středa, 18. duben 2012

Rudresh Mahanthappa - Samdhi

Napsal(a) 

Rudresh Mahanthappa - Samdhi Rudresh Mahanthappa - Samdhi

Rudresh Mahanthappa – altsaxofon, elektronika, David Gilmore – el. kytara, Rich Brown – baskytara, Damion Reid – bicí, „Anand“ Anantha Krishnan – mridangam, kanjira. Nahráno: 9. 10. 2008, New York. Vydáno: 2011. TT: 65:16. 1 CD ACT 9513-2.

Rudresh Mahanthappa na sebe upozornil především jako dlouholetý spoluhráč klavíristy Vijaye Iyera, jehož pozoruhodná skupina přesvědčivě posunula známý vzorec kvartetního formátu do reality 21. století. Sladkokyselý tón Mahanthappovy altky dodával vitální kontrapunkt k postmoderním harmonickým a rytmickým exploracím kapely inovující v prostoru dodnes vymezeném Coltraneovým kvartetem nebo následnickými tělesy pianisty McCoy Tynera. Oba hlavní protagonisté skupiny při tom nenásilně a promyšleně rozvíjeli svoji vlastní indo-americkou hudební identitu, a to způsobem překonávajícím hudební fúze jejich generačních předchůdců.

Absolventa Berklee a chicagské De Paul University po dvaceti letech na pódiích dávno nelze nazývat nováčkem. Ale stojí za zmínku, že svůj debut na německé značce ACT umělec popsal jako dílo přechodu od minulosti do budoucnosti „ve stavu zrodu“. V návaznosti na své předchozí projekty indo-jazzové fúze se Mahanthappa na novém albu ohlíží za svým hudebním dospíváním v 80. letech, které vedle be-bopu poznamenaly i hvězdy druhé jazz-rockové generace, jako byli Brecker Brothers, David Sanborn nebo Grover Washington Jr. Nicméně milovníci dobové či soudobé fúze neřku-li smooth jazzu si při poslechu Samdhi („soumrak“ v sanskritu) asi nepřijdou moc na své. Dílo vzniklo s podporou Guggenheimovy nadace jako deklarovaný pokus vrátit se k (indo-) jazz-rockovému odkazu cestou racionálního (akademického?!) prozkoumání hudebních možností, které dnes podobné fúze v jazzovém kontextu nabízejí.

Výsledek staví posluchače do hudební situace připomínající atmosféru na rušné bombajské ulici krátce po odpolední siestě: jedněm přijde vitalita a frenetičnost toho vůkolního hemžení vzrušující, jiní brzy zatouží po hudební oáze přilehlého maháradžova paláce. Tam jim ovšem Samdhi přístup nenabízí, přestože snímek začíná hymnicky jak Garbarkovy severské epopeje. Většině desky však vévodí místy abstraktní, jindy až agresivní hudební tahy kapelníkovy altky (Killer ) a suše nervní puls rytmiky, jejichž elegantní křivky se důsledně vyhýbají jak romantickým plytkostem chill-outových výparů, tak zemitému groovu nejlepšího jazz-rocku. Mahanthappa hraje s naléhavostí a autoritou odpovídajícími altsaxofonové linii, k níž se hlásí (Parker, Bunky Green, Sanborn..), zatímco kytarista David Gilmore svými impozantně artikulovanými a kousavými sóly odhaluje nečekanou kompatibilitu mezi estetikou hnutí M-Base a klasickým jazz-rockovým stylem Johna McLaughlina.

Může za všechno Steve Coleman? Nejeden posluchač v polovině desky pohlédne nervózně na hodinky nebo na display s obavou, zda se Mahanthappa při svém soumračném přechodu nakonec nedostal do stejné slepé uličky jako jeho vyznávaný vzor, jehož M-Base dnes drží při životě jen nepochybná úcta vybraných kolegů a kritiků a problematická pověst nekompromisního a puritánského hudebního věrozvěsta.

Mahanthappova nová nahrávka si zaslouží poslech a úctu pro poctivost a vážnost, s nimiž se z často přezíraného jazz-rockového kánonu snaží vytěžit nové hudební možnosti. Její kinetická střídmost však neguje nejen jazz-rockovou extázi z virtuozity – podobnou „flamboyance“ koneckonců leckdo v klidu oželí –, ale chybí jí i silný příběh, který k nejlepší fúzi patří.

Body: 3 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.