ROBY LAKATOS a jeho soubor jsou v současnosti hlavními představiteli nepřerušené tradice romské houslové hry, která se zpětně datuje až k osobnosti Jánose Bihariho, jemuž se ve své době říkalo „Maďarský Orfeus“ či „Král cikánských houslistů“ a jehož obdivovali skladatelé jako Beethoven nebo Liszt. Stejně jako romské soubory v minulosti, Lakatos a jeho soubor kombinují své improvizační schopnosti s bohatstvím z různých žánrů – úpravy známých klasických děl, původní romskou hudbu, speciální aranže lidových melodií, jazz i moderní experimentální prvky. Jejich oslnivá živá představení překypují humorem i půvabem tradičních romských skupin.
KDO JE ROBY LAKATOS
Jaké byly vlastně hudební kořeny stylově nezařaditelného Robyho Lakatose? Narodil se v roce 1965 jako příslušník sedmé generace přímých potomků slavného maďarského romského hudebníka, barona Jánose Bihariho, jehož obdivoval i Beethoven a o němž řekl Franz Liszt, že „melodie jeho magických houslí padají jako slzy do našich okouzlených uší“. Roby Lakatos o svém předkovi říká něco víc: „Právě od Jánose Bihariho si Brahms vypůjčil témata svých slavných Uherských tanců ; každý cikán je zná a má je ve svém repertoáru. Já sám je mám v uších už od dob, kdy jsem byl ještě batole.“ Uši: to je rozhodující slovo. Celá romská tradice prochází přes uši a Roby Lakatos není žádnou výjimkou. Svůj vstup do jemností a tajů tohoto stylu započal už v pěti letech a brzy hrál v souborech po boku svého otce Tonyho Lakatose a strýce Sándora. Oba patřili k renomovaným osobnostem maďarského hudebního světa – v padesátých letech minulého století byl Sándor prvním romským hudebníkem, jehož soubor hrál klasickou hudbu s romským orchestrem. „Tak jsem se naučil celý repertoár nazpaměť,“ vysvětluje Roby Lakatos, „úplným ponořením se do tradice techniky a zdobení.“ Nebýt jeho rodiny, tradice by se nikdy nestala něčím pevným a neměnným: V 50. letech minulého století byl Sándor prvním, kdo hrál klasická díla jako Sarasateho Zigeunerweisen s cikánskou kapelou. Ani Roby se neomezil pouze na intuitivní postoj k hudbě a v roce 1984 ukončil Konzervatoř Bély Bartóka v Budapešti první cenou za hru na housle. Následující rok opustil Maďarsko a odjel do Belgie, kde podepsal tříměsíční smlouvu se známým klubem v Liege. Brzy ho oslovili z nově otevřeného bruselského klubu „Les Ateliers de la Grande Ile“, který brzy přitáhl davy lidí, aby si vyslechli úžasného Maďara a jeho hudebníky. Roby Lakatos zde zůstal více než 10 let (vyjma příležitostných cest za dalšími úvazky, například rok strávil v Paříži) a přeměnil toto místo v soukromý koncertní sál, kde se gastronomie brzy stala druhořadou záležitostí: hlavním důvodem k návštěvě klubu bylo nechat se zasáhnout zvuky romské hudby. V roce 1992 založil Roby Lakatos v Bruselu vlastní Lakatos Ensemble. Soubor rychle navázal na tradici velkých romských hudebníků, jejichž experimentátorská, improvizační a výjimečně virtuózní hudba absorbuje bohatství různých hudebních vlivů do vlastního individuálního stylu. Ve svém ansámblu dal Roby Lakatos dohromady to nejlepší ze svých současníků: Ernesta Bangóa – vynikajícího hráče na cimbál, s nímž se zná již od mládí, houslistu László Bóniho , dlouholetého přítele Lakatosovy rodiny, pianistu Kálmána Csékiho , absolventa konzervatoře Bély Bartóka, a basistu Oszkára Németha .
Dnes žije Roby Lakatos s rodinou v Bruselu a občas ještě vystupuje v restauraci „Le Grand Mayeur“. Jeho kariéra ale před několika lety nabrala zcela jiný směr, protože věnuje stále více času koncertování. Hraje s orchestrem, do něhož přinesl pár „uvolnění“ od tradice, především zavedením kytary a piana, které jsou pro typické cikánské soubory neobvyklé, ale jsou podstatné pro stylistický vývoj, který Lakatos do repertoáru vložil. „Můj otec hrál po celém světě,“ vzpomíná. „Pokaždé, když se vrátil z cesty, přivezl nové nahrávky, a tak jsem objevil desky Stephana Grappelliho, kterého jsem vždy považoval za vzor jazzového houslisty.“
Jazz hrál v osobním rozvoji mladého maďarského houslisty důležitou úlohu a improvizace, základní prvek jak cikánské, tak i jazzové hudby, byla vždy v centru jeho zájmu. Stále sice vzpomíná s hlubokou vděčností na vše, co se naučil od takových mistrů, jako byl Sándor Jároká, ale velice rychle si rozvinul svůj vlastní improvizační styl, obdivuhodnou fúzi typických cikánských a jazzových prvků, jimž dodává určitými ryze vlastními technickými efekty speciální barvu – například ďábelské pizzicato pravé ruky, které vždy ponechává všechny „klasické“ houslisty v naprostém ohromení. Přestože z elegantních frází, které se linou z houslí Robyho Lakatose, stále vykukuje Grappelliho styl, člověk se neubrání údivu nad tím, jak se tento maďarský houslista oprostil od svého slavného vzoru a vytvořil si vlastní originální a osobitý styl. Člověk si pak dokáže představit, jak ho asi potěšilo, když Grappelli rok před svou smrtí přijal pozvání ke společné hře a chválil schopnosti svého mladšího kolegy.
Originalitu Robyho Lakatose nelze ocenit lépe než poslechem jeho „znovu navštěvování“ tradičního romského repertoáru. Jeho přetékající představivost je vyrovnávána pouze jeho naprosto šokující instrumentální virtuozitou – zjistíte třeba, jak notoricky známé melodie například u skladby Alouette mohou najednou získat nejdivočejší bebopovou příchuť a zároveň neztratit svou identitu. Roby Lakatos si veškeré aranže píše sám. Skupina Robyho Lakatose nahrává exkluzivně pro firmu Deutsche Grammophon.
CO BYLO PŘED LAKATOSEM
Poslední tři staletí nejsou romští hudebníci v západní hudbě nikde doma. Z geografického hlediska za to může nomádský životní styl, kdy se hudební romské skupiny někde objeví, po určitou dobu zde pracují, a pak zase hledají štěstí jinde. Tento ryzí starší typ je předchůdcem moderního interpreta. Ani u hrdinů klasické hudby se nedá často říci, kde vlastně leží jejich pravý domov.
Podobně Rom a jeho hudba – nebo, přesně řečeno, jeho způsob hraní – jsou vysoce považováni a nacházejí své nejčastější vyjádření v nejrůznějších stylových trendech, i když to někdy posluchači, ani interpreti sami neregistrují. Vezměme si třeba klasickou hudbu. V mnoha dílech Haydna, Beethovena, Schuberta, Schumanna, Brahmse, Liszta, Berlioze, Ravela, Sarasateho a Josepha Joachima se objevují romské prvky, a dokonce jsou vybrány zvlášť proto, aby zvýraznily určité hudební poselství. Barva, rytmus a samozřejmě interpreti, kteří byli ztotožňováni s určitými tanci, písněmi a improvizacemi určitě měli vliv, který šel daleko za hranice národů a vkusu. Jako blahodárný porost se romská kultura rozprostřela do zámků a koncertních síní a zapouštěla své hudební rysy, kdekoli to šlo, a tak získala i sociální přijetí.
Většina témat maďarských lidových melodií, romských písní, maďarských rapsodií a tanců, které dnes známe a máme v oblibě, pocházejí od podnikavých amatérů 19. století. Mnoho z těchto diletantských skladatelů pocházelo z řad maďarské aristokracie. V eseji Maďarská lidová hudba zmiňuje Zoltán Kodály některé autory nejstarších děl jako Danses hongroises nebo jednoduše Hongroises , která se poprvé objevují kolem roku 1790 – „autoři se jmény jako Bengraf, Franz Tost, Drechsler, Mohaupt, Stocker“. Jejich díla byla ve vídeňském stylu, ale opředena barvami a rytmy typickými pro romskou hudbu. Jinými slovy, nepochybně měli zkušenost s cikánskou instrumentální hudbou podobnou té, která inspirovala Josepha Haydna ke kompozici dvou slavných vět alla'ongarese , jmenovitě jde o poslední větu Klavírního koncertu D dur Hob. XVIII:2 a finále Klavírního tria G dur Hob. XV:25 .
Zajímavá je i Kodályho poznámka, že to byli Maďaři, kteří tento styl později rozvinuli: „János Lavotta ze Izsépfalva a Kevelháza (1763-1820), János Svastis z Bocsáru (c. 1800-1874), Kázmér ze Sárkozy (1799-1876) a fyzik J. B. von Hunyady (1807-1865) – všichni Maďaři – a také Čech Anton Csermák (1744-1822), baronet z Dlujku a Rouhans [a] Rom János Bihari (1764-1827).“ Kodály pokračuje popisem „většiny této hudby“ jako „zastaralé a nemoderní“: pouze Bihariho díla „stále oplývají životem“.
Vědomí toho, že houslista Roby Lakatos je přímým potomkem Jánose Bihariho, nepředpokládá pouze, že Lakatos reprezentuje pokračování silné romské tradice, ale také odráží tvůrčí schopnost včlenit různorodé kulturní a hudební impulsy v rámci procesu splynutí, který se neustále obnovuje tak, aby se tradice stále posouvala k co nejsoučasnější formě. Toto obnovování je jedním ze znaků pokročilé techniky, kterou v romské hudbě nacházíme, a je nepochybně omezen zkoušenými melodiemi a populárními hity repertoáru. Dokonce i v romské hudbě dřívějších dob nebyly lokální barvy a harmonické zvláštnosti zvolené (nebo předepsané) kulturní skupiny zpracovávány pouze podle romského základu, ale byly používány tak, aby vznikl vlastní nový hudební jazyk.
Prvky maurské hudby ze vzdálené Afriky si našly cestu do španělské romské hudby, například operní a operetní hity vůdčích italských autorů byly přepracovávány romskými soubory a rozvíjeny na základě improvizace. Jinými slovy, hudebník stále vnímal relativně nezkažený hudební trh a pozoroval barometr popularity melodií. A vědomě nebo nevědomě (nikdy zřejmě nebudeme vědět jak) připomněl, jak hluboce je zakořeněn v lidové hudbě svého rodného kraje – místa, z něhož byl, ať už v dobrém či zlém, vykořeněn. V umělecké hudbě a tancích maďarských městských hudebníků je také patrný vliv původní maďarské lidové tradice, takže je snadné si nakonec představit Romy na venkově, kteří se seznámili s písněmi sedláků a děveček.
Ačkoli určité aspekty této symbiózy zůstávají nejasné, nepochybně to umenšuje romské hudbě schopnost nechat posluchače zotročené. Právě to navíc přimělo Zoltána Kodályho k závěru, že u Jánose Bihariho, který neuměl noty, není jasné, co napsal sám a co dodali opisovači. Kodály pokračuje: „Ve všech případech má několik kusů vztah k tradiční maďarské venkovské hudbě. Vytváří linii mezi venkovskou tradicí a městskou taneční hudbou, která dala vznik csárdási kolem roku 1830.“
V případě Robyho Lakatose a jeho přátel se setkáváme s romským ansámblem, jehož umění je klasickým příkladem romantické rozmanitosti, ačkoli má velice osobní charakter. Jde o styl, který rozvinuli nejen úzkým kontaktem se zkoušeným a testovaným témbrem a technickými modely, ale také na základě neustálých experimentů a objevování nových možností. Taková hudba zůstává otevřená všemu, co je módní ve světě jazzu a co se v prostředí romské hudby dá objevit na poli improvizace. Báječná a mnohdy dech beroucí virtuozita Robyho Lakatose a jeho kolegů nesměřuje jen k neobyčejné tematické ornamentaci a šílené rychlosti, ale také – jak posluchač sám zachytí – k závratným, i když pokusným, vstupům do nezávisle tvůrčího terénu, takže řada známých skladeb je ve zvuku nejen za hranicemi rozpoznatelnosti, ale samy o sobě vytvářejí překvapivý, téměř avantgardní okamžik. Zde se romská hra obrací do ryzího tvoření. Zde se Rom projevuje jako hudebník, který se pohybuje mezi styly a kulturami a hrdě odráží dobu, ve které žije.
Po docela strastiplném, diplomatickém vyjedávání, se HARMONII podařilo realizovat s „cikánským houslovým baronem“ (poprvé v ČR vystoupí 5. 12. 2002 v Míčovně Pražského hradu) rozhovor. Bohužel pouze pomocí e-mailu, což je v odpovědích hodně znát.
Pane Lakatosi, jste rodově spřízněn s Jánosem Biharym. Věříte v genovou přenosnost hudebních vloh? Já i můj bratr jsme potomci sedmé generace od Biharyho a říká se, že právě sedmá generace má téměř ty samé schopnosti jako první.
Od kolika let jste hrál na housle a hrál jste tehdy jenom romské tradicionály? Na housle jsem začal hrát ve třech letech pod vedením svého otce, a to nejprve jen cikánské melodie. Když mi bylo pět, šel jsem na hudební školu, kde začalo mé oficiální vyučování.
Vystudoval jste v Budapešti konzervatoř. V čem byla pro hudebníka vašeho typu taková škola přínosná, nemůže to spíš uškodit? Konzervatoř je opravdu důležitá. Nejdůležitější je ale kantor, který může studenta posunout k vyššímu stupni tím, že se mu věnuje a dostává z něj vytrvalost. Konzervatoř také nutí mladé hudebníky učit se a zapamatovat si základy a hudební teorii.
Pokud vím, je vaše kapela jediným romským souborem nahrávajícím pro klasický label. Proč jste se spojili právě s Deutsche Grammophon a v čem je to pro vás zajímavé? S DG jsme uzavřeli smlouvu v roce 1998 a byla to pro nás samozřejmě velice prestižní nabídka. Takový závazek znamená každodenní výzvu, pokud je kvalita hudby vnímána jako dokonalost, která se pak, lze-li toho dosáhnout, vyžaduje.
Už od první desky z roku 1998 propojujete romské idiomy s klasikou, jazzem, soudobou hudbou a na vašem aktuálním albu i s filmem. Někdy se jedná o pouhé aranže, jindy vzniká nové dílo. Jak to udělat, aby místo kýče vznikl svébytný umělecký tvar? Píšeme-li nebo aranžujeme novou skladbu, všichni se řídíme velice přísnými a přesnými pravidly, ale každý hudebník má dostatek prostoru pro improvizaci. Základ je klíčem soudržnosti a dovoluje nám jít za hranici běžných uměleckých forem.
O čem vlastně bude vaše další CD? Zatím to není ještě jasné, mluvíme o tom, jak dát konečnou podobu našim představám a touhám.
Pohybujete se ve velkém, univerzálním hudebním světě. Nemáte strach, že ztratíte vazbu na svoje etnické kořeny? Ne, protože si stojíme za svým vlastním stylem a návrat ke kořenům je pravidelnou potřebou pro umělce, kteří hodně cestují.
Znáte lidovou hudbu naší Moravy či sousedního Slovenska a jaký máte názor na zpracování lidových písní Janáčkem, Kodálym a Bartókem? Znám jen trochu slovenskou a moravskou hudbu. Jsou zde úžasní autoři, ale jak už to často bývá, ocenění se dočkali až po smrti.
Co se vám vybaví při pojmu česká hudba? Myslím na dechy, protože čeští dechoví muzikanti jsou hodně známí. Znám některé české klasické hudebníky i autory, ale obávám se, že lidovou hudbu nikoliv.
Máte nějaké svoje oblíbené houslisty minulosti nebo i současnosti? Heifetze, Oistracha, Repina, Vengerova, Menuhina – ti všichni jsou nebo byli mými přáteli.
Na závěr otázka, kterou magazín HARMONIE pokládá pravidelně: Na jaký nástroj hrajete a jaké struny na nich používáte? Hraji na housle Guarneri s Pirastro Eudoxa.
