neděle, 3. březen 2002

Robin Williamson - folkový bard na jazzové značce

Napsal(a) 

Robin Williamson – folkový bard na jazzové značce Robin Williamson – folkový bard na jazzové značce
Vydání titulu The Seed-at-zero skotského folkového barda Robina Williamsona na značce ECM - věnující se doposud výhradně jazzu a vážné hudbě, i když v nevídaně širokém záběru těchto žánrů - bylo překvap ením jak pro folkové publikum, tak pro posluchače sledující ediční počiny ECM dlouhodobě. Při bližším pohledu ale toto spojení už tak překvapivě nepůsobí.

Kdo vlastně je Robin Williamson? Renesanční člověk, písničkář nepřehlédnutelné velikosti, význačný interpret tradičních lidových písní, publikující básník a povídkář, autor instruktážních knih pro hru na housle a flétničku penny whistle, vedoucí osobnost současného návratu k přednášenému vyprávění příběhů, majícímu v Británii bohatou historii, a v neposlední řadě majitel sbírky hudebních nástrojů z celého světa, která dnes čítá přes čtyřicet kusů (mimochodem na všechny umí hrát). Člověk, který po více než pětatřicetileté kariéře neusnul na vavřínech, čehož důkazem je i album The seed-at-zero .

Robin Williamson se narodil roku 1943 v Edinburghu. Už v šestnácti letech se stal profesionálním hudebníkem. V ranných šedesátých letech odjel s přítelem Bertem Janschem do Londýna, aby tam celou jednu zimu strávili koncertováním na tamní folkové scéně. Roku 1965 založil s lakonickým Londýňanem a skvělým banjistou Clivem Palmerem duo Robin and Clive , věnující se interpretaci starých skotských a irských písní v aranžmá pro housle a banjo ve víceméně americkém bluegrassovém stylu. Hned v následujícím roce podepsali smlouvu s gramofonovou společností Elektra, poté co spojili své síly a talent s kytaristou Mikem Heronem , neboť uvážili, že po úspěších amerických Peter Paul and Mary bude mezi posluchači větší zájem o trio než o duo. Aby dali najevo věrnost svému domovskému Incredible Folk Clubu, který Clive vlastnil v Glasgow, nazvali se s žertovně provokující neskromností The Incredible String Band . Po následujících osm let pak byli jednou z nejdůležitějších položek britského folkového hnutí.

V jejich repertoáru začaly nad původním tradičním materiálem převažovat Robinovy a Mikeovy vlastní písně, což bylo jak odborníky, tak publikem vřele přijímáno a například o Robinově písni October Song se pochvalně vyjádřil i Bob Dylan. Když v roce 1967 vydali své legendární a dodnes výjimečné album 5000 Spirits Or The Layers Of The Onion (5000 duchů aneb vrstvy cibule), byla to psychedelicko-folková směs soudobého folku se severoafrickou pouliční muzikou, indickými rágami, bahamskými baladami, chicagským blues a dalšími globálními hudebními impulzy. Z dnešního pohledu to bylo vlastně typické album world music dvě desetiletí předtím, než si v osmdesátých letech obchodníci mamutích gramofonových firem tento termín přivlastnili. Nejen toto album, ale i další tituly The Incredible String Bandu se okamžitě dostávaly na nejvyšší příčky britské Top 5. Kapela dokonce hrála i na legendárním festivalu v americkém Woodstocku, což je málo známý fakt, protože jejich vystoupení není zachyceno ani ve filmu ani na albech z této události.

The Incredible String Band se rozešel v roce 1974 a Robin Williamson odjel do Los Angeles, aby se tam věnoval především literatuře. Jedním z prvních publikovaných děl byly pikareskní Mirrorman's Sequences (Epizody ze života obrazu v zrcadle), vesele uvolněné a trochu necudné vzpomínky na vlastní nehody v Edinburghu počátkem šedesátých let. Brzy následovala novela The Glory Trap (Slavná léčka), ale hudba se nenechala nadlouho odstrčit, a tak v roce 1976 zakládá Robin kapelu Merry Band (význam tohoto zdánlivě jednoduchého názvu se v češtině pohybuje od Veselá či dokonce Líbezná až k Pořádná kapela), jejímž manifestem bylo "hrát současnou keltskou hudbu na staré nástroje novým způsobem". Výsledkem byla elektrifikovaná kombinace starého i nového a větší důraz na autobiografické prvky v Robinových písních. Na albech Merry Bandu se již začal objevovat zárodek pozdějšího Robinova "bardického" stylu, kombinování hudby a mluveného slova podle staré keltské tradice.

Od rozchodu Merry Bandu a poté, co se usadil v polovině osmdesátých let opět v Británii, vystupuje Robin Williamson téměř výhradně jako sólista. Vydal za tu dobu více než třicet desek písní, instrumentální hudby i mluveného slova. Později navíc všechny tyto tři formy slil v jednu osobitě novou, v níž ústřední roli hraje keltská harfa. Dá se říci, že se mu více než kterémukoli jinému současnému muzikantovi podařilo dosáhnout půvabné syntézy tradice a současnosti, v níž se vše doplňuje a ovlivňuje navzájem.

A to plně platí i o novém Williamsonově albu The seed-at-zero . Jeho středobodem je Robinův hold Dylanu Thomasovi. Ze šestnácti skladeb je šest zhudebněnými básněmi tohoto velkého welšského básníka a navíc na závěr celého CD mu pak Robin vzdal svou zvláštní osobní poctu písní For Mr. Thomas . Sám o svém vztahu k tomuto geniálnímu rodákovi z jihowelšského Swansea, ale i k dalším lidem, kteří ho ovlivnili, říká: "Dylana Thomase si velmi vážím a mám ho moc rád. Jeho rozhlasovou hru Under Milk Wood (Pod mléčným lesem) jsem slyšel už jako dítě ještě na starém rádiu-krystalce. Je to opravdu úžasný básník a spisovatel. Ale větší vliv než Thomas na mne měl Jack Kerouac. Když mi bylo tak sedmnáct, osmnáct let, zkoušel jsem žít tak spontánně jako on. Jenže ve stejné době jsem byl zasažen skotskou a irskou lidovou hudbou a v Incredible String Bandu jsme pak zkoušeli hrát nejenom skotskou a irskou, ale lidovou hudbu z celého světa. Dnes se tomu říká world music, ale na tom nezáleží, protože ať už je to hudba odkudkoli, je to především vždycky ťlidská hudbaŤ."

Zájem o hudbu z celého světa též zpětně formoval Robina Williamsona jako skladatele a především jako instrumentalistu. Jeho pojetí kytarové hry je někdy bluesové (na albu The seed-at-zero třeba ve zhudebnění Thomasova On No Work Of Words ), ale častěji připomíná způsob, kterým se hraje na arabský oud. "Byl jsem ve hře na kytaru ovlivněn arabskými hráči na oud, obdobu evropské loutny, předchůdce kytary. Ostatně kytara se dostala do Evropy z arabského světa během křižáckých válek. Mám rád zvuk oudu a jeden opravdu vlastním. Koupil jsem ho v Maroku v roce 1963 na prašné ulici v Cassablance od výrobce těchto nástrojů, který měl na stěně obchodu malbu ryby, pojídající menší rybu, pojídající ještě menší rybu, která pojídala docela malou rybičku... takovou dětskou kresbu. Mám rád tón oudu, ten zvuk, jako když něco žuchne, a snažím se hrát na kytaru podobně. Ale velký vliv na mne měl také zvuk dud, irských dud. Takže, když to shrnu, nejvíc mne ovlivnil sitar, oud a dudy."

Takové mnohostrunné a mnohostranné inspirace hudební i literární, takový mimožánrový přesah musel být nutně blízký ediční koncepci firmy ECM, hledající hudbu i na žánrových okrajích a v jejich přesazích. Oboustranná přitažlivost byla přirozená a spolupráce jejím logickým vyústěním. Robin sám říká: "Chtěl jsem už dávno natočit desku zhudebněných básní Dylana Thomase. Steve Lake, producent ECM, pak přišel s nápadem zkombinovat je s mými vlastními písněmi v jeden soudržný celek. A u toho nakonec zůstalo. Myslím, že lidem z ECM byl blízký můj způsob improvizované tvorby písní přímo ve studiu. Mnoho z těch na CD je opravdu záznam okamžité improvizace bez jakékoli zkoušky. I má práce s textem, se slovem, je dá se říct mezižánrová, což je ECM blízké. Vycházím z tradic keltských bardů, kteří své příběhy napůl zpívali, napůl přednášeli, a pohybuji se někde mezi jazzem a literaturou. Z té žánrové nejednoznačnosti a improvizovanosti pak je možné vykřesat jiskrnost, čerstvost, neotřelý šarm písní. Texty Dylana Thomase působí silněji nahlas vyslovené, než potichu čtené a též raději zpívané, než jen přednášené. V posledních patnácti letech jsem se zabýval způsoby vyprávění příběhu, hledal jsem moderní formu téhle staré lidové tradice, formu třeba s kytarou či harfou. Ta tradice má v Británii bohatou historii, ne jen ve 20. století, kde ji zosobňuje Dylan Thomas a další. Obzvlášť ve Walesu se říká, že vyprávět příběh se musí tak, jako byste vydechovali do vzduchu něco prorockého a navýsost pravdivého. To byla idea bardů, tradičních welšských keltských básníků, vlastně všech britských keltů, skotských, irských i welšských: to, že musíte pravdu jakoby vylovit z věčnosti a znovu ji vyslovit. A vyslovit tak, že se v ní objeví něco současného, něco, o co v tomto okamžiku běží, ale zároveň i něco, co je v téhle chvíli ještě v moci budoucnosti. A to vše cestou okamžitého spontánního tvoření, což je časté v moderním umění. Vzpomeňme jenom, jakým způsobem tvořil Jackson Pollock své obrazy, jak vyléval barvu na plátno. To nemá nic společného s náhodou, ale jde právě o spontánní tvoření. A hlavně - spontánní tvoření je jedna z nejdůležitějších kvalit života samého. Doufám, že některé z mých písní tohle v sobě nesou." Po poslechu alba The Seed-at-zero musím říci, že nesporně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.