sobota, 7. leden 2012

Robert Glasper: Hip-hop je drsnej svět

Napsal(a) 

Robert Glasper - hip-hop je drsnej svět, foto Joey L Robert Glasper - hip-hop je drsnej světfoto: Joey L

Bylo to, jako by člověk přiložil ucho na samou tepnu New Yorku. V průběhu našeho telefonátu s americkým jazzovým a hip-hopovým pianistou Robertem Glasperem jel můj protějšek nejprve výtahem, pak se procházel po ulici, načež sedl na nadzemku a nakonec skončil v taxíku. Pod Glasperovým překotným pouličním slangem se místy ozývaly skutečné klenoty newyorské ulice, které ovšem člověk mohl vnímat jen podprahově. O to autentičtěji vlastně Glasper, který na letošních Strunách podzimu vystoupí s jazzovým triem i svou žánrovou fúzí Experiment, působil. A než člověk stihl nabrat dech...

Takže... Musím vám říct, teď jsme s klukama pět dní natáčeli nový album mý kapely Experiment, a šlo to moc dobře. Taky jsme měli spoustu hostů. Normálně rád natáčím se všema naráz, ale tentokrát to bylo organizačně náročnější. Přišel za náma můj parťák Mos Def, Lalah Hathaway, Bilal, Meshell Ndegeocello a další.

O čem ta deska bude? Hlavně chci ukázat ty svoje dvě tváře, že na jednu stranu mám jazzové trio, vydávám u Blue Note a jsem prostě jazzovej frája, ale na druhou dost jedu v těchhle hip-hopových a soulových věcech. Takže jsem chtěl všechny svoje kamarády z jednoho břehu přetáhnout na ten druhej. Doufám, že ta deska způsobí trochu rozruchu, ne jako jazzový alba, o který nikdo nezakopne, pokud zrovna nejste Norah Jones. Zkrátka teď jsme natáčeli několik nocí po sobě, tak jsem takovej rozjetej.

Několik nocí? Jasně, já natáčím zásadně v noci, ráno to ve studiu nemůžu vystát. Vždyť je to tak nepřirozený! Já chci, aby moje desky zněly jako z opravdickýho jazzklubu, potřebuju, aby moje tělo mělo normální reakce a cejtilo stejnou náladu, jako v noci. A kdo chodí do jazzklubu v deset ráno, aby odehrál tři sety? To je na hlavu. Já jsem noční brouk. Vždycky jsem byl.

Vyrůstal jste v Houstonu. Co se tam začátkem osmdesátých let dělo? Vlastně tam nebylo nic než gospelová scéna, a to mi sedlo, protože já už jako malej hrál v kostele. Od šesti let na bicí, ale ty mě nebraly, a pak ve dvanácti jsem se pustil do klavíru. Dost jsem v kostele hrával s mojí mámou. Fakt jsem si to užíval.

Bezproblémové dětství? Já byl hodnej kluk, nikdy jsem nedělal potíže. Držel jsem hlavu vzhůru a nenechal si nic líbit, ale taky bych nikomu nezkřivil ani vlásek. Vždyť já si poprvé loknul z flašky až ve třiadvaceti! Dařilo se mi ve škole, mezi kamarádama jsem byl takovej třídní klaun, co má ze všeho srandu. Vždyť já nikdy ani neseděl v kriminále. Vydělal jsem si svoje první prachy hraním v kostele už jako desetiletej.

To je neobvyklé. Má pak člověk mezi kamarády výsadní postavení? Ani ne, spíš jsem jim musel třeba kupovat jídlo. Samozřejmě jsem nezačal hned za prachy, ale hrál jsem pořád lépe, a vím, že už někdy v patnácti jsem dostával zaplaceno za hraní ve třech kostelech naráz. To bylo slušný. Hrál jsem v baptistickým a křesťanským kostele a taky v kostele adventistů sedmého dne.

Liší se to hudebně? V baptistickým kostele se hrála samozřejmě nejlepší hudba, byla víc světská a informovaná tím, co se dělo venku. Ve většině katolických kostelů je to nuda, akorát zpívají pár století starý hymny, ale tenhle můj kostel byl na tom lépe, taky jeho sbormistryně byla jazzová zpěvačka. No a já šel postupně nahoru. Ještě doma v Houstonu jsem byl jenom hráč, ale když jsem se dostal na školu a přestěhoval do New Yorku, už jsem se ujal ve sboru v jednom obrovitánském kostele v Harlemu.

Robert Glasper - hip-hop je drsnej svět, foto Joey L Robert Glasper - hip-hop je drsnej světfoto: Joey L

Jste ze stejné generace jako muzikanti Kendrick Scott nebo Jason Moran, také z Houstonu. Kamarádili jste se? No jasně, s těmahle frájama jsem chodil na školu, na tu naši slavnou Houston High for Performing Arts. Každej muzikant z Houstonu, kterej dneska něco znamená, tou školou prošel, je to vlastně jedinej důvod, proč v Houstonu nějaká scéna vůbec je. Věnují se tam totiž hodně jazzu, mají hodiny teorie, jsou prostě vstřícní. Už na škole jsem byl v jazzovém kombu s Kendrickem, no a s kytaristou Mikem Morenem jsme zase společně odjeli do New Yorku. Už za jazzem.

To by byla spojnice gospelu s jazzem. Co gospel a hip-hop? Dneska si gospel víc než kdy předtím bere ze světský mainstreamový hudby, to znamená hlavně z hip-hopu. Aby byl furt hustej a moderní lidi se neodvraceli od Pána, že jo. Ale chápu to, protože muzikanti, co hrajou v kostele, taky nechtějí bejt žádný suchaři, potřebujou mít kontakt s živou hudbou a venkovním světem. Takže myslím, že spojnice mezi gospelem a hip-hopem člověk dneska najde ve všem, od harmonií po groovy. Většina muzikantů z R&B a hip-hopovejch kruhů, který jsem doprovázel, účinkovali nebo pořád účinkujou v kostelech, takže je to asi přirozená výměna. A z kostelní hudby se pořád dá brát, je to vždycky dobrá inspirace. Pro mě rozhodně.

Debutoval jste na značce Fresh Sound, to je u nás velká věc. Jak ji vnímají Američané? Ti vnímavější jsou si vědomi možností, které Fresh Sound nabízí. Aby si mladej muzikant mohl jen tak udělat desku, není vůbec samozřejmý, většině lidem se to podaří ve čtyřiceti. A Fresh Sound v tomhle ohledu udělal víc než třeba americkej Criss-Cross, pro ten už se o vás muselo alespoň trochu psát a mluvit. Jordi Pujol, což je šéf Fresh Soundu, za mnou někdy v devětadevadesátým přišel po hraní, že mě slyšel na albu saxofonisty Marcuse Stricklanda, a že jestli chci, ať si natočím svoje vlastní. Že to zaplatí. Byl jsem ohromenej, ale ne nedočkavej, a tak jsem mu řekl, že ještě počkám. O čtyři roky později se zeptal znovu a tehdy jsme do toho šli.

A dál? Načasování bylo výtečný, stala se z toho snad vůbec nejprodávanější deska v historii celýho Fresh Soundu. Měl jsem totiž velký štěstí, že si ji oblíbil britský dýdžej Gilles Peterson, kterej ji neustále pouštěl do éteru, takže jsem s vlastní kapelou mohl brzo potom vyjet koncertovat třeba do Londýna nebo Paříže. Lidi si už dopředu kupovali lístky.

Tou dobou už vás zajímal i hip-hop? Když jsem přijel do New Yorku, bylo to pro mě hlavně o jazzu, ale tady se člověk změní. Tady jsem mohl najednou jít na hip-hopovou jam session, což je věc, která v Houstonu neexistuje. Tady jsem mohl přijít do klubu, stoupnout si před mikrák s Q-Tipem nebo Mos Defem a jet. Což se dělo nejvíc tak okolo roku 2000, a do těch klubů mě nejčastěji tahal můj drahej kamarád Bilal. Takhle jsme poznali spoustu černý muziky a talentovanejch černochů, po kterejch by v Houstonu neštěkl ani pes.

Vaše generace je ale v jazzu převážně bílá. Afroameričané mají blíže k rapu? Nebo hip-hopu, ale rozhodně nehrajou jazz tolik jako v šedesátejch nebo sedmdesátejch letech. Pořád by to uměli, ale v dnešní situaci je to skoro nemožný, vůbec si vyprodukovat desku a živit se jako jazzovej muzikant, to zkrátka vyžaduje velkej risk a odvahu. A většina lidí nechce opustit svoji bezpečnou zónu a vzdát se kostelíčku doma v St. Louis, jen aby v New Yorku mohli zápasit o přežití a hrát hudbu, o kterou nikdo nestojí, rozumíte? Takže když už se do muziky někdo opře, jdou samozřejmě po R&B, protože tam ty prachy pořád jsou.

Ale co jazz? Podle mě trpí tím, že je každej rok víc a víc evropskej, protože ho už i tady hrajou převážně Evropani. A myslím, že lidi to v důsledku toho přestává zajímat a už na jazz nechoděj. Já se to snažím řešit tím, že si stojím mezi těma dvěma světy, jsem stejně dobrej v jazzovým klubu jako na ulici s hip-hoperem, umím jazzovou teorii, ale taky dovedu vařit v kostele. To je podle mě cesta, jak to propojit.

Robert Glasper - hip-hop je drsnej svět, foto Joey L Robert Glasper - hip-hop je drsnej světfoto: Joey L
To spojení se nabízelo, nebo vám ho vymyslel Bruce Lundvall ze značky Blue Note? Bruce si neuvěřitelně vážím, protože to je frája, kterej se znal se všema jazzovýma esama včetně Milese Davise, a pro tuhle muziku dodnes dělá velký věci. Za mnou Bruce prostě přišel do klubu, na místě mi řekl, že mě chce nahrát na Blue Note, a za pár tejdnů už jsem mu nesl demonahrávku se čtyřma věcma. To bylo nutný, aby věděli, jakým se chci dát směrem a jestli jsou ochotný to zaplatit.

A byli? Byli, protože Bruce je jazzovej srdcař, ne nějakej fouňa v obleku, kterýho zajímají jen čísla. Když jsem k němu vstoupil do kanceláře a začal mu vysvětlovat, co že jako chci udělat, povídá mi: „Roberte, ty jsi umělec a my tě našli, protože se nám líbilo, co děláš. Nechceme po tobě žádný vysvětlování. Naší prací je tvou hudbu prodat.“ No a od té doby jsem nikomu v Blue Note nemusel vysvětlovat svoje koncepty nebo se obhajovat.

Co si myslíte o dnešním hip-hopu, je pořád zdravý? Hip-hop se mění jako každá hudba, a i když se momentálně nachází ve fázi, která je mi třeba míň příjemná, pořád lepší, než kdyby ustrnul jako jazz. Protože hudba, která se nikam neposouvá, je mrtvá, a to se podle mě přihodilo jazzu. Já když vydám desku, zápasím v hitparádách o prvenství s dinosaury, musím pořád prodávat víc desek než Frank Sinatra. Vždyť je to směšný! Když vydá novou desku Chris Brown, tak neexistuje, že by před ním v prodejích seděl Marvin Gaye. To jenom ukazuje, jak je na tom jazz bledě. A nejde jen o čísla, i hudebně nic moc. Kdo jako jazz dneska táhne?

Co třeba kvarteto Waynea Shortera? Jasně, kvarteto Waynea Shortera, kterej je chodící historie. To je právě ono, v jazzu pořád záleží jen na těch veteránech, a to si neberte zle, já Waynea miluju. Je asi můj nejoblíbenější jazzovej skladatel, ale popravdě, v R&B už by byl pod drnem. Tam to dědové už položili, a každej z lidí v mým okruhu vám vyjmenuje tucet zásadních mladejch frájů a koček ze světa R&B. V jazzu bych si s tím musel lámat hlavu celej den, a ani pak nevím, jestli bych to dal dohromady. Naopak hip-hop a R&B jsou živý a lidi tam pořád zkouší něco novýho. I když zrovna hip-hop teď momentálně roste, trochu jako dítě, a zrovna se dostal do puberty...

To jo. Někdo by řekl, že má až moc nablejskanejch aut a zlatejch řetězů. Jasně, a moc ženskejch a prachů, to je furt totéž, jen se to musí vhodně dávkovat. Hip-hop ale taky vždycky míval silnej hlas ve společnosti, a to podle mě trochu mizí. Pořád jsou tu lidi, co mají integritu a nerapujou jenom o ženskejch, prachách a moci, ale je jich méně. Když si pustím hip-hopovou desku, nechci slyšet jen exhibici. Chci, aby to mělo hlavu a patu, třeba závažný společenský témata. V tom je ta síla.

Zrovna si připomínáme desáté výročí teroristických útoků z 11. září. Pokryl ho hip-hop dobře? Myslím že jo, i když si takhle z hlavy nevybavím konkrétní písničku nebo desku. Ale vím, že odezva na to i v hip-hopu byla silná. Taky aby ne, vždyť 11. září byl velkej šok pro nás všechny. Sám jsem ten den byl v New Yorku, vlastně pár kroků od letiště, když jsem si pustil zprávy a ještě to všechno chytl v pohybu.

A řekněte ještě – je snažší hrát hip-hop, když jste jazzový pianista? Řekl bych, že naopak. Hip-hop má tolik stylů, že jenom si uvědomit, jakou uměleckou formu právě do klavíru sázíte, je pořádná fuška. Kdysi bylo v hip-hopu všechno na první dobu, ale dneska to lítá dopředu a dozadu a jsou to takový ožralý rytmy. Já si na to zvykl už dávno, ale většina s tím furt zápasí. I dobrej jazzovej pianista vytuhne na tom, když má najednou deset minut hrát jednoduchou smyčku, prostě na takovej druh cvičení není zvyklej. Nemluvě třeba o držení basovejch linek, který shora neustále rozbíjí nějakej rapper. Je to drsnej svět. Pro ty, co v něm žijou, i pro ty, co ho hrajou.

odkazy

Robert Glasper

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.