sobota, 29. říjen 2005

Rudolstadt 2005 - dobrodružství kultur

Napsal(a) 

Darko Rundek, foto Yvetta Stránská Darko Rundekfoto: Yvetta Stránská

Letos dorazily na rudolstadtský Tanz und Folk fest dvě legendární megahvězdy: irští The Chieftains a anglická zpěvačka Marianne Faithfull. Publikum si je nenechalo ujít, šlo na jistotu a nádvoří praskalo ve švech (viz dále reportáž Jana Sobotky).

Podstatná část námi navštívených koncertů měla však často odlišný scénář. Zpočátku pod pódiem postávali sotva desítky lidí, přilákáni nevšedním uměním daleko méně známějších muzikantů, aby se zanedlouho rozrostli do početného davu, kroutíce přitom hlavami, co a na co všechno lze dnes vlastně zahrát. Rudolstadt 2005, pro nějž za "Magický nástroj" zvolili organizátoři elektrickou kytaru a za zemi Brazílii, zkrátka daleko víc než jindy představoval dobrodružství z objevování.

Někdy při něm ale člověk snadno zabloudil. Ekvilibristika amerického Artis The Spoonmana se lžícemi patří spíš do cirkusu (Němci nicméně řičeli blahem), ať už spolupracoval s Frankem Zappou a Peter Seeger o něm míní, že je "nejlepší hráč na lžíce v celém tomhle zatraceném vesmíru".

Hvězda namibijské hudby Jackson Kaujeua se zdviženou pěstí a castrovsky rozohněným politickým projevem nás pro změnu nazdvihl, silou nastražené rozbušky. "Tady nejsi v Sokolově, " ozvalo se česky z davu přihlížejících. Čímž bylo stvrzeno, že nás uši nešálí. Kmotr namibijského popu už dlouho pobývá v Evropě, hlavně v Norsku, a z jeho nových skladeb to čiší na sto honů. Až příliš sešel z cesty. Dříve tak rozmanitá, rytmicky členěná hudba zní vyčerpaně, ploše a míří k sebeparodii. Severští spoluhráči Kaujeua sice povzbuzovali a hráli si vedle něho na Afričany, nicméně on sám se v celku smutně plácal a politikařil. "Evropu poznáš podle smrdících peněz, " varoval prý svého oblíbeného barda kdysi namibijský ministr kultury.

Burkinu Faso reprezentují ve světě soubory stavějící na kostýmové barevnosti, tanci a perkusích - kupříkladu Farafina nebo Badenya les Fréres Coulibaly. Do svých rozpustilých vystoupení zahrnují západoafrickou kulturu bývalé shongaiské říše, tedy i griotskou tradici z Mande. V této linii pokračuje rovněž početný Compagnie Théâtre Éclair . Pětice bubeníků a tří balafonistů si během hry všelijak vyměňuje nástroje, všichni sborově zpívají a od samého začátku nasazují rychlost, která se nám může zdát zničující, pro ně je však zjevně přirozená. Zpívající a tančící šéf navíc vypadal jako bubeník z otrokářské veslice, ovšem sloužit pod jeho rytmem by byla vaše jistá smrt, té lodi by nestačil ani motorový člun. Dialogy balafonů potom doložily, že v Burkina Fasu se tímto nástrojem lidé na vesnicích dodnes běžně dorozumívají. Ti tři si mezi sebou v Rudolstadtu poklábosili, až se jim místy i kolegové bubeníci báli skočit do řeči.

Kurdové a anarchisté z Antverp

To dívčí bubenické komando z turecké skupiny Kardes Türküler hrálo na své darbouky a perkuse málem jako klavíristky - s noblesou a jemností víl, přestože to ve finále znělo jako pěkné hromobití. Na pódiu slušná snůška muzikantů - housle, bouzouki, akordeon, loutna oud, basa - libující si v hutném zvuku z turecké Anatólie, s výlety do Řecka, Arménie, Íránu a Arábie, i k Cikánům, sekajíc rytmy a uhrančivě se vlníc jako kobry.

Kardes Türküler tvoří převážně Kurdové. Sešli se počátkem 90. let na Istanbulské univerzitě s cílem nabourat politicky motivovanou polarizaci turecké a kurdské hudby. Jejich koexistence na pódiu zpočátku silně narazila. Protože odmítli vypustit ze svého repertoáru písně zpívané v kurdštině, arménštině či řečtině, nesměli do televize a s koncerty to nebylo o moc lepší: "Turecky třeba do rána, na kurdštinu ale zapomeňte." S pozváním Turecka do Evropské unie se však mnohé změnilo. Kardes dnes zastupují neobyčejný středozemní amalgám, výkladní skříň tamní tradiční hudby, již je radost poslouchat, zvlášť, když se do toho opřou zurnisté a hráč na duduk.

Zatímco u Kurdů se dala spousta melodií brzy identifikovat, v polovině první skladby belgických DAAU (Die Anarchistische Abendunterhaltung - název převzatý z románu Hermanna Hesse Stepní vlk ) jste měli chuť se otočit na podpatku a utéct: kakofonie s vytím psa se zdála být až příliš nestravitelným soustem.

Z vášnivosti a totální výstřednosti šestice mladých kluků, tvrdících o sobě, že jsou vykolejení klasici s rockovými záměrem, vyzařoval však takový magnetismus a šílenost, že vám to nedalo. Navíc se ze vší anarchie začaly odlupovat některé nestravitelné slupky a před vámi se zničehonic rozprostřely nezvyklé melodické postupy nabobtnalé klasikou, efektní jazzové stoptimy, strukturálně propracované plochy, zatížené nekonvenční hráčskou urputností, v níž se střídala punkrocková zběsilost, klezmer, funky, jazz a efektní improvizace. Houslista, klarinetista, akordeonista, cellista a bubeník s kontrabasistou potili na pódiu krev. Žádná svévolná nepřístupnost, ale nevázaná mladická energie, rozbíjející setrvávající zábrany mezi klasikou a popmusic, "magické anarchistické představení pro stejně bláznivé lidi, podstupující riziko, že ohrožují své duševní zdraví". Vitální belgická avantgardní scéna na úbytě rozhodně neumírá.

Písně amazonského pralesa

Album Ihu-Todos os Sons brazilské zpěvačky, skladatelky a sběratelky Marlui Mirandy si v roce 1997 získalo zaslouženou pozornost. Třeba tím, že na něm připomínala nespoutanou Meredith Monk v mlhovině neznámých, minimalistických zvuků. Dávno před tím Miranda cestovala po obtížně přístupných amazonských pralesích a studovala hudbu a poezii indiánských kmenů Tukano, Sorul a Pakka a svými zážitky a zkušenostmi naplňovala dosud neslyšené písně, ne pro každého na první poslech stravitelné. "Hudba amazonských Indiánů představuje kulturní tajemství, které se ještě nikomu nepodařilo prozkoumat. Jejich hudba je spjatá s prostředím a

Marlui Mirenda, foto Yvetta Stránská Marlui Mirendafoto: Yvetta Stránská
závislá na mnoha faktorech, zvucích a magii pralesa, na každodenním přežití i na blahovůli Bohů," vysvětlovala v Rudolstadtu Marlui Miranda. Při zpěvu ve svém kašpárkovském oblečení a s načerněným čelem, vylézajícím z dlouhé rezaté hřívy, často klečela, doprovázená střídmými bicími, marimbou, klávesami a ambientem. V pralesních áriích místy připomínala hlasový buldozer, jindy ptačí štěbetání; prostě si s hlasem dělala, co chtěla.

Mariana Baraj z Buenos Aires se od rockových bicích propracovala k decentnímu jazzovému uchopení starých písní stylu zamba a skladeb argentinských klasiků. I ona hodně improvizovala, napínala hruď k velkým výkonům, ale místy se až příliš soustředila na výraz a utápěla se sama v sobě.

Pochmurný Darko Rundek

To chorvatský zpěvák, divadelník a básník Darko Rundek spíš topil nás. Slyšeli jsme hudbu s ozvěnou záhřebského kosmopolitního splínu, půlnočního divadelního klubu, pařížského kabaretu i balkánských tradic. "Jsme přepravci vlivů a různých kultur," řekl o svém Cargo Orkestar. Na scéně svítila stolní lampa a všude vládla melancholie. Dokázal se sice balkánsky rozveselit, stejně se ovšem vždycky vrátil do svých chmur. Seděl na barové stoličce se zapálenou cigaretou, do ucha si nechal hrát trubku s dusítkem, a s rozevlátými vlasy připomínal existencionálního básníka. Po koncertě představil francouzskou houslistku Isabel , jím samým označenou za sopečnou čarodějnici a transsexuálního samuraje zároveň. Trochu nás tím zaskočil - Isabel je totiž skutečně žena ukrytá v mužském těle. I to k Rundekově zlehka dekadentní hudbě ale asi patří.

Božské probuzení a mistři niněry

Kam jinam zajít poslouchat sakrální písně než do kostela. Šestice vokalistů Lo Cor De La Plana z Marseille se věnuje původní hudbě Okcitánie, vánočním chvalozpěvům i tanečnímu repertoáru. Jejich hlasy musel posvětit sám Bůh, navíc po ránu není nad to sednout si do dřevěných lavic, zavřít oči a poslouchat jednohlasy či polyfonie, šepot, výkřiky, tlukot do tamburín a stehen. Krásné probuzení.

"Z nebes nic rozumného nevyčteme a člověk bude především tím, kým se být rozhodl," praví klasik. Pascal Leufeuvre například praporečníkem francouzských niněristů.

Po Angličanovi Nigelu Eatonovi se tak v Rudolstadtu během krátké doby představil další významný hráč na tento středověký nástroj. Leufeuvre s kolegou Germanem Diazem ze španělské Galície tvoří Dúo de Fuego . Jejich repertoár sahá od Astora Piazzolly, přes Dukea Ellingtona až k marockým a tureckým melodiím. Chvíli znějí jako středověcí jazzmeni, aby se za moment ponořili do keltského oparu. Když netočili klikami, posloužily jim nástroje jako perkuse, brumlali u toho hlasem psa Fíka nebo zničehonic vylezli na mrakodrap výšek, až praskaly skla. A to byli pouze dva, jinak Leufeuvre během své dlouhé hudební kariéry nejednou poskládal orchestry čítající až osm niněr, nechával se doprovázet Bretaňcem Jeanem Baronem na bombard, jazzovým klavíristou nebo zpěváky z Maroka a Alžíru.

"Víte, že jsme při vašem koncertě místy málem usnuli?," zeptali jsme se mladičké waleské hráčky na housle crwth (čti cvrch) Cass Meurig . "No tomu se ani nedivím, měli jsme dnes po ránu náladu na pomalé písně," odpověděla nám se smíchem. Na flétny a dudy ji doprovázel Ceri Rhys Matthews, stavitel nástrojů a manžel zpěvačky Julie Murphy, s níž všichni dohromady tvoří vynikající kapelu Fernhill. Meurig patří mezi dvacítku hráčů na crwth, kteří ve Walesu ještě zbyli, a především kvůli ní zájem o tento zcela zapomenutý nástroj stoupá, hlavně díky jejímu loni vydanému debutu, na němž hraje s niněristou Nigelem Eatonem. Stejně jako v Rudolstadtu desce dominuje svěží a sousedsky sdělná tradiční waleská hudba.

Taneční ďábel Malbrook

Malbrook označuje v severoněmeckém dialektu tanečního ďábla. Šéf stejnojmenné kapely Wolfgang Meyering někoho takového místy skutečně připomínal. Folkrockový Malbrook již léta představuje na německé scéně unikátní úderku, mapující pomalu mizející starou hudbu z pomezí Německa a Skandinávie. Spoléhají se takřka výhradně na akustické nástroje, ovšem namísto pouhého napodobování dávnověkosti zasazují starobylým písním místy až punkrockový ráz. Dudák se nebojí nafouknout měch k prasknutí, hráč na nyckellharfu musí mít vedle sebe kbelík se studenou vodou na ochlazování strun a elektricky zesílená tamburína zní jako basa s technem dohromady. Meyering, pochodující po pódiu s mandorou, zpívá písně o vraždách, žárlivosti a smrti v charismatickém napětí a ubírá pouze tehdy, když se k Malbrook připojí norská písničkářka Kerstin Blodig , uhranutá keltsko-skandinávskými baladami.

Švédské písně o lásce

Gobelín utkaný z rosy. Hedningarna zbavená proudu. Tak jsou často Ranarim , dva zamilované páry ze Švédska, ve zkratce označováni. Ranarim tvoří zpěvačky Ulrika Bodén ze severu a Sofia Sandén ze středu země, Niklas Roswall, mistr nyckellharfy z jihu, a kytarista ze Stockholmu. Hrají lyrické písničky teplé jak jarní slunce i krví potřísněné balady studené jako mrazivý rampouch. S nakažlivou radostí od roku 1997 hledají v tradičních i autorských písních vlastní kořeny. Na dvou dosud vydaných albech je doprovází také rytmika, ale do Rudolstadtu přijeli sami. S titulem ABBA tradiční švédské hudby.

Je pro vás spoléhání na akustické nástroje zásadní? "Ano, je to pro nás velmi důležité. Písničky, které hrajeme, nelze pouštět moc nahlas. Ani ty naše," řekla nám po koncertě Ulrika.

Zdálo se nám, že se váš zpěv blíží karelskému pojetí. Vy jste ale ze Švédska. "Myslím, že je to způsobem vedení hlasů. Snažíme se je používat různě, třeba i unisono. Snad proto vám to tak přijde."

Když jste při uvádění skladeb vysvětlovali jejich obsah, mnoho z nich bylo o lásce. To lze ve Švédsku nalézt tak vysoké procento milostných písní? "No, má to co dělat s námi čtyřmi, s námi jako dvěma partnerskými dvojicemi. Dříve jsme zpívali převážně středověké balady, spíše příběhy a pohádky a dnes - moc o tom nemluvíme, ale děje se to - najednou zjišťujeme, že zpíváme především o lásce."

To je milé, ale o Švédech se traduje, že jsou chladní jako tamní počasí. "Víte co je to láska?"

A o čem bude vaše další album? O rozvodu? "To nelze vyloučit, ale raději bychom zpívali spíš o rodinném životě."

Moravští vyslanci

Jeden z nejpříjemnějších festivalových okamžiků nastal při vystoupení moravských hudců Jiřího Plocka a Jitky Šuranské . Jejich písňobraní (zachycené na právě vydaném albu), kdy pouze svými hlasy za doprovodu houslí nabízeli úrodu té nejčistší moravské hudební esence, přítomné zjevně uhranulo. A občas k zemi spadlá slza nevzešla ze smutku, nýbrž z krásy krystalické čistoty. Opět se totiž potvrdilo, že nezáleží na jazyku, ve kterém zpíváte. Jitce přítomné mezinárodní publikum mohlo stěží rozumět, přesto jejímu hlasu a mládí podlehlo. A ani s ní a Jiřím se nakonec ne a ne rozloučit.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.