úterý, 1. říjen 2013

Robert Balzar - Nový zvuk, nový cíl

Napsal(a) 

Robert Balzar - Nový zvuk, nový cíl, foto A. Chlumská, D. Stomierosky Robert Balzar - Nový zvuk, nový cílfoto: A. Chlumská, D. Stomierosky

Hudební život českého basisty a skladatele Roberta Balzara nyní nabírá nové obrátky. Změnil obsazení svého jazzového tria a natočil s ním v prestižním newyorském studiu Sear Sound album. Tedy vlastně dvě. To první vychází tento měsíc a nese název Discover Who We Are. Jazz ovšem zdaleka není jediný žánr, který ho zajímá a který hraje. Je také členem funkové kapely J.A.R. nebo osobité formace Illustratosphere v čele s Danem Bártou, s níž novou nahrávku vydá ještě do konce roku. Robert Balzar je vyrovnaný a přemýšlivý člověk s konkrétními cíli a jasnými názory na vše od českého popu po hudební vzdělávání.

Po třech letech vydáváte nové triové album, ovšem s výraznou změnou v obsazení, na postu pianisty. Bubeník Jiří Slavíček zůstal, ale Stanislava Máchu vystřídal Jiří Levíček. Co bylo důvodem takové zásadní změny? Hlavním impulsem k obměně kapely bylo nahrávání v Americe, které jsem měl v hlavě už asi rok a půl. Sháněl jsem finanční prostředky, protože je to i drahá záležitost, a jak nová deska začínala krystalizovat, cítil jsem větší a větší potřebu kapelu nějak oživit. Se Standou Máchou jsme spolu hráli skoro patnáct let a ačkoli kapela je takové malé manželství, není to nerozlučný vztah. Ten náš se dostal do takového stadia, že už začala trpět i muzika a já si byl čím dál jistější, že by se mělo něco změnit. Nebylo to však ze dne na den. Na Standovi mě také mrzelo, že nikdy nic nenapsal, ačkoli je vynikající hráč s dobrými nápady. V dnešní době by se každý měl maximálně snažit mít svou vlastní tvář, kterou si může vybudovat hlavně psaním.

Jak vznikla spolupráce s pianistou Jiřím Levíčkem, když žije dlouhodobě v USA, a jakou formou bude kapela fungovat dále? O Jirkovi jsem již nějakou dobu věděl a v momentě, kdy jsem tušil, že se schyluje ke změně v kapele, sedl jsem k internetu a snažil se o něm dozvědět něco víc. Jako první jsem si pustil jeho baladu Snow In The Backyard, kterou jsme nakonec natočili i na naši desku. Muzikantům většinou stačí slyšet pět taktů a vědí, co je kdo zač. Já si byl jistý. Jirka shodou okolností také zrovna ten den hrál v brněnské Alterně, tak jsme se viděli a dohodli se.

Do Ameriky se ale vrací, učí na univerzitě v Texasu. Nicméně musím říct, že spolu hrajeme od konce prosince a máme za sebou mnohem víc vystoupení, než bychom pravděpodobně měli v původním obsazení. Důvodem je samozřejmě také nová deska, nový zvuk, zkrátka nový cíl. Něco takového je důležité mít. Navíc letenky dnes již také nestojí co dříve, a tak není problém, aby Jirka přicestoval, když dohodneme několik koncertů. Taková miniturné jsme již absolvovali dvě nebo tři a teď v říjnu pojedeme jedno delší s novým albem.

Jak byste popsal přístup Jiřího Levíčka, co přináší nového? Dovolím si říct, že takový pianista jako je on, tady u nás ještě nebyl. Možná kdysi Jan Hammer, ale asi nikdo další. Je to velký talent, a také pilný a pracovitý člověk. Navíc již sedm let žije ve Spojených státech, a tak je jeho morálka a nasazení nebývalé. Kromě hraní skládá, aranžuje a hraje výtečně klasiku. Přinesl svůj repertoár, čímž rozšířil ten náš stávající, takže dnes můžeme na každém koncertě hrát něco jiného. To je přínosem jak pro nás, tak pro posluchače. Nerad bych, aby to vyznělo tak, že Standa neuměl nic. Já jen chci věci dělat naplno, nebo vůbec. To budu radši jezdit s taxíkem...

Trio nese vaše jméno, tedy jméno basisty. Máte pocit, že funguje na jiných principech, než když ho vede například pianista? Nedávno jsem učil na jazzové dílně v Bratislavě a lidem ve své třídě jsem říkal, ať si uvědomí, na jaký nástroj hrají, a pokud je neuspokojuje doprovodná role a vytváření zázemí, ať jdou do vedlejší třídy na saxofon k mladému Karlu Růžičkovi. My tedy fungujeme jako klasické pianové trio a dvojnásob to platí o nové desce. Na ní jsem se dokonce snažil omezit sólování basy. Už mě nebaví koncept, kdy v každé věci sólují všichni. Ano, všechno organizačně zařizuji já a možná i určuji směr, jakým se ubíráme, ale s Jirkou si naštěstí hodně rozumíme i v otázkách stylu, a tak podobné záležitosti neřešíme.

Jaký je váš přístup k psaní hudby? Píšete dlouhodobě, nebo jen když je před vámi vidina nového alba? Snažím se pracovat dlouhodobě, i kdyby to mělo být tempem jeden takt denně nebo týdně. Skládání mě baví a vím dobře, že to dělá zvuk a tvář kapely. Je to pro mě zkrátka součást mé profese. Mám v počítači hodně nápadů, které často vznikají, když přijedu pozdě v noci z hraní, a pak je postupně nějak rozvíjím. Někdy přijdou samy, jindy je člověk musí dlouze vysedět a s nějakým motivem se trápí dlouho.

Psal jste hudbu vždycky? Zdá se mi, že vaše skladby mají poměrně rozpoznatelný rukopis. To bohužel mají. Tomu se člověk nevyhne (smích). Pocházím z hudební rodiny a můj otec připravoval aranžmá pro náchodský big band, což mě bavilo pozorovat. Často jsme také opisovali aranžmá kapel jako Rob McConnell Bigband, Take Six nebo The Singers Unlimited. To jsou asi důvody, proč mám potřebu psát a aranžovat. Vždycky to kolem mě bylo.

Máte nějakou vizi, kam byste se chtěl skladatelsky posunout? Mám v hlavě jeden velký skladatelsko-aranžérský projekt. S Jirkou Levíčkem bychom rádi připravili program pro naše trio a symfonický orchestr. Mám totiž hodně rád album Billa Evanse se symfonickým orchestrem (Bill Evans Trio with Symphony Orchestra – pozn. aut. ), kde hraje úpravy Skrjabina, Faurého, Chopina a jiných „vážných“ skladatelů. Něco takového by mne tudíž hodně lákalo. Už máme i nějaké konkrétní nabídky.

Nové album Discover Who We Are jste natočil v New Yorku, nicméně s českou kapelou. Co si vlastně dnešní muzikant slibuje od natočení alba v tomto městě? Spíše bych řekl, jak jsme se k natáčení v Americe dostali. Před dvěma roky jsme v Praze ve Smečkách s Danem Bártou nahráli desku Theyories. Ten materiál se mi moc líbil a hodně mi záleželo na tom, aby byl dobře smíchaný. Nechtěl jsem, aby celý proces byl příliš rozvleklý. Měli jsme nějaké sponzory a ostatně také jméno Dana Bárty. Vzal jsem si tedy oblíbené jazzové desky, které mám doma a na nichž se pořád dokola střídá nějakých pět zvukařských jmen a snažil se o nich něco více dočíst a dozvědět. Nejsympatičtěji působil James Farber, který dělá velkou část jazzové produkce v New Yorku, a tak jsem na něho od Johna Abercrombieho, s nímž jsme spolupracovali dříve, získal osobní kontakt. Jsem ve věku, kdy už mě máloco uspokojí a zároveň mám za sebou hodně zkušeností s nahráváním. Takže se hned nezblázním, když mi někdo zamává před nosem americkým pasem, ale on je opravdu špička!

Robert Balzar - Nový zvuk, nový cíl, foto A. Chlumská, D. Stomierosky Robert Balzar - Nový zvuk, nový cílfoto: A. Chlumská, D. Stomierosky

Bylo složité se s ním dohodnout? Naopak, on si poslechl pár našich starších ukázek a napsal jednoduše: „Why not?“ S Danem jsme pak tu desku letěli míchat, což byl velký zážitek. Jako by to Farber všechno rozebral, a pak zase složil. Má ohromné zkušenosti a skvělé uši. Díky svému věku je navíc dobře kovaný v používání analogu, ale samozřejmě rozumí i moderním digitálním technologiím. Deska Theyories má, myslím, výborný zvuk. A hlavně – na konci natáčení nám řekl, ať příští album rovnou natočíme s ním a on už ho pak sám smíchá.

Jak se to vyvíjelo dále? Jeho nabídku jsem pochopitelně stále nosil v hlavě. Přes Johna Abercrombieho jsem se zkontaktoval ještě s Marcem Johnsonem, basistou, který s ním léta hrál a je zároveň jeden z mých velkých vzorů. Hodně si potrpím na zvuk basy, a tak mě on pro změnu odkázal na newyorského nástrojaře jménem Bruno Destrez. Ten jezdí v létě opravovat symfonické kontrabasy do Itálie, Španělska, či Portugalska. Dohodli jsme se, aby přiletěl v rámci svých cest do Prahy. Předělal mi dvě basy, což mě hodně inspirovalo a já cítil, že je pravý čas natočit nové album. Pak stačilo zavolat Farberovi.

Prodejnost desek, zejména jazzových, je dnes celkem nízká a nikdy nebyla příliš vysoká. Vyplatí se taková investice jako nahrát album v NYC? Možná jsem v tomhle blázen, ale zkrátka někdo si kupuje fotoaparáty a jezdí po světě. Já zase investuju do muziky. A s těmi prodeji to není tak špatné. Například našeho staršího alba Overnight se prodalo pět a půl tisíce. Navíc musím prozradit, že jsem tajně snil o tom, že v Americe natočíme alba rovnou dvě. Sen se k mojí velké radosti stal skutečností a my opravdu natočili dvojnásobné množství materiálu. První půlku vydáváme teď a druhou časem, ovšem každá je úplně jiná. Discover Who We Are je melancholičtější, na příští desce zase budou různé předělávky, třeba i folkových písní.

Takže říkáte, že nahrávání v Americe je vlastně výhodné. Když vezmu v potaz, že jsme natočili za dva dny alba dvě, investice byla nakonec v průměru velmi podobná tomu, kolik mě stála alba předešlá. Technická kvalita ovšem mnohem lepší, o profesionalitě a hladkém průběhu ani nemluvě. U nás bych to míchal na jednom místě, pak by se mi to nelíbilo, tak bych to nesl jinam, a ta částka by nakonec byla stejná. Pravda, byl to trochu risk. Letěl jsem se svou vlastní basou a ta mohla taky dorazit do NY na tři kusy.

Vždycky mi přišlo, že na rozdíl od jiných muzikantů jste se nikdy příliš nepouštěl do spolupráce s ostatními jazzmany naší scény, že jsem vás v našich klubech snad nikdy neviděl hrát s nikým jiným než s vaším triem. Samozřejmě že pak tu ještě je Dan Bárta nebo J.A.R., ale mám pocit, že na té pravověrné jazzové scéně jste vždycky byl spíše solitér. Je to pravda, nebo jen pocit? Když hrajete v pěti kapelách, snažíte se komponovat, aranžovat, cvičit na nástroj, organizovat koncerty, máte rodinu, tak jednoduše už není čas. A také, jak jsem již zmínil, už mě moc neuspokojuje systém, v němž v každé skladbě čekají na své sólo tři saxofonisti a tři trumpetisté. Jamování po klubech je něco, co jsem přibližně patnáct let moc nedělal. Je to ovšem také něco, do čeho se teď opět trochu více pouštím, když mám čas.

Musím ale přiznat, že jsem byl dříve možná až příliš loajální ke své vlastní kapele a hraní s jinými lidmi bral skoro jako nevěru. To ale nebyl moc dobrý přístup, protože jsem přicházel o zkušenosti hraním jinde. Ale obojí má svoje. Buď člověk dokáže vytěžit maximum z dobře fungujícího a pevného kolektivu, anebo sbírá inspiraci hraním s kdekým, ale pracuje možná trochu nekoncentrovaně a bez jasného cíle. Mně se časem oba extrémy podařilo vybalancovat. Měl jsem totiž štěstí, že všechny kapely – J.A.R., Illustratosphere, mé trio nebo dříve kapela Hany Hegerové – měly a mají dobré muzikanty a zároveň dlouhodobě na něčem pracovaly. Navíc hodně hrály.

O fungování vašeho tria jsme již mluvili, ale jak si představujete dlouhodobou práci s ním, když tu váš pianista většinu roku není? Ano, Jirka v Čechách není nastálo, ale já samozřejmě hraji, i když tu není. Byl jsem tak s potěšením nucen oslovit řadu našich muzikantů, se kterými třeba tolik nehrávám, jako Matej Benko nebo Vít Křišťan. Dokonce se mi stalo, že jsem nesehnal žádného pianistu, tak přišli na řadu kytaristé Roman Pokorný a Libor Šmoldas. Myslím, že kapela se i tak posouvá. To je právě ten balanc.

Jak se vlastně díváte na naši jazzovou scénu? Myslím, že je tady řada velmi talentovaných lidí. Rozdíl mezi starší a mladší generací je myslím hlavně v rytmickém pojetí. Mezi hráči mojí generace bylo málo lidí, kteří by uměli hrát na pět, sedm, devět či jedenáct. Znalost všech končila u Take Five. Na druhé straně se mi zdá, že řada mladých hráčů má sice dobrou techniku, ale chybí jim znalosti harmonie. Měli by také více opisovat své vzory, protože jedině tak získají materiál, na kterém mohou stavět. Někteří ty dobré znalosti teorie třeba i mají a umějí zahrát všechny stupnice shora zdola, ale to zkrátka nestačí. Ať stále důvěřují tomu, že lidé jako Dexter Gordon, Stan Getz, Miles Davis a další opravdu věděli, co dělají, a ať se s jejich nahrávkami seznámí opravdu zblízka. Jsou aktuální i dnes, protože k dobré muzice vede stále jen jedna cesta.

S kapelou Illustratosphere, která se v různé míře pohybuje mezi popem a jazzem, se vám podařilo oslovit poměrně velké množství lidí, ačkoli na poslech to vždycky úplně jednoduchá hudba není. V čem vidíte jádro úspěchu? Je to jednoduše touha lidí po kvalitnějším a sofistikovanějším popu? Zcela určitě. Co se týče popu, zásadní problém vidím v tom, že v téhle republice se pokaždé snaží prorazit někdo, kdo chce být především slavný. Jestliže však i někdo s talentem vychodí například Konzervatoř Jaroslava Ježka a jeho hlavní snahou je být vidět, tak to vždycky končí docela špatně. O českém jazzu to ale tak úplně neplatí. Tam mladí a odhodlaní lidé, kteří si chtějí hlavně dobře zahrát, jsou. To, že se ti dobří pak třeba opravdu stanou slavnými, je tudíž zasloužené a přirozené. V tomto ohledu má Illustratosphere velmi jazzový přístup.

K českému popu jste asi docela kritický, že? Ať si každý na nějakém internetovém rádiu nastaví svůj oblíbený žánr a pustí si něco ze světové produkce. Hned mu bude jasné, jak to s tím naším popem je. Každý uslyší ten rozdíl mezi Tomášem Klusem a Johnem Mayerem. Harmonie v jeho písničkách jsou opravdu poučené a nemohl je prostě udělat nevzdělaný člověk. Když ještě slyšíme, jak hraje na kytaru, je jasné, že prošel jiným „táborákem“, než čeští zpěváci s kytarkou. U nás se pokaždé na nějakém umělém songu postaví celá kariéra jedné hvězdičky.

Ten rozdíl je zkrátka patrný a vychází pochopitelně z naší kultury a politické i hudební historie. Nedávno jsme se s Danem Bártou v autě bavili o národních písních a zjistili jsme, že jich tady opravdu pár dobrých je. Akorát ten rytmus je vždycky úplně zabije. Samozřejmě, náš rytmus je jiný než ten od jihoamerických nebo afrických národů, ale stačí jen být k tomu vnímavý. Kdo si ovšem tohle všechno u nás neuvědomí, vytvoří jedině něco podivně nemoderního.

Myslíte, že Illustratosphere ukázala mladým lidem, že jazz není jen Armstrong nebo Sinatra? Na osvětě mladší generace má Dan Bárta určitě velkou zásluhu a trvá to dodnes. Mimochodem oba pány, Armstronga i Sinatru, má Dan velmi rád. Také je pravda, že nejde vždycky jen o věk. Znám staré třicátníky i mladé šedesátníky. Člověk prostě nesmí ztratit kontakt se světem. Co chce stihnout vnímat, tak vždycky vnímat stihne. Nevýhoda muzikanta je, že ve vnímání je vždycky dále, než v realizování. Muzikant si umí v hlavě představit krásnou hudbu, ale to neznamená, že ji umí napsat. Já bych měl v hlavě nápadů... Někdy je depresivní, když si uvědomím, že je z té hlavy asi nedostanu.

Jak je na tom s „realizováním nápadů“ právě Illustratosphere? Je důležité, aby si muzikanti v kapelách přiznali pravdu, a ne se spolu jen opíjeli a poklepávali se vzájemně po ramenou. My jsme si upřímně řekli, že už trochu „chodíme do práce“ a že jedna éra asi pomalu končí. Říkali jsme si to ale asi rok, v autech, ve zkušebně. Řešili jsme, co bude dělat mé trio, co s novou deskou Illustratosphere a tak dále. Došlo nám, že když nebudeme něco dělat teď, tak už nikdy. Díky tomu teď připravujeme nové album, celkem s asi jedenácti skladbami a v pozměněné sestavě.

Jak se díváte na hudební vzdělávání? Mezi českými jazzmany je to stále aktuální téma. Na osobě učitele nebo zkrátka toho, kdo člověka vede, záleží hodně, to je jasné. Já když jsem slyšel, kdo dnes učí zpěv nebo některé nástroje na naší vysoké škole, tak jsem tedy jen koukal. Máme tady totiž jeden problém, řekněme mechanický. Kamarád dohodí kamarádovi, že bude někde učit, a v tu chvíli může být dosavadní snažení jiných lidí úplně k ničemu. Navíc ti žáci a studenti mají hroznou smůlu. Mohou chodit na akademii, ale to nic neznamená, protože učitel jim mnohdy nemá co dát. To se v cizině nestává. Tam například fungují anonymní konkurzy do orchestrů, které mají několik kol a kde se hraje za plentou atd. Jedině tak je možné zabránit těmto mechanismům, které jsou u nás tolik běžné. V tom jsme neuvěřitelně pozadu.

Co by měl zájemce o studium tedy dělat? Pokud to někdo myslí vážně, postačí mu občas konzultace nebo hodiny u někoho dobrého a pak třeba hudební workshop o prázdninách. Hodně materiálů je také na internetu, ale těmi se člověk snadno zahltí a nakonec pořádně nenastuduje nic, což vím z vlastní zkušenosti. Nejvíc se člověk zkrátka naučí z toho, co si zjistí sám, a je třeba říct, že je to dřina, která zabere hodně času. Dobré hraní prostě nepřijde samo.

Také se mi zdá, že mladí lidé se na hudbu často neumí koukat v souvislostech a z větší perspektivy. Pokud frázi hraje elektrická kytara či baskytara, studenti to vnímají jako něco současného, moderního, ale když ji hraje Charlie Parker na saxofon, nechápou, že ji hraje třeba mnohem moderněji. Je nutné, aby lépe vnímali tyto vztahy a vývoj. Jazz je jeden jazyk. Nezáleží, na jaký nástroj se hraje. Takovému vnímání se ale v učebnicích nenaučí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.