Roscoe Mitchell: vytvořili jsme nový jazyk

Studiový reunion The Meeting (2003) jednoho z nejzásadnějších seskupení jazzové avantgardy Art Ensemble of Chicago narušila smrt kontrabasisty Malachi Favorse Maghostuta začátkem roku 2004. Na koncertním dvoualbu Non-cognitive Aspects of the City (2004) zaznamenaném během týdenního angažmá v newyorském klubu Iridium se AEC představili už v generačně obměněné sestavě. Její leader Roscoe Mitchell participuje na množství vedlejších projektů. V rámci jednoho z nich komunikuje se zakladatelem chicagského hnutí Association For The Advancement Of Creative Musicians (AACM) – klavíristou Muhal Richardem Abramsem a trombonistou Georgem Lewisem. Nejen o aktuálním projektu Streaming, překvapujícím vyhroceností kolektivní improvizace, živelností projevu a expresivně punktuálními strukturami na ploše elektronických zvuků, jsme hovořili s Roscoe Mitchellem.

Jste z Československa? Muhalu Richardu Abramsovi tam před nedávnem premiérovali kompozici Mergertone…“ (na otvíracím koncertě festivalu Ostravské dny 2007 skladbu uvedla Janáčkova filharmonie – pozn. autora).

V šedesátých letech jste začínal v hardbopových formacích, později jste konvertoval k podstatně svobodnějšímu způsobu vyjadřování. Měnilo se vaše hudební smýšlení zásadním způsobem? Nemyslím, že jsem během toho období prošel zásadními změnami, protože mnohé věci, které jsem praktikoval celý život, dělám doposud. Například stále hodně cvičím, protože jsem přesvědčený, že je to nesmírně potřebné pro každého muzikanta v jakémkoliv stádiu jeho vývoje. I proto dnes dokážu zahrát to, o čem jsem před lety jen přemýšlel. Hudba je dlouhotrvající studium, které se táhne celým mým životem. Skutečně neexistuje hranice, na které můžete být sám se sebou spokojený. Pozoruji to na sobě – potřeboval bych nejméně tři životy, abych dokázal obsáhnout vše, po čem v hudbě toužím.

Váš aktuální počin Streaming je společným průzkumem současného statusu free jazzu, kolektivní improvizace, komunikace na intelektuální úrovni… Klíčem je společná konverzace. Každý z nás objevil vlastní jazyk blízký jeho naturelu. Pokud však chcete komunikovat, potřebujete svůj jazyk aspoň částečně přizpůsobit vašemu partnerovi. O tomto je hudba, stejně jako moje hlavní snaha – rozvíjet způsob komunikace, rozšiřovat vlastní slovní zásobu a neustále „nahrávat“ svým konverzačním partnerům. Často pracujeme na jediném tématu s nepřeberným množstvím variací. Můžeme na něm stavět, rozkládat jej, navrstvovat rytmickou složku. Pak zjistíme, že úsek, který kdysi trval pět minut, najednou hrajeme dvakrát, anebo třikrát tak dlouho a stále máme o čem „vykládat“.

Fungujete jako seskupení tří leaderů? Těžko označit vůdce kapely, protože v rozličných seskupeních spolu hrajeme takřka čtyřicet let. Táhneme za jeden provaz a právě v této kolektivnosti spočívá síla Art Ensemble of Chicago, jakož i dalších seskupení okolo AACM. Nejen jako hudebníci, ale především jako přátelé jsme spolu „přeskákali“ množství krizí a špatných období.

Jednou ze složek projektu Streaming jsou elektronické zvukové možnosti. Nebráníte se pronikání současných trendů do jazzu? George Lewis už před časem naprogramoval databázi vzorců, ze kterých při každém koncertu vybíráme. Rovněž využíváme interaktivních možností počítačové hudby, jež nám poskytuje program Voyager . Vývoj nemůžete zastavit.

Hudba AEC byla osobitou syntézou afroamerických metrorytmických a melodických struktur a „západního“ kompozičního myšlení. Jak byste charakterizoval tuto syntézu? V AEC sa vystřídaly osobnosti, z nichž každá měla svůj vlastní osobitý pohled na hudbu. Například Famodou Don Moye se dlouhé roky zaobíral studiem africké hudby. Každý z nás byl individualitou, avšak schopnou komunikovat v rámci společné věci. Jsme jedinečné osobnosti, naslouchající svému vnitřnímu hlasu, který potom interpretujeme. To bývá zajímavé pro lidi žijící kolem nás. V AEC jsme se snažili absorbovat hudbu z různých částí světa a transformovat ji v našem vlastním projevu. Vytvořili jsme nový jazyk.

Pod hlavičkou hnutí Association For The Advancement Of Creative Musicians se od šedesátých let formovalo vícero generací umělců. Jak funguje AACM v současnosti? AACM má dnes dvě pobočky – nejen v Chicagu, ale i v New Yorku. Momentálně připravujeme koncert AACM Chicago Big Band s repertoárem, který jsem pro toto obsazení speciálně napsal. Kromě toho fungujeme v komunitě jako kdysi – setkáváme se, mluvíme o hudbě, sdílíme jednotlivé nápady, hrajeme. Jsem velmi rád, že myšlenky, které stály u vzniku AACM jsou aktuální v původní formě.

Poznamenaly hudbu Art Ensemble of Chicago personální obměny posledních let? V AEC se snažíme zachovat sdílený hudební odkaz. Momentálně nahráváme s novými členy Jaribu Shahidem a Corey Wilkesem. S Jaribu jsme během třech dekád spolupracovali v různých formacích, například Sound Ensemble, The Note Factory, anebo Sound and Space Ensemble. Corey Wilkes je vynikajícím trumpetistou, který se na chicagské scéně objevil před několika lety.

Po smrti Lestera Bowieho v roce 1999 jste dlouho váhali s nahrazením jeho místa v kapele… Nikdy jsme nedělali „nábory“ ve smyslu hledání nových členů. Corey zpočátku chodíval na záskoky, až s námi nakonec zůstal, protože jsme spolu dokázali komunikovat. Několik let předtím jsme však hrávali jen jako kvarteto. Pokud jste skutečně spjatý se svou hudbou, dokážete na lidi působit a přitáhnout je bez toho, abyste dělali nějaký konkurs. V AEC to takto fungovalo odjakživa.

Po odchodu Lestera jsem začal hrávat s vynikajícím houslistou Vartanem Manoogianem, který bohužel v minulém roce zemřel. Nesmírně jsme si rozuměli, naše společná hra byla dokonalým souzněním.

V devadesátých letech jste experimentoval se současnou klasickou hudbou. Jaký byl přechod od avantgardní volnosti ke komponované tvorbě? Okolo nás je nesmírné množství fantastické hudby a vynikajících skladatelů. Klasickou hudbou jsem se nikdy blíže nezaobíral, protože jsem měl vždy respekt před dědictvím, které přetrvávalo celá ta staletí. Oslovila mě však tvorba současných skladatelů, například Pauline Oliverose, Thomase Bucknera, nebo Boraha Bergmana, a proto jsem se rozhodl zkusit něco nového. To mě nakonec na hudbě nejvíc fascinuje – neustálé hledání a nacházení nových věcí. Proto vlastně hrávám dodnes.

Sdílet článek: