ještě v záloze další překvapení?
„Samozřejmě. Například skupinu La Sonera Calaveras hrající salsu, která si od nás vypůjčuje spoustu muzikantů. Vlastně i Lino Rochu.“
To v Edinburghu vypadá na skvělou budoucnost!
„Určitě. U nás existuje spousta dalších neuvěřitelných kapel a festivalů .“
Ale co se týče salsy, vy jste byli první.
„Když jinak nedáte, tak jo.“
Diskografie:
Monstrous y Demonios, Angels and Lovers (Eclectic, 1997)
The Great Scottish Latin Adventure (Greentrax/Pohodlí Praha, 2000)
El Agua De La Vida (Greentrax/Pohodlí Praha, 2003)
La Sonera Calaveras – Numero Uno! (Greentrax/Pohodlí Praha, 2003)
(překlad rozhovoru: Michal Černý)
