Rudy Linka:Jazz umřít nemůže

Bylo to těžké, odejít z Československa? Je to tak dávno, že už ani nevím. Hlavně jsem byl mladý, a to člověk nemá žádné zkušenosti. Doma jsem nikdy nepracoval, ani neplatil nájem, ani si nepral, a to je vlastně nejlepší situace na to odejít a zjistit, jak to všechno je. Zatímco v momentě, kdy už člověk tuhle zkušenost má, není odcházení tak jednoduché. Když jsem v roce 1985 odjížděl studovat do Ameriky, bylo to pro mě daleko těžší než utéct z Československa. Naučit se anglicky bylo pro mě těžší než se naučit švédsky. Měl jsem také pocit, že už vlastně tolik nemusím.

Koneckonců například v 60. letech byli američtí jazzmani daleko otevřenější k rockovým muzikantům než jejich evropští, natož pak tuzemští kolegové. Ono je to také dané tím, že v Americe je mnoho skvělých muzikantů, kteří hrají například country. Nebo třeba kapela doprovázející Whitney Houston, to jsou výborní hráči. Zatímco zdejší pop music, to je úplná hrůza.

A nemají američtí muzikanti tendenci spíš likvidovat konkurenci? To není možné, ten nával lidí je tak obrovský, že to nejde. Kdyby byly třeba jen dva kluby, kde se hraje, tak možná. Ale je jich hodně a všichni kromě toho jezdí po celém světě. Všichni hrají všude.

Internetový server Allmusic Guide o vás píše, že jste „odvážným hudebníkem“. Zřejmě měli na mysli, že se nebojím míchat různé styly, že to není ani to, ani to. Že může být posluchač překvapen: něco čeká, a najednou je to o něčem jiném. A třeba nejen od jednoho koncertu ke druhému, ale také v průběhu jednoho večera, od písničky k písničce, a dokonce možná i v jedné skladbě, od jednoho taktu ke druhému. Znamená to, že se hudba vyvíjí, že není ustálená – že není třeba jako houslista, který se specializuje pouze na Vivaldiho, ale spíše jako člověk, který vidí před sebou nějakou cestu. O té to je. A cíl je vlastně v nedohlednu. V tom vidím dobrodružství. V ten moment jsem naprostý dobrodruh.

Proč jste si vybral zrovna kytaru? Od šesti let jsem hrál na housle. A ve čtrnácti jsem měl najednou pocit, že buď vyloženě začnu hrát naplno, anebo toho nechám. A já si říkal: proč vlastně hraju na housle? Kdo mi je dal? Babička, u které jsme bydleli, mi je dala, a tak rozhodla, že top budou právě housle. A v pubertě jsem si uvědomil, že to nebylo moje rozhodnutí, a zvolil si kytaru. Legrační je, že jsem na housle dnes už zase začal hrát. Kytara ale má plno věcí, které žádný jiný nástroj nemá. Když začnu hrát pravou rukou rytmus, je to jako hra na bicí. A rytmus mě strašně bere, je to taková ta primitivní touha. Bicí byly určitě prvním hudebním nástrojem na světě a všechno ostatní přišlo později. A k tomu můžu hrát harmonii a k ní i melodii. A to všechno současně. Takovou schopnost má hrozně málo nástrojů. A ke všemu s tím člověk dostane všechny ženské. A ještě něco – kytaru má člověk u těla a při hře cítí, jak mu to všechno vibruje v žaludku. Proto je kytara tak populární. Má tvar, který připomíná ženské tělo. Hraje potichu, můžete hrát večer. Třeba trubka není romantický nástroj, nejde si ji třeba po sexu vzít a zahrát, to už musí být člověk hodně dobrý, aby tam polonahý nezkazil tu náladu. S kytarou to ale jde. A tohle všechno jsou důvody, proč hraju právě na kytaru. Věřím ale, že existuje něco jako instinkt – máme ho všichni, ale ne každý na něj chce reagovat.

Spolupracujete se skutečnými esy – Johnem Abercrombiem, Johnem Scofieldem. Bylo obtížné se k nim dostat? Zaprvé, já jsem přišel do Ameriky studovat. Okamžitě jsem zapadl do společnosti nějakých žáků, kteří byli již tehdy dobří a dnes to jsou slavní muzikanti. To je velký rozdíl. A celá americká společnost je otevřenější než v Evropě nebo tady v Čechách, a hlavně ve Švédsku. Tam hrají všichni stále se stejnými lidmi, a když přijde nová generace, ta má zase své hráče. Zatímco v Americe je tolik hudebníků a neustále přicházejí noví, že se hrozně těžko brání vlastní píseček. A byl by to i nesmysl, nešlo by to. Muzikanti tam spíš – aniž by byli nějak nafoukaní – vědí, kde jsou a jakou mají cenu.

Rudy Linka:Jazz umřít nemůže

Prý vás hodně ovlivnilo Davisovo album Jack Johnson. V čem? Byli jsme tu parta kluků, Franta Kop, Štěpán Markovič a další, a pořád jsme něco poslouchali. Když někdo koupil na burze něco nového, hned jsme si to nahrávali. Je to zajímavé, vlastně jsem těch vyloženě jazzových nahrávek měl strašně málo, asi tak třicet desek. Ty jsem ale poslouchal pořád a ono je to tak někdy lepší. Dnes jich mám třeba tisíc, ale nemám čas je všechny poslouchat. Někdy mi přijde – a to také říkám svým žákům, že záplava možností může být zavádějící. Když jsem se já učil, nebyla žádná výuková videa, přepisy sól, nic z toho. Nebo když začínal Jim Hall. Je to možná lepší, člověk má daleko víc času vše vstřebat. A v muzice jde právě o to ji vstřebat. A nemít tu informaci. Nenechat se jí vláčet. Takže zpět k tomu ovlivnění – ano, Jack Johnson mě asi ovlivnil, ale také proto, že jsem nic jiného neměl. Čas je náš největší nepřítel.

Máte rád saxofonistu Joe Hendersona – zkoušíte si někdy přehrávat jeho sóla na kytaru? Já se spíš snažím o nějaký dojem než něco úplně přesně kopírovat. A když poslouchám Joe Hendersona, jak on využije saxofon od nejnižšího do nejvyššího tónu, říkám si: využívám také tak kytaru? A jak vlastně rychle hraje?

V jednom rozhovoru jste říkal, že jste si před emigrací myslel, že na Západě vědí o jazzu vše, a pak jste zjistil, že to tak zdaleka není. Vůbec. A zase to byla blbost komunistů, protože jsme tu nic nevěděli. Kdyby měli lidi víc informací, třeba by tolik neutíkali. V roce 1980 se toho o jazzové kytaře moc nevědělo ani tady, ani ve Švédsku. Třeba ve Stockholmu se tehdy na hudební akademii jazz ani neučil. Dnes je to naštěstí jinak.

Lze se uživit jazzem? Vždycky je možnost učit. Živit se pouze hraním jazzu je hodně těžké. Je dobré se dostat do té pozice, že ostatní, kteří by také hráli třeba na kytaru, na tebe chodí, aby viděli, jak to děláš ty. Když se do toho postavení nedostaneš, tak se neuživíš, protože o takovou muziku se nezajímá nějaký zvlášť velký okruh lidí, je to stále menšinová záležitost. Já mám naštěstí hodně možností, když jsem v New Yorku, tak mi pořád někdo volá a chce u mě brát hodiny. Píšu hodně muziky, třeba ve Švédsku jsem složil hudbu ke dvěma filmům. To je fajn, protože pak ti chodí peníze neustále. A když tohle děláš dvacet let… Já mám dnes zaregistrováno asi šedesát skladeb, není to sice kdovíjaká suma, ale je to stálý příjem. Všechny tyhle ekonomické složky jsou důležité. Ani z jedné bych se neuživil, jejich součet mi stačí.

A měl jste po příchodu do New Yorku hned kšefty, nebo jste musel jezdit s taxíkem? Ne, já přišel na stipendium, pak jsem dostal další na dva roky. Nešlo o to naučit se hrát, to už jsem uměl. Šlo o to, tam být. Ve škole jsem se okamžitě seznámil s dalšími lidmi, a okamžitě jsme začali hrát: svatby, večírky a podobně. V Americe je to jiné než tady, protože kdybych vám řekl, kolik jsem dostal třeba za hraní na svatbě, tak to by vám tu nikdo nedal. Ne že by nechtěl, ale prostě je tu nikdo nemá. Když někam přijedeme, řekneme: Chcete, abychom hráli pět hodin, fajn, dostaneme dvanáct tisíc dolarů. To je tam úplně jiné, v Evropě je celý ekonomický život založen na něčem jiném. Na firemní večírek si tam třeba pozvou Joni Mitchell – ale stojí je to sto padesát tisíc dolarů. Oni na to mají. Na Americe je dobré, že se tam daleko víc hraje. Třeba ve Švédsku, kde stát muziku dotuje, se hudebníci tolik do hraní nehrnou. Zavolal jsem třeba basistovi, jestli nechce jít hrát. Za kolik? Pět set korun… No tak to ne, to je málo, já chci tisíc. A radši sedí doma. Zatímco v Americe, tam když není hraní a někdo ti zavolá, tak jdeš. Tam se hraje neustále, a není to jenom o tom výdělku, ale také protože lidé hrát chtějí. Což se musí někde odrazit.

Rudy Linka:Jazz umřít nemůže

Čas od času se objeví prognóza, že jazz už je mrtev. Jak to vidíte vy? Je tu tolik lidí, kteří se o jazz zajímají, že prostě nikdy umřít nemůže. Už to asi nikdy nebude jako ve třicátých letech, kdy byl jazz velmi rozšířený, ale je to lepší než Britney Spears. Co třeba Keith Jarrett? Je to mrtvé? Není. Přestane se pít červené víno? Nepřestane. Jistě, záleží na tom, které. A to bude v jazzu strašně důležité, skrývá se v něm totiž mnoho naprostých průšvihů. Hlavně je důležité být upřímný v tom, co člověk dělá. Tomu jsem věřil celý život. Dělat vše poctivě, upřímně. Říkal jsem si třeba, je Bob Dylan kytarista nebo ne? To je otázka! Ten člověk sice umí tři akordy, ale jak! A věří tomu. On sám o tom nemá pochybnosti – a v tom to celé je. Já bych ty jeho tři akordy hrát nemohl, protože bych věděl, že podvádím. A v tom to celé je, jsi poctivý v tom, co děláš ty. Posluchači nejsou tak blbí, oni to poznají. Vycítí i třeba na tom blbém disku, jestli je to ono a nebo jestli to někdo natočil jenom proto, že čeká, že si tu desku někdo koupí.

Čím to, že to všechny muzikanty táhne do New Yorku? Člověk nemusí být ani jazzman, ale třeba spisovatel, malíř nebo třeba jen cítí tu energii. Ta je tam všude, nemusí ani chodit do galerie nebo do klubu, je cítit i na ulici.

Jan Hammer, který se v Americe také chytil, bral i zakázky na filmovou hudbu k přitroublým televizním seriálům. Také byste do toho šel? V tomhle se točí hrozně velké peníze, ani nevím, jak se k tomu dostal. Najednou to přijde, že to udělá a jsou v tom pak miliony. Je rozdíl mezi tím, hrát po klubech a najednou udělat hudbu k seriálu, jako je Miami Vice – je to sice jen pět minut, ale několikrát se to opakuje, běží to každý týden, a jde to pak do světa, za to jsou obrovské peníze. Takže těžko říct, jestli bych do toho šel nebo ne. Můžu říct, že bych to nikdy neudělal, ale to jenom proto, že vím, že bych takovou nabídku nikdy nedostal.

Vy prý učíte sociálně slabší děti. Ano, v Bronxu. Chodím tam učit děti, které nemají žádné peníze. A jsou to úplně nejlepší žáci, jaké mám. Po dvou hodinách mám pocit, který se vůbec nedá popsat. Já od nich dostávám víc než oni ode mě. V tomhle programu se angažuje i John Scofield. Když jsem studoval u kytaristy Jima Halla, tak si ode mě nebral žádné peníze. Vůbec jsem to tehdy nemohl pochopit a on mi na to řekl: víš, mě pomohlo hodně lidí, a jednou budeš i ty v takové pozici, že budeš moci taky někomu pomoct. Tehdy jsem nechápal, o čem to mluví, přišlo mi to jako z nějaké knížky. Teď ale vím, že je to něco, co můžu někomu dát a nic mě to nestojí.

Rudy Linka:Jazz umřít nemůže

Na všech vašich albech, která jsem měl v ruce, děkujete vaší ženě a dceři. Asi je máte hodně rád. Obě jsou pro mě po všech stránkách strašně důležité. Je to asi také tím, že nežiji doma, že jsem z Československa odešel. A najít ve světě někoho, s kým by chtěl člověk žít, není úplně lehké. Proto si vyloženě připadám, že jsem šťastný. A fakt si toho vážím. Kromě toho moje žena hodně dobře vaří. A je obrovsky velkorysá, cítím, že mi skutečně věří. Když jsem jí kdysi, ještě ve Švédsku, řekl, že chci být jazzovým kytaristou, nedivila se a prostě to vzala. V době, kdy k tomu nebyl žádný objektivní důvod. Toho si hrozně cením – dnes už je to jinak, mám jméno a tak, ale tehdy? Zkrátka – moje žena a dcera jsou dva důležití lidé v mém životě.RUDY LINKA (1960) studoval klasickou kytaru na pražské Konzervatoři, kompozici v Hudebním institutu ve Stockholmu, pak získal stipendium Jima Halla na Berklee College Of Music v Bostonu. Od roku 1986 žije v New Yorku, kde navštěvoval ještě The New School a soukromě se učil u Johna Scofielda, Jima Halla a Johna Abercrombieho, kteří se stali jeho přáteli. Hrají i na několika Linkových albech, včetně loňské desky Lucky Southern (Quinton). U nás vyšla v 90. letech CD Rudy Linka Quartet, News From Home a Mostly Standards (Arta), světová kritika ocenila i Linkova alba Czech It Out a Always Double Czech (Enja). Rudy Linka u nás pravidelně vystupuje v rámci svých evropských turné s triem či trumpetistou Milesem Evansem, s nímž se letos objevil i na programu Pražského jara, a příležitostně doprovází i improvizovaná představení divadla Vizita Jaroslava Duška.

Sdílet článek: