čtvrtek, 15. září 2005

Robert Balzar: Pečlivě utajený introvert

Napsal(a) 

Robert Balzar Robert Balzar

"Naše trio už je takové menší manželství. Máme za sebou spoustu hezkých věcí, krize, spoustu hraní, ale hlavně se už opravdu dobře známe. Myslím, že je velká výhoda, když člověk spolupracuje s někým, koho zná nejenom jako muzikanta, ale taky osobně, v hudbě je to znát," charakterizuje svou kapelu basista Robert Balzar. Jeho trio je v našem jazzu již ustáleným pojmem. Vedle vlastních koncertů je součástí skupiny Illustratosphere Dana Bárty a doprovází zpěvačku Yvonne Sanchez. Balzarova formace nedávno vydala nové album Overnight, v tomto obsazení již druhé, a tak jsme jejího leadera požádali o rozhovor.

Jak dlouho už hrajete v tomhle obsazení? Začali jsme v roce 2000 a tentýž rok jsme natočili CD Alone. Standu Máchu jsem poznal v kapele Jazz Face. Už tam jsem věděl, že Standa není jen "kvalitní doprovod", ale i velmi kreativní muzikant. Jirka Slavíček byl v té době tak trochu nenápadný, ale potom jsme měli možnost zahrát si spolu někde na session a já jsem najednou slyšel nějaké to předivo i něco navíc, to, co mají světoví bubeníci. Dali jsme se dohromady a teď jsme vydali naši druhou desku.

Na vašem prvním albu Travelling z roku 1998 hraje na bicí ještě Marek Patrman. Marek byl z Ostravy, studoval na ostravské konzervatoři, a s tím byly potíže. Měli jsme hraní většinou jen po pražských jazzklubech a jemu jsme se vždycky skládali na benzin. On potom v Ostravě nějak přišel o byt, a tak si řekl, že to zkusí někde jinde a odjel do Belgie. Dneska je, pokud vím, v Antverpách.

Teď už ale nehrajete jenom po klubech. Jsme součástí kapely Dana Bárty a vedle toho doprovázíme ještě Yvonnu Sanchez v jejím jazzovém programu. Ona má souběžně ještě další projekt, který se jmenuje Latin Groove. Toho hraní je tedy dnes už víc. Jsme rádi, protože živit se hraním není jednoduché. Díky Danu Bártovi nás poznalo dost lidí, kteří by do jazzklubu nikdy nepřišli. A z toho mám největší radost. Jsou to lidi, kteří na jazzu nikdy nebyli, a pak nám říkají: Tak tohle je ten jazz? Ale to se nám líbí. U nás je pořád trochu zakořeněné, že jazz je nějaká divná, starobylá věc, ale když jej pak někdo uslyší na vlastní uši, může se mu líbit.

Zdá se, že v Illustratosphéře máte dost velký prostor zahrát si to, do čeho máte chuť a současně i ovlivnit zvuk celé kapely. My se ovlivňujeme navzájem. Každý jsme přišli odjinud, my třeba, řekněme, z klasického školení, a ostatní z rocku nebo bigbeatu. Ale ve výsledku je muzika vždycky jenom jedna. I když poslouchám jiný žánr než jazz a něco mě doopravdy chytne, budu tomu vždycky říkat jazz. Je to jen pojem, název pro něco, co se mi v životě líbí. A pro ně to bude bigbeat. Když jim pustím jazzovou desku, která je baví, říkají: To je teda bigbeat! Takže když se dostaneme k muzice, která se nám líbí oběma, je mi úplně jedno, jestli jí každý říkáme nějak jinak. Já jsem jejich prostřednictvím poznal spoustu hudby, kterou bych jinak neslyšel a oni třeba přes nás uslyšeli taky něco, co na ně mohlo zapůsobit. A když spolu pracujeme, není tam žádné omezení; kdo s čím přijde, na tom se dělá. Dan je po mém soudu takový "příroďák" - je to zpěvák něco jako Chet Baker nebo Joe Cocker. Chystáme s ním další album, jenže nikdo z nás není vysloveně skladatelský typ, který by si mohl říct: Tak teď na to sednu a napíšu za dva týdny čtyři nebo pět věcí. Tu první desku jsme připravovali rok a půl nebo dva, pak jsme k tomu jeli dvě nebo tři větší turné. Mezitím jsem připravoval desku s triem, takže ono se to vždycky prostřídá. Ale teď snad bude trochu víc času, tak budeme moci zkoušet zase něco nového.

zleva: Stanislav Mácha, Robert Balzar, Jiří Slavíček zleva: Stanislav Mácha, Robert Balzar, Jiří Slavíček
Jinak ovšem, soudě podle vašich desek, jste autorsky docela pilný. Na deskách, když se to všechno sejde dohromady, to tak může vypadat. Ale já mám občas mindráky, když člověka tři čtvrti roku nic pořádného nenapadne. Zrovna nedávno jsme jeli s Danem z hraní a říkali jsme si, jaký je ta hudba masochismus, sebemrskačství, když člověk sám sobě ukazuje, co mu pořád ještě chybí. Mám rád, když nápad přijde najednou sám od sebe; nějaké fragmenty, které člověk nosil v sobě, se začnou řadit dohromady a ona výsledná fáze trvá třeba jen jeden den - a najednou je to na světě. Obdivuji třeba skladatele filmové hudby, kteří mají nějaký termín a ten musí dodržet. Ale myslím si, že mají taky šuplíky, kam si ukládají, co je napadá průběžně, a pak do nich prostě podle potřeby sáhnou.

O muzikantech jste říkal už několikrát, že každý může přicházet odjinud. Odkud tedy přicházíte vy? Já pocházím z Náchoda a na konzervatoř jsem chodil v Brně. Ještě při tom jsem hrál s náchodským big bandem, kam čas od času dojížděl Karel Velebný, tak jsem ho poznal přes otce. Doma jsme měli spoustu jazzových nahrávek a já měl zákaz poslouchat dechovku. První blues, které jsem si pro sebe stáhl, bylo z LP z NDR, které mi otec dovezl, byla to deska NewYork Quartet, hraje na ní Jirka Mráz, Ronald Hanna, Frank Wess a Richard Pratt.

Tenkrát se na konzervatoři jazz v podstatě zakazoval, někdy taky docházelo k směšným omylům. Například profesorka dějin hudby nám na začátku hodiny oznámila, že si dnes dáme poslech impresionistů a expresionistů, jako je Schönberg, Webern nebo Alban Berg. Pak nasadila desku a odešla do sborovny. Někdo ze spolužáků tu desku vyměnil a dal tam Zbigniewa Namyslowského s Michalem Urbaniakem, a když se profesorka vrátila zpátky, trvalo jí asi pět minut, než poznala, že hraje něco jiného (smích ).

Po škole jsem dělal konkurz do Armádního uměleckého souboru, takže jsem přišel do Prahy. Bylo to v roce 1984 a AUS tenkrát pořád ještě fungoval jako spolehlivá základna pro muzikanty na vojně. Big band tehdy vedl Vítek Popp. Byl tam tenkrát se mnou například Míra Honzák, Martin Zbrožek nebo Martin Šulc, Franta Kop zrovna odcházel do civilu. Dále třeba první houslista České filharmonie Bohumil Kotmel, herci Honza Čenský, Mirek Vladyka. Byla to dobrá parta.

V té době mě Karel Velebný přizval do tria, které v divadle v Řeznické doprovázelo Járu Cimrmana; Karel hrál na piano, Tonda Viktora na kytaru a já na basu. Tak jsem vlastně začal spolupracovat s Karlem Velebným, později jsem poznal Vojtu Eckerta - to bylo trio s Pavlem Zbořilem u bicích - a potom jsem odešel na čtyři roky do orchestru České televize. Do něj jsem šel zcela záměrně: nechtěl jsem jezdit s televizními zpěváky po vlastech českých, ale zůstat v Praze, abych měl čas na cvičení. V Praze jsem se setkal s Emilem Viklickým, v jeho kvartetu jsem strávil čtyři roky. U něj jsem poprvé poznal, že bych mohl taky dělat něco trochu jiného, vlastního. Výsledkem bylo trio s Honzou Knopem a Martinem Šulcem.

A odtud už vedla cesta k dnešnímu triu. Dnes už je situace značně jiná, ale máte nějaké vlastní vzory nebo představy, kam byste se chtěl vydat? Pokud se ptáte na basisty, myslím, že jeden z největších basistů na planetě je Miroslav Vitouš - to ovládnutí nástroje, melodická linka, rytmické cítění, neuvěřitelná technika, prostě všechno. Kdybych zůstal u formátu tria, na jedné straně je tu trio Billa Evanse nebo Keitha Jarretta, a na druhé Brad Mehldau, který otvírá další etapu jazzového tria. Dnes se hodně mladých muzikantů snaží jít Mehldauovým směrem. Jen mně někdy vadí, že dovedou dokonale okopírovat melodickou nebo harmonickou linku, ale to nejpodstatnější - rytmus, swing, fráze - jim chybí. Pro mě je jazz pořád záležitost toho vnitřního napětí, je to ten push, drive. Kdybyste věděl, jaká je moje představa hraní na basu, možná byste zjistil, že jsem někdo úplně jinej. Vlastně moje hra působí spíše extrovertně, a přitom chci hrát pravý opak (smích ).

Jsem přesvědčen, že jazz dneška musí znít jinak než v padesátých letech. Na začátku musí být vždycky ti největší, aby ukázali něco, čeho se další chytnou. Avšak doba se mění, Vitouš nebo Mehldau patří k těm, u kterých je cítit i dnešek.

Trošku jinak: vedle vlastního vystupování doprovází vaše trio vokalisty, Dana Bártu a Yvonne Sanchez. Myslím si, že doprovázení zpěváků je samostatná disciplína a velká škola. To je něco jiného, než když hrajeme sami v triu: zpěvák nemá žádné struny nebo klávesy a my se musíme přizpůsobit, hrát co nejpřehledněji a nejlogičtěji. To je vlastně cílem každého muzikanta, jenže někdy se to trochu vymkne z rukou. Yvonne Sanchez je pro mě něco podobného jako Dan. Je to taky vyslovený "příroďák", velký přírodní talent. U obou si vážím toho, že mají rytmus, mají frázi a mají barvu hlasu, což je u zpěváků velmi důležité.

Takže to, jak si na své desce Invitation zpracovává témata standardů - třeba Monkův Well, You needn't nebo Kernův The way you look tonight, je Sanchezin nápad, nebo vaše aranžmá? Ten původní nápad je její. Yvonne nemá hudební vzdělání, takže většinou dělá věci jen podle svého citu. Popisuje druhy akordů barvami, klade důraz na atmosféru. To bohužel mnoha profesionálním hudebníkům schází. Ale já jsem nakonec její nápady trochu upravoval, takže ten konečný tvar je asi tak půl na půl. Rádi bychom udělali něco nového. Invitation jsme natočili už pomalu před čtyřmi lety a pořád ji hrajeme. Ale Yvonne teď chystá pro Warnery novou desku se svým druhým projektem Latin Groove, takže na jinou práci teď nemá čas. Vždycky se musí počkat, až věci dozrají a až bude vedle běžného hraní taky čas na soustavnější práci.

Nedávno jste se vrátil z Maroka. Jaké to tam bylo? Šlo o festival v Rabatu, trvá týden, a každý den hrají asi tři kapely. Měli výborného zvukaře - neslyšel jsem ještě tak dokonalé open air ozvučení. Taky tam bylo ohromné obecenstvo, nikde jsem neviděl větší nadšence. Tam prý prší tak dvakrát do roka, ale parádní liják se spustil zrovna na náš koncert. A oni zůstali v tom lijáku, hrozně jásali, nikdo neodešel. Nad pódiem byla stříška z plachet, ale jak tam nejsou na déšť zvyklí, měli je špatně spojené a bubeník dostal uprostřed sóla pár kbelíků ledové vody za krk a na bicí. Byla to mezinárodní sestava s rakouským tenorsaxofonistou, rakouským bubeníkem a polským trumpetistou Piotrem Wojtasikem. Takhle jsme spolu nikdy nehráli, měli jsme dva dny na sehrání, a pak rovnou na festivalové pódium. Před námi hrálo výborné klavírní trio z Londýna a po nás domácí duo s marockými nástroji. Asi před měsícem jsme byli s triem v Istanbulu na koncertě Taste of Prague, který spolupořádal pražský magistrát, loni jsme byli asi na čtyřech koncertech v Tel Avivu, a teď nás čeká Birmingham, kde jede taky David Dorůžka.

Manažersky mi pomáhá moje přítelkyně a syn. Oba jsou tak zdatní, že je občas musím přibrzdit, abych si alespoň někdy stihl vyměnit struny na base (smích ).

O nějakém dechovém nástroji k triu jste ještě neuvažoval? S dechy se občas setkávám. V Maroku jsem vystupoval s výtečným rakouským tenorsaxofonistou Harry Sokalem, v Itálii na turné jsme hráli s Tonny Lakatošem, na PJF s Benny Golsonem. Taky jednou v jazzklubu Agharta s Wyntonem Marsalisem - přišel až po zavíračce, ale pak jsme jamovali ještě hodinu a půl asi pro pět posluchačů.

Ale ta trojka je pro mě ideální číslo: problémy se řeší tak, že dva vždycky zpracují toho třetího. Taky hraji v tolika kapelách, že na další už nemám čas. A potom: mám dojem, že saxofonisté to dneska mají velice těžké, a je málo vysloveně melodických hráčů. Ty klapky jdou tak pěkně pod rukou, že to saxofonisty svádí k takovému bublání.

Ale něco nás jako trio přece jen láká: ani ne tak 2-3 dechy, ale spíš menší bigband. Mně se ohromně líbí Marty Paich bigband z padesátých let, to byla moc hezká a chytrá muzika. Scott LaFaro na basu, Art Pepper na altku, Gimi Gufry na barytonsax, Victor Feldman na vibrafon, Mel Lewis na bicí a další velikáni tehdejší newyorské jazzové scény. Taky se nám velmi líbí Bill Evans trio se symfonickým orchestrem. Tak možná na příští desce tudy?

(viz též recenze alba

Overnight v tomto čísle )

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.