Bukake – tento poněkud exotický název označuje seskupení tří lidí, kteří patří k nejžádanějším hudebníkům na Slovensku. Klávesista Juraj Tatár (1969), basista Martin Gašpar (1972) a bubeník Marcel Buntaj (1974) spolu i samostatně hrají mnoho let a výčet jejich aktivit by dalece přesáhl rozsah tohoto rozhovoru. Stručně se dá říci, že hrají se všemi, kteří jsou na špici (namátkou Jana Kirschner, Richard Müller, Team, Ash Band). Suverénně se pohybují mezi žánry, hrají a nahrávají cokoliv, ale společným jmenovatelem jejich tria, kterému koncem minulého roku vyšlo profilové album Bukake Jazz, je fusion – elektrický jazz. Formace letos překvapila i na českých pódiích, nejčerstvěji třeba právě na jedné ze scén královéhradeckého festivalu Jazz Goes to Town.
Jak vznikla vaše „supergroup“ a jak jste přišli k této minimalistické sestavě?
Martin Gašpar: Spontánně. Hrajeme spolu už jedenáct let s Peterem Lipou a uvědomili jsme si, že jsme to vždycky my tři, co na pódiu před vystoupením jamujeme. A sestava? Nemáme rádi saxofonisty, kytaristy a zpěváky (smích) . No, někdy je sneseme.
Hudba na vašem novém CD má kořeny v elektrickém jazzu 80. let. Máte speciální vztah k tomuto období? Nelákalo vás něco, řekněme, současnějšího?
M. G.: Velice správně. Když jsme tu desku ve studiu poslouchali, řekli jsme si – ty brďo, my jsme se vypořádali s 80. léty. Potřebovali jsme dát ze sebe ven období, kdy jsme se formovali. Nejvíce jsme nasávali něco, co pak nikdy nešlo ven. Jeli jsme v tom všichni.
Juraj Tatár: To je úplně logické. Nelze být progresivní, když jsi nebyl regresivní. Především nutno říci, že jsme před nahráváním neřešili, jaký to má mít zvukový design. Dělali jsme úplně svobodně. Nekladli jsme si žádné cíle ani mantinely.
Takže dalším albem se budete vyrovnávat s 90. léty?
M. G.: Jasně. Pak přejdeme do nového tisíciletí a čtvrtým albem předběhneme dobu. Až pak budeme anticipovat vývoj hudby (smích).
Z desky je cítit skvělá pohoda, humor a radost.
J. T.: Pohoda taky byla. Netlačili nás žádné producentské záměry ani cílové skupiny, povinné minutáže a podobně.
Líbí se mi, že se navzdory tomu nestydíte za pěkné, řekl bych komerční melodie. Že jste si třeba neřekli – toto je příliš málo intelektuální, musíme dát nějaký složitější motiv.
Marcel Buntaj: Vždyť jsme to nahrávali my, tak jakýpak intelektualismus (smích) .
Martine, speciální místo mají tvé dvě skladby založené na baskytaře. Ty jako by šly jiným, řekněme, současnějším směrem.
M. G.: Vždyť to jsou prosté písničky. Když se bavíme o progresi v hudbě, teď každého zachvátila mánie nu-jazzu, který je postavený na loopech, dlouhých plochách, je to vlastně diskotéková záležitost. My jsme si chtěli zahrát a nestydět se za to, že něco chceme a umíme. Někteří hudebníci jako by měli mít pocit viny, že jsou sami sebou, protože teď frčí tohle a tohle. S popíky dělám dlouhá léta a s trendismem, uspokojováním potřeb posluchače se setkáváš na každém kroku. Teď jsme si uspokojili svoje potřeby.
Na projektu nejsou žádní hosté, renomovaní muzikanti by si určitě velmi rádi na vašem albu zahráli a zvuční hosté jsou trendem všude na světe. Proč?
J. T.: Neřešili jsme to. Neměli jsme takový program. Šlo to samo.
Jak vznikaly písničky?
M. G.: Celé to začalo tak, že jsme před necelými dvěma léty šli k Marcelovi na chalupu, že dáme dohromady nějaký materiál. Našli jsme tam výborné víno Marcelova otce, nezaváhali jsme a všechno jsme vypili. Jedli jsme podzimní jablíčka, co rostla na stromě. Dobře jsme se tam poměli. Kupodivu jsme taky udělali nějaké skladby, asi šest. Každý něco donesl, tak jsme to dali dohromady a nahráli dema. Repertoár časem postupně narůstal. Ale když došlo na album, zjistili jsme, že máme jenom devět věcí a bylo by dobré mít alespoň dvanáct. Tak jsme si dali domácí úlohu přinést další skladby.
M. B.: Já jsem se rozhodl udělat celou skladbu hubou. Tu jsem už měl asi dvě léta připravenou. Teď se chystám takovýmto způsobem udělat celou desku. A Jurko donesl i svoji sólovou písničku.
Mně se líbí, že nahrávka má jasnou aranžérskou strukturu – v poslední době je běžné, že se muzikanti postaví a improvizují. U vás cítím velikou pokoru před formou.
M. B.: Někteří máme negativní zkušenosti s jamsessionovými hudebníky. My máme jako všichni normální lidé rádi písničky. Tak jsme prostě nahráli písničky, ve kterých se nezpívá. Proto nám taky za ně přidělili v autorské organizaci málo bodů (smích) .
M. G.: My jsme taky rádi jamovali, ale pak jsme zjistili, že jam sessiony zajímají hlavně muzikanty, kteří na nich hrají. Někdy to vyjít může, ale vždycky je tam prvek náhody. Člověka to přestane bavit, začneš hledat hlubší zážitek. I když je to jistým způsobem nevýhoda – když máš něco nacvičené, můžeš to pokazit. Mě jako posluchače na koncertě daleko více uspokojí nachystaná, připravená věc než nějaké bloudění. I když jakkoliv slavných a dobrých hudebníků.
J. T.: Už když vymýšlím písničku, sama se mi skládá do určité formy. Já nikdy nebyl moc na jam sessiony, samozřejmě, pár jich bylo, když jsem byl ožralý a myslel jsem si, jaké je to božské. Ale to se nikdy nesmí nahrávat.
M. B.: Já zase jamuji rád. Když jsi dobrý a zkušený, může nastat „předzápal“, musíš myslet dopředu, trénuješ se tím. Ale je pravda, že je to hodně egoistický způsob vyjádření.
Co značí zvláštní název vaší kapely – Bukake?
M. G.: Někdo by si mohl naivně myslet, že je to zkratka Buntaj – Kašpar (to je mé jméno v češtině) a keyboard, ale není tomu tak. Název vymyslel Ďurko Tatár.
J. T.: To slovo bylo zajímavé, zalíbilo se nám. Až postupem času jsme na internetu zjistili, že má jiný význam. V případě, že je „k“ zdvojené, označuje to jistý, původně japonský sexuální sport, či velice specifickou praktiku. Ale to v našem případě není tento význam. Jediný význam je – Bukake. (Bukkake je mimochodem taky způsob přípravy orientálních nudlí, pozn. aut.)
M. G.: Ale v Japonsku by to zabrat mohlo, známe případy, kdy se kapela proslaví nejdříve v Japonsku, řekněme Steps Ahead (smích) .
Co živé hraní?
M. G.: Ke koncertování se nedostaneme až tak často, všichni jsme moc zaměstnaní. Několik vystoupení nám taky zrušili kvůli názvu. Vypadá nevinně, ale někteří lidé ho asi dobře znají z internetu a vyvodí si z něho vlastní morální postoje. Je zvláštní, že agresivní drastické kreslené filmy na dětských kanálech očividně nikomu nevadí, a název Bukake ano.
M. B.: Ale máme k dispozici i alternativní názvy. Například Semeno (smích) .
Tento rok jste nahráli nové album Petera Lipy, Lipa spieva Lasicu. Jaké je?
M. G.: Dřívější alba jsme nahrávali stylem „střetneme se v studiu a něco bude“. To není špatná varianta, když je kapela sehraná. Například desku Páni v najlepších rokoch jsme velice koncentrovaně nahráli za dva dny a myslím, že je moc vydařená. Toto album je jiné. Doma jsme si všichni připravili materiál. Jurko doma nahrál aranže, které se pak z osmdesáti procent použily. Dohráli jsme bubny, basu. Já jsem měl taky něco připravené. Všichni jsme vlastně spoluautoři.
Co plánujete s Bukake do budoucnosti?
M. G.: V poslední době se nám podařilo zahrát několik vydařených vystoupení, ať už jako trio, nebo se Silvií Josifoskou, s níž hrajeme jako doprovodná kapela a zároveň máme prostor pro naše věci. Samozřejmě se nám to velice zalíbilo, protože jsme v poslední době měli koncertní pauzu, byli jsme zaneprázdněni kvůli dokončování Lipova alba a následnému vydatnému koncertování s ním. Na podzim jsme měli pár hraní i v Česku. Postupně do repertoáru zařazujeme některé novinky, když jich bude dostatek, zaznamenáme je na další desce. Každopádně chceme v nejbližším období hodně hrát, protože to je pointa naší kapely.
