pondělí, 9. prosinec 2002

Robben Ford - Neviděli jsme se už někde?

Napsal(a) 

Robben Ford - Neviděli jsme se už někde? Robben Ford - Neviděli jsme se už někde?
Už jsem ani nečekal, že po těch letech neustálého poslouchání jeho alb a spousty nahrávek, na kterých se podílel, uvidím Robbena Forda na pódiu. Sem se ho nikomu nedařilo přivézt a nejmíň dvakrát jsem jeho koncert o fous minul v jiných evropských velkoměstech. Ale nakonec všestranný kytarista s bluesovou podstatou přijel a došlo dokonce i k "blízkému setkání", potvrzujícímu (jak tomu v takových případech bývá), že vaši nejmilovanější muzikanti jsou příjemní, pozorní, inteligentní a skromní lidé. Žádné primadony, a přitom skuteční umělci.

Koncert proběhl 18. října 2002 v Lucerna Music Baru péčí agentury Pohyblivý klub (známé z dřívějška jako Joe's Garage). S Fordovými stálými partnery v kapele The Blue Line , tedy s basistou Roscoe Beckem a bubeníkem Tomem Brechtlinem se objevil i tenorsaxofonista Bob Malach a na odpolední zkoušce se nikdo z nich nikam nehnal. V klidu se rozehrávali a osahávali si prostředí. Kapelník učil Malacha riff určující Up The Line , skoro padesát let starou, ale pořád svižnou písničku Little Waltera, která otevírá jarní album Blue Moon . Tou pak také kapela odstartovala večerní vystoupení.

Fordův repertoár vycházel ze všech alb s Blue Line z devadesátých let, včetně Talk To Your Daughter , realizovaného v osmaosmdesátém ještě před vznikem kapely. Dost čísel bylo podle očekávání právě z čerstvého Blue Moon , které je ovšem také jen pod Fordovým jménem, protože na něm hrají i lidé mimo původní trio.

Termín "trio" byl jinak pro celý večer příznačný. Ačkoliv vzal Ford na tuhle šňůru s sebou Malacha, neboť se mu určitě líbí, jak tento saxofonista, jehož rodiče přišli za oceán z Polska, hraje a jsou zřejmě dobří přátelé. Malach ovšem na pódiu více méně jen ostražitě dešifroval sluchem harmonie i formy a čekal, až dostane od kapelníka znamení, že se má pustit do sóla. Excelentní muzikantství nemusel dokazovat, ale přesto stál vlastně mimo neuvěřitelně sehranou a propojenou trojici Ford-Beck-Brechtelin, která spolu působí tak dlouho a většinou hrávala bez dalších instrumentů.

Těžko o koncertu říct něco jiného, než bylo vysloveno (nížepodepsaným) před ním. Ford totiž víc než stoprocentně splnil všechna očekávání dokonale a živelně provedené vlastní "koncepce přetavené bluesové klasiky do moderního kabátu", ve které "neustále rozvíjí a propojuje vše, čím doposud prošel". Tedy kupříkladu v roli doprovazeče i sólisty u bluesové veličiny Jimmyho Witherspoona i tvůrčích osobností popu Joni Mitchell a George Harrisona, jako spoluzakladatel jedné z nejzásadnějších skupin elektrického fusion jazzu Yellowjackets, anebo coby člen kapely "Prince temnot" Milese Davise.

Přesto byla lehkost, s níž hraje, až zarážející. A také nakažlivě radostná. A že Ford dokáže bez ustání kloubit blues s jazzem, popem, ale vlastně i s country a že je to opravdu tak jednolité, originální a ještě k tomu současné, jak to známe z alb, to byla skvělá zpráva. Bezprostředního a vstřícného kytaristu a zpěváka, evidentně potěšeného z hojné návštěvy a bouřlivých reakcí publika, u nás po tomto entrée snad ještě někdy uslyšíme a uvidíme. Což doporučuji co nejvřeleji - i když skoro určitě neobjektivně. Ford je prostě můj člověk. Už jsem se ho vlastně ani na nic ptát nemusel, po tom pátečním vystoupení. Ale ptal jsem se. Když jsem tam byl.

Hrajete tak přehledné, vyrovnané fráze s jasnými začátky, průběhy a konci, že to málem vypadá, jako by jste měl za sebou i studium klasické hudby.

Nikdy jsem se jí jako kytarista nezabýval, když nepočítám, že jsem se jako začátečník snažil něco dozvědět o klasické kytarové technice. To ovšem nebylo nic pro mě, mít před sebou noty na stojánku a hrát bachovské etudy. Ale léta klasickou hudbu poslouchám. (Když později Ford říkal kolegům z Muzikusu, co všechno by radil kytaristům, doporučil poslech výrazně melodické hudby, například Maurice Ravela) .

Objevil jste v poslední době nějaké mladé zajímavé hráče?

Víte, moc kytaristy nesleduju. Mimo jiné trochu proto, abych tím nenačichl. Když vás něco zaujme a častěji to slyšíte, dostane se to chtěj nechtěj do vaší hry. A já nestojím o to znít jako někdo jiný. Aha už vím - Jimmy Herring je výborný nový kluk. Hrává s Philem Leshem, basistou Grateful Dead. A pak Derek Trucks. Vnuk někdejšího bubeníka Allman Brothers. Derekovi je asi dvacet. Má krásný zvuk, styl, je to vysloveně skvělý kytarista.

A znáte Mikea Landaua?

Samozřejmě. Ale ptal jste se na mladé, ne na ty nejoblíběnější. On byl dlouho spíš studiový hráč. Mike je úžasný, originální improvizátor. Jeden z nejlepších.

Vaše první významné angažmá bylo u Charlieho Musselwhitea. Nebylo vám taky víc než dvacet. Jak k tomu došlo?

Měli jsme s bratrem Patrickem bluesovou kapelu a jednou jsme Charliemu dělali poblíž San Franciska předkapelu. Zrovna ten večer Charlie vyhodil svého bubeníka a Patrick odehrál další set za něho a už u Musselwhitea zůstal. O pár měsíců později mě Charlie pozval taky do svojí skupiny (usměje se, což během celé asi čtyřicetiminutové audience činí často) . Patrick měl totiž chuť odejít a to byla cesta, jak ho udržet. Charlie o mně ani pak myslím moc nestál, ale dobře věděl, že když mě vyhodí, Patrick se sbalí taky. Což se nakonec stejně stalo.

S Musselwhitem jste začátkem 70. let natáčeli pro firmu Arhoolie, která vydala také LP vaší skupiny Charles Ford Band, ve které hrál ještě další váš bratr Mark na harmoniku. Za tím byl také Musselwhite?

Vlastně ani ne. Jen jsme se jeho prostřednictvím potkali s Chrisem Strachwitzem, majitelem a zároveň producentem Arhoolie. Charles Ford Band tehdy neexistoval, pracovali jsme s Musselwhitem. Ale Strachwitz nám nabídl, že vydá naše album, aby po skupině zůstal nějaký dokument. Za dva dny jsme to ve studiu skutečně udělali.

Pak jste hrál s Jimmy Witherspoonem, kde byl i Russell Ferrante. Měl na vás nějaký vliv jako muzikant zajímající se hodně o jazz?

Russel byl můj kamarád, skvělý pianista. Vždycky se mi líbil. To já ho přivedl k Witherspoonovi, když jsme měli jet do Evropy, naše klavíristka se zrovna vdávala a my někoho potřebovali za ní. Tak jsem zavolal Russellovi a od té doby jsme pak spolu hráli spoustu dalších let. Ovlivňovali jsme se spíš navzájem. V Yellowjackets i později. Já se za mlada hodně zabýval jazzem. John Coltrane byl můj idol. A Miles Davis zrovna tak.

Tak proč jste o mnoho později od Davise sám odešel?

(úsměv) Tehdy jsem měl čerstvě podepsanou smlouvu s Warner Brothers na svojí desku, což pak byla Talk To Your Daughter, moje dodnes nejúspěšnější album, rozhodující pro další dráhu. To byl hlavní důvod. Ale u Milese se to nějak nezdravě vyvíjelo. Vztahy v kapele nebyly moc kamarádské, skoro každý myslel na svoje vlastní projekty. A na koncertech šlo čím dál víc o to, aby se maximálně blížily zvuku skladeb z alba Tutu. Aby to bylo jako na studiových nahrávkách. Vytrácela se ta obrovská otevřenost, pro kterou člověk šel k Davisovi hrát.

A jaké to bylo, když jste tam přišel?

Bohaté i náročné. Podívejte, můžu říct jedno: Všechno, co jste kdy slyšeli o Milesu Davisovi, je naprostá pravda. To je sice zkratkovité vyjádření, ale říká vážně všechno.

Ale Miles mě ohromně povzbuzoval, nechával mi volnost, měl jsem v té kapele vlastně spoustu privilegií a Miles mě pořád chválil každému z kapely, tedy pokud se s někým viděl mimo pódium. Bylo ovšem dost těžké mu rozumět, protože měl hodně zvláštní způsob mluvy, mimo ty poškozené hlasivky. Volával mi a přikládal sluchátko k reprobednám, ve kterých hrávala různá muzika, ale taky třeba moje sólo z koncertu toho večera. Byl ohromný a dělat s ním muselo být velkou výzvou hlavně ještě dřív. Já nakonec zjistil, že moje cesta vede jinudy, takže jsem skončil. Miles věděl, že odcházím dělat svoje věci, ale stejně mi řekl, že pokud se budu chtít vrátit, ať se ozvu. Jak říkám, choval se mně vždycky skvěle.

I když příliš neposloucháte kytaristy, nové desky obecně asi ano. Pamatujete si, co vás v poslední době zaujalo?

Hm... nechte mě chvíli přemýšlet (30 vteřin ticho) . Co mě skutečně postavilo do pozoru, jsou první dvě desky Meshell Ndegéocello, která dělá něco zvláštního, unikátního, nového, brilantního. To je prostě fantastický. Mám taky rád první slavné album Alanis Morrisette - Jagged Little Pill. Ona je - aspoň pro mě - 'a monster singer', naprosto úžasná zpěvačka. A Cassandra Wilson má hudebně výtečný koncept a nadto perfektní kapelu. Skvělého kytaristu. Nepamatuju si jméno, ale myslím, že je to Kanaďan. Jinak neznám moc nových věcí. Jsem totiž tradicionalista, klasicista a mám svoje poslechové návyky.

Vaše předposlední album Supernatural je podle mého autorsky nejzralejší. Ty písně mají různý charakter a atmosféru, jsou hodně propracované a přitom působí přirozeně, nevyspekulovaně. Mezitím jste ale udělal zase bluesovější desku. Nechcete pokračovat v tom, co je na Supernatural?

To mě těší, že se vám ta deska líbí, díky. Já ji mám taky nejradši. Ale nemůžu předvídat, co bude. Totiž jestli se mi podaří napsat podobné věci, tak otevřené. Ale i na Blue Moon je něco v duchu Supernatural. Ne moc, ale přece. Pořád se snažím psát písničky, hledat něco, za čím mohu stát, co mohu dělat, co budu chtít hrát a zpívat.

(Kývám směrem ke knize na stole, biografii písničkáře Jimmyho Webba): Máte rád Webbovy věci?

Jistě. Ale hlavně ta knížka je zajímavá. O umění psát písně. To já vlastně neustále studuju.

Psal jste někdy pro jiné zpěváky?

Nikdy. Asi jsem neměl pocit, že by se to, co dělám, někomu mohlo hodit. Ale právě nedávno jsme začali společně psát s Edgarem Winterem. Ještě nevíme, jestli si něco vezme on, nebo to použiju já, anebo to nabídneme dál. A s mým občasným varhaníkem Nielem Larsenem jsme udělali pár věcí pro Gregga Allmana. Uvidíme, jestli z toho něco bude. V každém případě chci zkusit spolupracovat s různými lidmi.

Takže máte pořád potřebu nějaké nové, jiné práce?

K tomu mohu říct jedno, což myslím platí pro všechny hudebníky, i když to většinou opakuju kytaristům: Potřebuju neustále jít někam dál, vyvíjet se. Snažit se být lepší. Což ovšem neznamená chrlit spousty not. Pro mě to představuje být otevřený různým vlivům a věcem. S výjimkou mladých let, kdy jsem chtěl být Coltrane, bylo tohle to hlavní. A protože jsem se potkal s lidmi jako byl Tom Scott, Joni Mitchell nebo Roger Kelloway, moje hudební mysl je asi poměrně otevřená. Zkušenost s různými druhy hudby mě vedla a vede k tomu, abych se snažil se neustále někam posunovat. Ve zvuku, v hlase, ve frázování. Vývoj je pro mě to nejdůležitější.

Už jsme se vstoje a v kabátech loučili, bral jsem si ještě e-mailovou adresu bratra Marka, se kterým jsem chtěl cosi harmonikářského prokonzultovat, když mi Ford povídá: "Poslechněte, nepotkali jsme se už někdy někde?" To mě trochu zaskočilo, ale pak jsem se pro změnu usmál já: "Ne, takhle osobně jsme se ještě nepotkali. Ale, víte, já vás slyším z desek už asi patnáct let skoro denně." Blikl očima nahoru, jestli to není žert. Ale nebylo o čem pochybovat. A tak, přestože je na lecjaké poklony zvyklý, zarazil se teď on. A děkoval za ten kompliment s přímo vážným výrazem. Ale je to přece spíš oboustranně veselé, ne? Že má někdo z druhého konce světa tak rád vaši hudbu. A že toho druhého ta muzika tolik těší.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.