neděle, 30. červen 2013

Salif Keita - Tanec na rozloučenou?

Napsal(a) 

Salif Keita - Tanec na rozloučenou?, foto Yvetta Stránská Salif Keita - Tanec na rozloučenou?foto: Yvetta Stránská

Mali, donedávna vzor západoafrické demokracie, je v rozkladu, na severu země dokonce hrozí muzikantům smrt a Salif Keita zve s Philippem Cohen-Solalem z Gotan Project na taneční parket. Pomátli se? Připadají si jako kapela na potápějícím se Titaniku? Ne, album Talé natočili v loňském roce a sebemenší tušení, k jaké katastrofě se schyluje, neměli ani přizvaní hosté: Bobby McFerrin, Esperanza Spalding nebo Manu Dibango.

Aktuální dění dohání Keita během rozhovorů: „Ti, kdo na severu zakazují hudbu, nejsou praví muslimové, ale vrazi, bandité a drogoví dealeři.“ Ze všeho nejvíc ale musí vysvětlovat, jak to myslel, když zároveň oznámil, že Talé (Příběh) má být posledním albem jeho kariéry. Tady si dost protiřečí: „jsem unavený, chci odejít do ústraní,“ tvrdí, a přesto zve na světové turné naplánované na rok 2013.

A dodává: „Naše kultura nepřipouští, aby člověk provozoval toto povolání až do smrti. Žiju v muslimské zemi, kde se stále věří, že zemřít jako hudebník znamená zahynout ďábelskou smrtí. Když zemřete, mohou zahodit vaše tělo. Nikdo vás nepřijde pohřbít, možná kromě vaší rodiny, protože hudebník si to prý nezaslouží.“

Aby odpověď dávala větší smysl, připomeňme, že Keita má šlechtický původ a tím, že se dal na hudební dráhu, porušil pravidla poměrně přísného kastovního systému, na jehož nejnižším žebříčku stojí hudebníci a kronikáři grioti. Ačkoliv své rozhodnutí vztahuje Keita k muslimské víře, nepochybujme o tom, že tím naráží na fakt, že hudbu smějí v západní Africe provozovat pouze grioti, a pokud se k tomu odhodlá šlechtic, zadělává si tím na opovržení své rodiny i kasty. A toho si fenomenální zpěvák Salif Keita užil víc než dost i z jiného důvodu: narodil se jako albín, což v Mali v tom lepším případě představovalo vyloučení ze společnosti, v horším rozsudek smrti.

V srpnu mu bude čtyřiašedesát let, nejde tedy o takového starce, že by s hudbou musel končit, a tak se zdá, že zpěvák s občasným sklonem k samolibosti spíš po čase podlehl pocitu nedoceněnosti. A v takových chvílích, jak víme z minulosti, se dokáže řádně vzepřít. „Chtějí po mně, abych se konzervativně držel tradice, ale já už toho mám po krk,“ prohlásil Keita a kývl na nabídku francouzského programátora Philippa Cohen-Solala. Vyprávějí přitom ten stejný příběh: než se poznali, doufali, že jeden druhého přesvědčí k výrazně tanečnímu albu a zaskočilo je, že vlastně oba mysleli na to samé. Jedná se o dost nepravděpodobné setkání, ale těmi se to na současné globální scéně jen hemží. Ostatně Keita i Solal jich za sebou mají také požehnaně.

Salif Keita - Tanec na rozloučenou?, foto Yvetta Stránská Salif Keita - Tanec na rozloučenou?foto: Yvetta Stránská

ŽIVOT CHAMELEONA

Životopis Salifa Keity je dobře znám, vystoupil dvakrát na festivalu Colours of Ostrava a v tuzemsku má nezanedbatelný počet fanoušků. Ti jistě znají jeho vlastní sebedefinici: „Chci být chameleón jako David Bowie.“

Keitovi se dá snadno vyčíst, že se občas rád vlamoval do dveří nepříliš jiskřivých fúzí, jež mnohdy zachraňoval jen jeho fenomenální hlas, v jeho diskografii ale najdeme několik alb, která si v souvislosti s Talé není od věci připomenout.

Už na prvním přelomovém Soro v roce 1987 novátorsky propojil tradici s rockem, jazzem, funky a klávesami Jean-Philippe Rykiela a nasměroval ji na cestu moderní africké hudby. Z té doby také pochází jeho donekonečna citovaná věta: „Směs tradičního a moderního, to je naše budoucnost. Ne pouze v Africe, ale všude. Je to zároveň nejlepší způsob jak žít.“

Na Grammy nominované album Amen (1999) produkoval Joe Zawinul a mezi výtečnými západoafrickými muzikanty se objevili Carlos Santana a Wayne Shorter. Dodnes si spousta Keitových příznivců ale není jistá, jestli ho zrovna tyhle kapacity „nezjazzovaly“ přes míru.

Pozdvižení způsobil vyvzdorovanou deskou Sosie : šansonové hity Michela Legranda, Serge Gainsbourga, Jacquese Higelina nebo Léo Férrea převedl Keita do disco-afro popových verzí; na syntezátory narouboval dřevěné balafony s korou a puristé ho za to málem hnali k soudu. Vyšla v roce 2001 u neznámé dánské charitativní společnosti Mellemfolkeligt a Keita se k ní už nějak zvlášť nehlásí.

Ještě předtím ohromil do osobních vzpomínek pohrouženým, rockově dravým snímkem Papa : k další nominaci na Grammy mu určitě pomohla i sestava hudebníků svolaná kytaristou Vernonem Reidem (Living Colour), kdy hráč na koru Toumani Diabate doslova exceluje vedle americké cellistky Moniky Wilson a legendární malijský balafonista Kélétigui Diabaté dřevěně zvoní do Rykielových kláves a varhan Johna Medeskiho. Keita příležitostně spolupracoval také s klavíristou Corneliem Claudio Kreushem, saxofonistou Ronem Blakem, Davidem Lindleym nebo japonským avantgardistou Ryuichi Sakamoto.

Často opakovaná tvrzení, že bez západních spojek nemohou Afričané uspět, Salif Keita zpochybnil dvěma úchvatnými, skoro akustickými alby MoffouM‘Bemba . Oproštěný od civilizačních manýr se na nich vrátil k nejhlubším kořenům malijské hudby a jeho „zlatý hlas z Mali“ sálal emocemi jako nikdy předtím. A pozor: Moffou se prodalo přes čtvrt milionu kusů. Nikdo tehdy nepochopil, proč ho – údajně na přání jeho dcery a úspěchu předešlého singlu Madan od Martina Solveiga – nechal zremixovat mladým evropským dýdžejům, ale v tom tkví právě ta Keitova nevyzpytatelnost: v nepravý čas podlehnout lákavé, dopředu nepromyšlené nabídce. S albem Moffou Remixes si v očích pravověrných uškodil, až moc zavánělo lacinými penězi a podle kritiků může být rád, že na něj všichni zapomněli.

„Jsem černý, ale má kůže je bílá. To je rozdíl, který mě dělá krásným. Jsem bílý, ale má krev je černá. Miluji to,“ zpíval před třemi lety nejznámější africký albín na albu La Différence věnovanému podpoře kampaně zamezující honu na „bílé černochy“: rituálnímu zabíjení albínů. Nové i předělané starší skladby zdobí účast kytaristy Billa Frisella, trumpetisty Ibrahima Maaloufa, cellisty Vincenta Segala nebo baskytaristy Jannicka Topa, bývalého člena avantgardní Magmy.

Všechna ta jména muzikantů dosvědčují, že se Salifův přístup k hudbě nejen neustále mění, ale že zpěvák dokáže, často k naprostému překvapení svého okolí, vždy vyhmátnout silné osobnosti z rozdílných žánrů a docílit toho, aby mu pomohli naplnit jeho vize, byť jsou jejich kontury rozmazané a mají zpočátku nejasné obrysy. Například elektro taneční album. A otázka nezní, proč o to požádal Solala, ale spíš jak se zrovna on k tomu nachomýtl.

Salif Keita - Tanec na rozloučenou?, foto Yvetta Stránská Salif Keita - Tanec na rozloučenou?foto: Yvetta Stránská

TALÉ: NEPRAVDĚPODOBNÝ PŘÍBĚH

On, Pařížan a leader tria Gotan Project, které vybudovalo most mezi argentinským tangem s akustickými nástroji a dubem a hypnotickými elektrobeaty. Jejich sofistikovaná, decentně pulsující hudba klade důraz také na vizuální a výtvarnou složku, což i při značné fantazii nemá s africkými rytmy, natož malijskou tradicí, přece vůbec nic společného.

A tango s americkým country a bluegrassem? To je přece také recept na katastrofu. A nebylo málo těch, co něco takového před Solalovým odjezdem do Nashvillu předpovídali. On si však najal místní esa a v roce 2008 natočil akustické country album The Moonshine Sessions zpestřené pouze dvěma výstřelky: Dancing Queen (ABBA) a Pretty Vacant (Sex Pistols).

Jako hudební konzultant Solal pracoval s režiséry Tavernierem, Michalkovem i Larsem von Trierem a na taneční scéně se objevil po boku elektroprůkopníka Pierra Henryho, ale nikde ani stopa po Africe nebo alespoň náznak.

Do Bamako za Keitou prý dorazil cíleně: se vzpomínkou na album Remain in Light , na kterém newyorští Talking Heads s Brianem Enem nechali v roce 1980 oslnivě protéct vzrušivě střemhlavé africké a arabské rytmy a předběhli tak dobu.

Zatímco Talking Heads používali samply, Solal se mohl spolehnout na Abou Cissoko (ngoni), Mamane Diabateho (balafon) a další malijské hudebníky, kteří do nepřemožitelného afrofunkového úprku vstupují s akustickými nástroji; jistí si tím, že po nepravděpodobném úbytku sil je nahradí Solalova elektronika, francouzský bubeník Cyril Atef nebo izraelská baskytaristka Hagar Ben Ari .

Vzbuzuje-li to ale ve vás dojem, že novému albu Talé dominuje hlavně elektronika, budete vedle. Při jejím propojování s akustickými nástroji Solal praktikuje podobný přístup jako u Gotan Project: jedna složka nesnižuje druhou, obě jsou důležité a syntetika musí být s dřevy v interakci. Spustit elektrobeaty pro Solala neznamená, že kůží potažený buben djembe začne působit jako anachronismus a kvílení syntezátorů by mohlo nahradit velebné zvonění sedmistrunné lovecké loutny simbi. Nebo by snad podkresu vokální improvizace dvou géniů – Keity a Bobby McFerrina – ve skladbě Simby slušel víc neosobní stroj?

Simby stejně jako poklidný duet Chérie s’en vaEsperanzou Spalding z veskrze tanečního alba vyčnívají a za pilotní singl tvůrci zvolili C’est bon c’est bon – klon afrofunku s jamajským dubem a londýnským raperem Roots Manuva. Píseň Natty tepe v syntezátorovém discu s loutnou ngoni (!) a Keitova sedmiletá dcera v ní čtyřmi jazyky zpívá: miluji tě. Tassy , příběh malijské ženy truchlící po synovi popraveném ve Spojených státech, nese nádech salsy, a proto v ní hrají i dva Kubánci: klavírista Piti Cabrera a basista Frank Rubio .

ALBUM PRO NEVHODNOU DOBU

I ten nejsmyslnější tanec dnes Malijcům příliš nepomůže vyrovnat se s hrůzami války. Jinde může být album Talé zase vnímáno jako přílišný ústupek komerci. To však neznamená, že by dnes nemělo co říct.

Lidé v západní Africe nacházejí v hudbě odpradávna vodítko ke svému životu a nejvyšší důležitost jí přikládají právě v časech válek a krizí. Rady nechtějí slyšet z druhé ruky od nedůvěryhodných politiků, ale od griotů.

Keita ke kastě nepatří, slova proslulého hudebníka však měla v Mali vždycky obrovskou váhu. Nikdy sice nebyl svědomím národa, politikům se ale dokázal zostra postavit. Teď se rozhodl pro roli opatrného diagnostika, což je, pravda, strategie vhodnější pro mírovější dobu než v předvečer možné války. A když, vlastně bez prvotního úmyslu, alarmuje Mali do tance, aby na chvíli zapomnělo, mohlo by mu to nakonec s „albem mimo realitu“ projít. Tanec v jeho zemi prorůstá do společenských reakcí, pomáhá léčit frustrace a beznaděj a navíc: i občasné Keitovy kritické vzkazy na albu nepostrádají obecnou platnost.

„Stali se z nás sobci, každý myslí jen na sebe. Přátelství, příbuzenské a sociální vazby stojí na penězích, které nás zotročují,“ srší Salif Keita v titulní skladbě Talé a přizvukuje mu k tomu kamerunský saxofonista Manu Dibango .

Jestli se opravdu jedná o Keitův poslední tanec, se teprve dozvíme, protože je dost možné, že svůj záměr přehodnotí. Se všemi muzikanty se totiž ocitl v situaci, jakou Mali od 12. století nepoznalo: zákaz hudby. „Mali by bez ní přestalo existovat, pro Malijce je to pořád nejdůležitější zdroj informací a hudba je často jediná věc, pro kterou jim stojí za to přežít,“ prohlásil Manny Ansar, ředitel legendárního Festivalu v poušti konaném od roku 2001 nedaleko města Timbuktu, v němž dnes islámští fundamentalisté boří posvátné hrobky současně s nadějí na brzký mír.

A na něco takového hudebníci v Mali, i ti, co raději žijí v zahraničí, určitě zareagují. S největší pravděpodobností mezi nimi bude i Salif Keita.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.