V ZAJETÍ ANALOGOVÉHO ZVUKU…
Tato formace, která se v poslední době s čím dál větší vehemencí prosazuje nejen doma, ale i v zahraničí, patří k tomu nejpodnětnějšímu z celku polské hudby a zároveň dokládá, že nejen Amerika či Francie jsou centry tohoto hudebního stylu. Ačkoliv Robotobibok mají na svém kontě zatím tři alba, jejich hudební profil a preference jsou zcela zřetelné. Úhelným kamenem originálního zvuku je spojení jazzrockového kvintetu (trubka, vibrafon, kytara, basa, bicí) s analogovými nástroji, které paralelně obsluhuje všech pět členů skupiny. Toto spojení klasického s archaickým působí na první pohled poněkud sentimentálně či tradicionalisticky, avšak samotný poslech jakékoliv retrográdní horizonty očekávání vyvrací.
STOCKHAUSENA…
Již na prvním albu, které nese název Jogging , slyšíme sofistikovaný jazz okořeněný zvuky, které, ačkoliv náleží do koloritu hudby 70. let, jsou taveny současnými hudebními kontexty – junglem, improvizovanou elektronikou a tak podobně. Ovšem nejpřekvapivějším momentem je obrovská sehranost Robotobibok (Robot lenoch), která funguje jako organický celek, kde všechny nástroje mají svoji proporční a nápaditou vyváženost.
Druhá nahrávka Instytut las potvrdila daný směr, avšak rozšířila spektrum preferencí ještě do dalších oblastí, konkrétně k soudobé vážné elektroakustické hudbě, k autorům formátu Karlheinze Stockhausena či Iannise Xenakise . Celé album se skládá z dlouhých a velice komplikovaných skladeb plných značných proměn, témat a temp. Svým ustrojením se velice blíží filmové montáži či koláži v intencích, ke kterým vyzýval Sergej Ejzenštejn , a nezapře v sobě vliv románového a filmového způsobu narace.
Novinka Nawyki przyrody (2004) se nese v duchu zhutnění, koncentrace a miniaturizace. Kratší výtvory pozbyly jisté zvukové radikality a rychlosti, daleko více pracují s barvou zvuků a nálad, s propracováním melodických struktur. Za zmínku stojí ještě fakt, že málokterá hudební skupina z „jiné“ jazzové oblasti nese tak bizarní název a pojmenovává své skladby v duchu patafyzického a černého humoru – například Výměna vzduchu na stanici Mir , Pouze pro zvířata či Pomsta Hněvavce . Rozhovor s kytaristou a klávesistou Maciekem Baczykem vznikl v jednom z wroclawských klubů, krátce před koncertem v nové sestavě.
I POLSKÉ OTEVŘENOSTI…
Nakolik se vaše nové CD Nawyki przyrody liší od předchozích alb? Je mnohem kratší, protože ho chceme vydat i na gramofonové desce, čímž je jeho délka limitovaná. Má stopáž standardního longplay – 40 minut. Druhým zásadním rozdílem je fakt, že album je zcela nahráno analogovým způsobem. Předchozí desky jsme totiž točili v novém studiu, digitálním způsobem, tak, jak se to v současnosti dělá. Po zkušenostech z přípravy Jogging jsme se rozhodli, že druhé album zaznamenáme již na analogový, 24-stopý magnetofon, což se nám bohužel nepodařilo. Nové CD Nawyki przyrody jsme již ale nahráli ve studiu plně analogově vybaveném, neboť jeho šéf je velkým sběratelem starých přístrojů a vůbec různé nemódní hudební techniky. Použili jsme starý mixážní pult, zesilovače ze 70. let a mikrofony ze 60. let, které odkoupil za pakatel, když se jich zbavovala rádia přecházející na digitální techniku. Museli jsme kvůli tomu změnit způsob záznamu, ale myslím, že se nám to nakonec podařilo. Na tomto disku je méně skupinových improvizací, skladby jsou více komponované. Druhá nahrávka Instytut las je velmi epická, s rozmachem, skladby jsou dlouhé, téma je překrýváno dalším, úplně odlišným tématem. Vše je komplikované podobně jako v progresivním rocku. Nawyki przyrody je rozhodně albem prostším, ale více nastaveným na energii a hru se zvukem.
Proč jste tak zaujati analogovým zvukem a způsobem nahrávání? Je to samozřejmý výsledek rozhodnutí hrát na staré nástroje – tahle varianta záznamu nám přijde nejadekvátnější. Něco na způsob – každému, co jeho jest. Ale to není žádné naše dogma a regule. Proč jsme tím tak zaujati? Protože se nám ještě před nahráváním prvního alba dostal do rukou syntezátor Moog a byli jsme jeho zvukem uchváceni. Rozhodně jsme neměli na počátku Robotobibok nějaký koncept pro ozvláštnění našeho zvuku. Nelze podle toho nikterak posuzovat kvalitu naší hudby, ačkoliv zní jinak než současný zvuk mnoha skupin. Vždyť ani mnozí laptopisté netvoří zajímavou hudbu jenom proto, že hrají na počítač.
Značný vliv na naše rozhodnutí používat tyto staré a „nedokonalé“ přístroje měl fakt, že jsme milovníci hudby 60. a 70. let, jejího zvuku. A jako inspiraci lze označit i písně skupin Rolling Stones a Beatles, které, i když jsou jednoduché, mají úchvatný a přirozený, plastický zvuk. Proti nim nejsou současné kapely jako R.E.M. či Pearl Jam tak zajímavé – jejich zvuk je sice dokonalý, ale „plochý.“ Ale třeba u Radiohead nebo Björk slyšíme skvěle odvedenou práci ve studiu, produkci, ale hlavně srostlost a pevnou vazbu s digitálním zvukem. Tato vazba je produktivní a organická, vědí, co jim mohou současné technologie poskytnout. Žijí v nich. My ale žijeme v zemi, v jaké žijeme, a tak máme limity, které nás omezují. Zdejší studia nejsou tak vybavena a ani my nejsme tak bohatí, abychom si mohli vyzkoušet nahrát desku tak precizním způsobem. Důvodem našeho rozhodnutí je také jakási pravdivost nahrávky, nemožnost ji silně upravovat, digitálně pitvat, komprimovat.
Preferujete tedy špinavý, surový zvuk před digitální technikou. Ano, i s vědomím, že se pak vyskytují malé chyby, nedokonalosti, rozechvělé zvuky. Z tohoto důvodu nemám v oblibě jazz fusion typu, jaké tvořil Chick Corea v 80. letech, neboť prvek surovosti a živelnosti postrádají. Bylo tam k dispozici skvělé studio, virtuózní kytarista, pianista, bubeník i basista – vše až příliš dokonalé, ale nudné a nezajímavé. Hodí se leda tak do pornografických filmů jako nerušivý podklad.
V současnosti se polská jazzová scéna dělí na jazz a yass. Jsou to pouze různé pojmy pro to samé, anebo skutečně naznačují jakousi rozepři, diferenci v hudební scéně? Kam patří Robotobibok? Nikdo z nás se nezajímá o definování naší hudby, ale na druhou stranu chápu potřebu jakkoliv ji zaškatulkovat. To, co hrajeme, je v okruhu jazzu a nelze se tomu vyhnout. Zčásti je to dáno naším obsazením. Baskytara, trubka, bicí, kytara, vibrafon, dříve i saxofon. Na druhou stranu právě kytara, syntezátory i způsob hry na bicí nás možná více svazuje s krautrockovými skupinami Gong, Can, Faust anebo s tranceovými projekty. Těžko určit, kde u nás končí jazzový způsob hraní a začíná rockový.
Jak se odlišuje jazz od toho, co se v Polsku nazývá yass? Myslím, že tenhle rozdíl vznikl nejen z touhy hrát odlišně od starších jazzových skupin, ale také díky tomu, nakolik je styl, který se nazývá yass, otevřený i jiným vlivům. Yass je spojen i s rockem a elektronikou, často stojí na těžkých rockových figurách doplněných o jazzová sóla. Etabloval se převážně v polovině 90. let a byl spojen s kluby typu Mózg v Bydgoszczi nebo Sfinx v Sopotech a se skupinami Trytony, Milosc, Loskot, Kury či Mazoll Arhythmic Perfection. Byl to obrovský boom, znělo to zvláštně a nově, ale ne vždy se jedná o jazz nebo, chcete-li, yass. Došlo pak k jistému stírání toho, co se za yass označovalo. Třeba skupina Scianka není vůbec yassová, ale avantgardně rocková. Myslím, že Pink Freud nebo Paralaksa Wojciecha Mazolewského by měly patřit k nejdůležitějším a nejčistším projektům této rozmanité a nečitelné scény. I nás tam řadily různé časopisy, a to způsobem, že jsme novým zvukem yassu. Což je mylné, k yassu nepatříme, a ani nejsme nijak spjati s jeho centry. Že hrajeme jinak, ještě neznamená, že se nějak s yassem identifikujeme, ačkoliv se jistým shodám nebráníme.
Zdá se mi, že polská scéna je velice otevřená, všichni hrají se všemi, tvoří pozoruhodné projekty… Ano, ale nemám pocit, že je to úplně správné, protože ti lidé tvoří rychle a málo spolu komunikují. Četl jsem stať sampleristy Bunia (Michal „Bunio“ Skrok je kromě svého sólového projektu členem skupin Ludzie, Bassisters Orchestra, spolupracuje s hiphoperem Fiszem – pozn. autora ), v níž se odvolává na všechny své projekty. Tím, že je elektronikem, se snadno dostává do všech skupin – hip-hopových, rockových, jazzových, ale jeho produkce trpí jistou stereotypností a neuvážeností. Takový přístup znamená málo zkoušek, málo času nechat si věci uležet, hrát si s nimi.
Polsko už dlouho a silně jazz miluje. Málokteří důležití jazzmeni Polsko minuli, a tak jsme měli možnost vidět a slyšet nejrůznější hvězdná seskupení hudebníků, kteří nepracují kontinuálně, ale scházejí se jen na dvě zkoušky před koncertem. Ano, jsou skvělí muzikanti, umí improvizovat, ale utíkají do jakýchsi formálních manýr. Nejsou vzájemně sehraní, neznají se, jen se setkávají na koncertech. Z vlastní zkušenosti vím, jak moc je důležité zkoušet spolu a hledat nové přístupy k hudebním tématům, obracet struktury naruby, a tak se skrze hudbu navzájem poznávat.
Liší se nějak přijetí Robotobibok v Polsku a v zahraničí? Ano, pochopitelně. Tady nás lidé znají, vědí z jakého jsme města, kdo nám produkoval album, kdo je ve zdejší scéně na podobné vlně a tak dále. Mnohdy si nás spojují s nálepkou yass. Tohle v cizině neexistuje, ale reakce máme velice pozitivní. Lidé jsou víc otevření, jejich posluchačská zkušenost a kultura je na mnohem vyšší úrovni, takže i přijetí komplikované hudby Robotobibok je lepší. Za uzavřenost lidí zde v Polsku může ta strašná devastace komunismem, neprostupnost železné opony, neustálé opakování takové selanky, jako je váš Karel Gott, krmení podobnými odpadky. Máme i zkušenost s hraním na malých městech před publikem, které čte jen bulvární tisk a jde se do klubu napít piva. Pro ně jsme zjevením, kterému nerozumí. V očích jim vidím otázku: „Co to je?“ Na západě nás naopak podobní lidé poslouchali se zaujetím a šli si koupit naše desky. Ale to je možná dané tím, že jedinou hudbou polského venkova jsou zábavy a jedinou hudbou mládeže je disco a hip-hop.
V jakém postavení je v Polsku hip hop? Zdá se, že je velice populární. Populární je tak, že se už vymanil z oblasti alternativy a stal se jen záležitostí průmyslu pro teenagery. Naštěstí je několik skupin, které hip-hopové schéma prolamují, ale je jich málo. Například Fisz je inteligentním kombinátorem hip-hopu s jazzem a reggae – netvoří jenom rytmy, do kterých promlouvá své pravdy. Jeho skupina Tworzywo Sztuczne má skvělou energii a nezvyklý náboj. Ale oficiální média ruku v ruce s průmyslem pochopila potenci hip hopu stát se popkulturou, a tak toho znamenitě využívají. Někteří srovnávají boom hip-hopu s oblibou punk rocku v 80. letech, kdy tu byly obrovské festivaly a všichni nosili náušnice a číra. Myslím, že hip-hop je pro mládež tím, co byla před deseti lety diskotéková a estrádní hudba.
